Básně (1873)

Rudolf Mayer

Diplomatická verze Ediční verze
Básně Rudolfa Mayera.
VYDAL JOSEF DURDÍK.
V PRAZE. Nákladem knihkupectví Dr. Grégra & Ferd. Dattla. 1873.
[1] Tiskem dra. Ed. Grégra v Praze.
[2] Zpomínka na RUDOLFA MAYERA.
[3] Smutná to byla doba za rokův padesátých. Nejen nedostatek politické volnosti, nejen utištění snah národnostních – co nás při zpomnění ještě větší plní hořkostí, toť jest vlastní naše chování. Ono dvojí zlo nám způsobeno jest zvenčí, to – můžeme říci – bylo neštěstí; ale jak jsme neštěstí to snášeli! Statečnost jakby byla zmizela; v kruzích neodvislých rozmohla se taká skleslost mysli, jakoby už vůbec žádné budoucnosti nebylo. Mužové svobodní a zámožní zrovna závodili o palmu tehdy tak zvané loyalnosti hnusnými tvary projevovala se zbabělost i patolízalství. Bývá tomu tak ovšem vždy v dobách reakce, ale tolik toho přece nebylo potřeba. Jakobychom byli Bůh ví co trestuhodného spáchali, cítili jsme se kajícnými hříšníky a upadali jsme až v krajnost pokání. Můžeme si to nyní už vyznati: Tenkrát jsme se nechovali důstojně! Cokoli se nažalovalo na dobu Bachovskou, právě tento nejtajnější, však nejmocnější důvod hořkosti naší nebyl posud nikde uveden. Ano stud jest to, co se v nás budí slovem doby Bachovské, stud, tento trapný ponižující cit. Není třeba líčiti [5] hojných známek tehdejšího času podrobněji; každý, kdo sebe byl vědom, má jich pohříchu v paměti dost. Stav literatury byl tomu přiměřen. Ani jednoho politického časopisu jsme neměli; dá se to ovšem vysvětliti, ale tím neztratí své truchlé významnosti. Na poli vědeckém žádná činnost nemohla vzkvétati, ješto všecky vyšší i střední ústavy vyučovací byly úplně poněmčeny; kým, jak a pro koho měly se psáti vědecké knihy!? Básnictví a krásná literatura skoro ležely ladem neb živořily pouze; celá ta doba nemůže se vykázati nějakým znamenitějším dílem – jediný „Lumír“ repraesentuje celou tehdejší činnost. Ač si naň vděčně zpomínáme, ač jsme rádi, že aspoň něco odtud máme, přece nemůžeme sobě zatajiti, že toho jest velmi, velmi málo. Ale desítiletí chýlilo se k svému konci, a co značí opět rok 1861, nemusíme obšírněji vykládati – řekněme zkrátka: Po dlouhé zimě nové jaro! Před tím rokem už jakási předvěsť plula vzduchem, že se věci změní; znamení se množila, nejen venku u velkém světě, než i v našem středu. Lidé bystřejších smyslův cítili z dáli toužebný obrat a věstili jej. Jedním z těch znamení blízkého jara byl též zpěv český, nově probuzený. Několik švarných druhův spojilo se, jiné, smělejší tony zazněly, vyšla malá kniha, jíž dali na upomínku Karla Hynka Máchy jmeno „Máj“ a české básnictví se opět bylo našlo – ono předstihlo změnu politickou o celá dvě leta, píseň stala se zase věstitelkou života, a nový ruch v krásné literatuře počíná rokem 1858.
6 Očekávání, které se vzbudilo, a uvítání, jakého se „Máji“ dostalo, věru, mělo by se nyní teprv podrobněji vylíčiti – kdežto dokladův o tom písemných z doby té nám schází. Nyní se o každé knize takořka než vyjíti má, napřed píše, a když vyjde, zazní vždy bližší o ní zpráva, řídící se podle hodnoty knihy, od jednoduchého oznámení až k nadšenému uvítání neb podrobnému rozboru. Těchto veřejných známek bylo tenkráte po skrovnu, za to byla radost soukromá tím hlubší a upřímnější. „Máj“ byl skutečně vůbec vítán jakožto milá, nadějná známka jara, jakožto netušený, vzácný dar, vzbudil v mnohých mladých srdcích živou ozvěnu, byl v poušti doby pravou událostí literární. Význam její byl tím větší, čím méně mohlo se konati v oborech jiných, čím více nás obmezili na říši našich nadějí, a čím více nám bylo třeba známek života. Jen z doby jeho pochopíme váhu literárního plodu, jeho záměr, účinek okamžitý i působení další. Jako v dusném parnu svěží zavanutí člověka posilí a povzbudí, působil tak dech z „Máje“ vanoucí na mladé pokolení – od té doby nit se spřádá dál, i šlo to zas! Ale vždy si musíme zpomínati při tom na dobu Bachovskou, chceme-li býti spravedlivi a uznati, čím byl nám tenkráte „Máj“. A naděje se nesklamaly. Jmena, která tam poprvé vystoupila na veřejnost, razila si statně dráhu vpřed, následovaly další ročníky „Máje“, jmen přibývalo, mnohé z nich zaskvělo se později plnějším svitem a má své místo už v historii literatury. Jiná zmizela z kruhu pěvcův, zanikla buď životem – buď smrtí.
7 Jeden z prvních „druhův Máje“ byl Rudolf Mayer. Mnoho se u nás namluvilo o světobolu – a divná věc, skoro vždy pouze uštěpačně. Jakoby potřebovalo to důkazův, že bol jest také údělem lidstva, jakoby nenáležel k nejmocnějším vznětům srdce lidského. O něm pějí už básníci věkův nejdávnějších – a je-li dovoleno, aby básník světu hlásal svůj vlastní bol soukromý, bol ze své lásky, z nezdaru svých nadějí, jest jen nutný článek téže látky, že si může všímati bolův jiných, strasti pozemské vůbec. Ale právě že bol tak rozšířen, není prosté jeho projevení ještě básní, o básnický výraz bolu jedná se. Tohoto výrazu nejúplněji dodal mu v století našem, jak známo, slavný pěvec anglický Lord Byron. V tom zakládá se právě jedna stránka jeho významu, a ona zvláštní tajemná moc, jíž nás ke svým krásám vábí, jeho hluboká pravdivost a věčné právo. Ton tento zní básněmi Mayerovými; ano tklivě tak a z hlubokosti srdce vedle Máchy nezapěl nikdo u nás o bolu jako on. Jeho písně tvoří jedinou elegii, on jest naším básníkem světobolu. Neshody života, kterých zažil sám, vedly jej k neshodám života vůbec – tím hloub cítil i ostatní –
„Je tu v světě bolů moc, Je jich mnoho – k nesečtení, Pro něž slabá léků moc – A pro mnohé žádných není.“
Jest to skutečný soucit, co se takými slovy jeví – sympathie, soustrázeň – a proto nedá se odbyti pohodlným řečením, že to jest vše příliš subjektivní. 8 Že vše pozemské hyne, krása pomíjí, tvar se rozpadá, čas prchá, aby se více nenavrátil, to projímá mysl básnickou vždy mocněji než člověka všedního, jehož síla záleží vlastně v nedostatku útlého daru toho. Náš básník také neutkví na zoufalém, zlobivém výraze bolu svého, hledí šíř.
„Kde máš, země, ráje svoje? Každý květ tvůj v hrob se sklání!“ –
Z odpovědi této plyne želání jeho. Jeho vlastní život nebyl věru radostnou poutí, což divu, že úkazy truchlivé, zánik tvarův v přírodě i v historii, hlavně mysl jeho poutaly! Co prospěje útěcha okamžitá?
„Netěš to srdce, co mi v prsou bije – Bez útěchy mu věčný bol je dán.“
Utíká-li se v přírodu, vnímá tam jen ohlas vlastního nitra. I ty sosny milované Šumavy
„Vyrostly jen ku želání, K mlčení a slzám tajným, Vyrostly jak srdce naše K bolům velkým, touhám bájným.“
A z ústrkův dne touží po noční samotě, skládá „Znělky noční“, i oslovuje noc:
„Milenko má, ty noci tmavá, tichá – Tak jemná, jako bys jen blažit chtěla, Pro všechny boly hojných léků měla, Ztiš srdce mé, jež v divné touze vzdychá!“
Tichý elegický ton „Znělek nočních“ mění se v mocnější zvuk; stoupání toto ukazují „Písně v bouři“:
9 „Letí divá vichřice. Letí po uvadlé pláni. Bouří jako vzteklice – A já slyším její lkán9.“
Týž motiv opětuje se vícekráte; člověk hledá v přírodě to, co se k jeho náladě hodí. Mayrovo zalíbení v bouři jest zvláště význačné – byloť v něm tak mnoho látky nahromaděno, jako elektřiny v parném vzduchu – však ku pravému zabouření to nedošlo – srdce jeho jen
„S tajnou bázní živlům přizvukuje, Živlům, na svůj osud klejícím.“
Není to snad škodolibost, ale plyne také z podstaty soustrázně, že zírání cizího velkého bolu jest mysli potěchou. Měříme mimovolně svůj subjektivní bol oním větším, a přicházíme ku poznání, že jest skrovný. Takým rozjímáním přemáhá konečně básník bol svůj, a vyřknuv jej, opatřil si útěchu.
„Přestaň pro své ráje lkát, Přírodou bol větší vane; Můžeš v hrobě klidně spát – Její bol však nepřestane!“
A zas klidná noc jej tím jistěji ukonejší. Zahleděv se ku hvězdám, v tiché velebné světlo jich, líčí své naladění jednoduchým, tušivým slovem:
„Jak světlům nočním, tak mé duši volno, Jíž tušení věčného míru vlaje.“
Druhá vlastnost Mayera charakterisující jest ona jemnost, která se jeví i v myšlénkách i v slově. 10 Dokladem jsou všecky jeho básně – vyhýbá se vší přílišnosti a nehledá účinu přesilením výrazu neb přetížením elementárního citu. Řekl bych podobenstvím z jiného umění, výtvory jeho nepůsobí na nás přirozeným půvabem barvy, kteráž někdy snad až křiklavou se stává, nýbrž veskrz umělým, citlivým rysem svým – barvy jest jen tolik, co jí zrovna třeba, ale nikde nenahrazuje nedostatek kresby. Abych to podrobněji ukázal, vezměme právě báseň „Věčnost“ – jest výpravná, objektivní, obraz to z kruhů prostých, ze středu lidu a bídy, kde živá víra ještě v srdcích tkví. Venku sténá bouře, a v bouři té dítko ptá se matky své na otce sebevraha:
„A je to dlouho, věčně mučen být? – Jak teď nebohé dítě spokojit? – Ten Bůh, ta všehomíra dobrota. By neměl míti pro něj slitování? Ten Bůh, jenž k přírodě se v lásce sklání, By neslyšel co dítě šepotá?“ – – – – – – – – – – –
Udeřil hrom.
„A ticho zas – ukončen boží soud, Dvou mrtvol klidné, zbožné usmívání, Jeví tam zjevně Boží slitování A věčné lásky věčně živý proud.“
Bouř, zoufalství, sebevrah, věčnost – jakých silných dojmův byl by mnohý jiný básník zde nakupil – ale jak jemné smíme zakončení zosnoval Mayer! Další doklad budiž z druhé epické básně: „V poledne.“ Topič parního stroje v továrně rozjímá o své 11 minulosti – opět obraz ze života lidu před námi rozestřen – „dělnická otázka“ kmitá v pozadí, a celá propast mezi zoufalým dělníkem i prostopášným pánem zeje před zrakem naším – nespokojenost topiče nešťastníka stoupá, on topí víc a víc a nad ním panstvo hoduje.
„Ač z lidu, ztratils srdce k němu, Lid není bližním ti – jen strojem bídným. Tys zapřel jeho řeč, v níž jemu Jen láti znáš, ne mluvit slovem vlídným! – – – – – – – – – – – – – Hoj, jak to v kotli bouří, víří – Jen ještě jeden okamžik – A stejná záhuba nás smíří. Mé vykoupení a tvůj dík – – – Však žij! – Ne všech to vykoupení, Jednoho tyrana-li v světě není!“
Výbuch se nestal – a jaká tu byla příležitost k hlučnému zakončení, k effektu nad jiné říznějšímu! Mimo to pozorujeme důvod, jejž si nešťastný topič sám uvádí, proč neuskuteční záměr svůj: Pro své vlastní neštěstí byl by se pomstil, byl by sebe vykoupil z bídy a spolu zničil krutého pána. Ale opět jest to zpomnění na neštěstí a bídu většího množství, ostatních, tedy světobol, jenž jej od pomsty odluzuje – a báseň končí jemně, smírem: vznešenou myšlénkou v prsou nešťastníka. Už z těchto dvou ukázek vysvitá, že Mayerův světobol není lichá affektace, nýbrž že má právě znamenitý účin zmírňujíc subjektivní bol a bouřlivé hnutí mysli jednotlivé. Básnická mluva Mayerova mívá milou jednu 12 vlastnost, jež také není veskrz majetkem českého básnictví. Máme mnoho pěkných básní, ale čtěme je! Úloha to tím trudnější, máme-li číst nahlas. Při vší kráse jednotlivých myšlének, obrazův a ozdob čtou se přece velmi těžko. Mayerův verš plyne nenucenou lehkostí, tak že se čte snadněji než prosa; mělť on choulostivý smysl pro krásy jazyka – mluva jeho bývá velmi ladná, jednoduchá, průhledná, a při všech chybách zevnějších proti pravidlům přízvuku má vždycky svůj určitý, líbezný rhythmus, jako vlnění unáší sluch. Vlastnost tato každému musí brzo vyniknouti, kdo jen něco z jeho básní četl, ba vyniká už dosti z těchto několika zde citovaných veršů. Obyčejně se všecko, co se básníku povede, vkládá na vlohu; i ladnost jazyka, hladkost formy zevnější. Však ta jest aspoň z valné polovice výplodem práce. Neboť tentýž jazyk jest látkou dvěma básníkům nadaným a přece jeden z nich skládá libější verš – přihlédneme-li hloub v dílny obou, shledáme, že tentýž i více sobě dává záležeti, že nešetří pohodlí, a co se nám zdá tak lehkým, jest v skutku výsledkem těžké práce, kdežto naopak těžký verš bývá výsledkem lehké práce. Mluvím ovšem vždy o verších, pokud mohou tvořiti báseň – o planém rýmování neb neúhonných stopách, které nic básnického neobsahují, nemusí se tuším dokazovati, že se ani s básněmi porovnávati nemají. Tolik jisto, že bychom měli o mnoho krásných básní více, kdyby původcové byli dbali zevnějšku pilněji. To činil Mayer svědomitě, 13 a byl velmi přísným kritikem nad sebou samým. Ladnost jeho verše není ledabylý dar, jemu bez namáhání s nebe seslaný, nýbrž ozdoba, moudrým uměním a svědomitou snahou zjednaná. Nyní pak, kdy jsme už svědky jakéhos pokroku byť ne v básnické mluvě právě, ale v jazyce vůbec zajisté, bylby Mayer požadavky své zvýšil a spolu důkazův podal o plynnosti, ladnosti a lahodě ještě útleji vytříbené, a zvukův líbeznějších. Básní jeho není mnoho, ano svazek, jejž sebrané zaplňují, jest velmi tenký. Však on teprv počínal, a nikoli tím, co vykonal, nýbrž spíše nadějemi, které vzbudil, vepsal se všem, kteří ho znali, hluboko v paměť. Jsouť jeho básně – několik hrdých počátků: Znělky noční – jest jich několik, měla jich býti celá, samostatná sbírka. Podobně „Písně v bouři“ ukazují jen, kam básník byl zaměřil. „Písně“, sem tam roztroušené, hlavně milostného obsahu, byly by teprv později dospěly v četnější sbírku, která by byla vyšla o sobě. Pak jeho tklivé „Motivy Šumavské“, které ve skrytu různých knížek zápisných teprv skládaly se znenáhla v pravé útvary, zazněly také jen prvními tony. Dvě epické: „Věčnost“ a „V poledne“, v nichž se osvědčuje druhá stránka vlohy jeho, byly by brzo v delší řadu vzrostly, a byla by to zajisté nová sbírka zvláštních hlubokých básní. Jinak shledáváme samé trosky, jednotlivé verše, nádherné plány – nic dokonaného. Jedna z takých trosek jest počatá báseň „Sefenussar“ – povídka z východu, dále „Ahasver na bále“, „Žižka“, drama 14 „Rostislav“ a j. Aby nějaké větší dílo mohl v potřebné prázdni a v zevnějším klidu provésti, k tomu se Mayer ani nedostal. Dožil se jen doby plánův, které se později provádějí, a uvnitř té doby samé nebylo mu popřáno času. Pamatuju se z rozmluv našich na mnohou ideu, na mnohou krásnou látku neb rozvrh více méně určitý. Tak zejmena mluvíval o dramatě „Václavu IV.“, jež chtěl vyvoditi z povahy reka samé. Pojal k tomu konci Václava proniklého už ideou, jež později se teprv skutečnosti dodělávala, totiž čistého demokratismu. Ale hrozné důsledky záměru toho přemohly ho, v tom záleží jeho pád a tragika celku. – Jindy rozvrhoval si Mayer vznešenou látku „Obou Gracchův“ v mohutný obraz historický, v římskou tragoedii. Starší zahyne už na konci prvního jednání, a v mladším hárá pak nejen záměr politický, než i náruživost osobní, pomsta proti optimátům za vraždu bratra. Mayer k této látce tím spíše se táhl, poněvadž mu i podrobnější věci v ní velmi běžný byly, a zejmena otázky právnické – bylť „romanista“. O jiných pouze v mysli počatých, však nenapsaných myšlénkách nebudiž povídáno víc; však každý, kdo zná takové rozmluvy, ví dobře, jaká hojnost záměrův a úmyslův tu proudí, jak snadno se nejsmělejší myšlénky vyslovují. Chtěje líčiti Mayera dále, líčím zajisté tak mnohého z nás. Ano jest to postava tak mile známá s celým tím nadšením mladosti a rozpnutím nedozralé síly. Ale mnohý přetrval dobu a stal se jiným, jen zpomínka zůstala mu. I tomu bude příjemno, shlédnouti 15 v postavě básníka našeho část sebe také vtělenu. Jsou pak jiné kruhy, ku kterým se obraz tento přímo vztahuje. Mayer sešel se světa právě v onom rozvoji sil a trvá nám v paměti co student. Ano studentem ho mohu zváti; studovali gymnasium, fakultu, psal verše, dával hodiny, udělal doktorát a umřel! V této fasi, v této podobě utkvěl v naší zpomínce a zůstal nám, a jakožto zvláštnost mohu ještě přidati český student; co českým studentem vře a hýbe, vřelo a hýbalo jeho duchem v nejčistším smyslu. Avšak všecku strast života studentského bylo mu přetrpěti též. Poměry českého studentstva jsou, jako všude jinde, rozmanité – ale zajisté jest u nás poměrně „chudých“ studentů více než jinde. Hluboko v politické i sociální situaci leží příčiny stavu toho; chudost studentův není hanou národa, ba naopak – u nás právě z lůna chudého lidu vynikali jednotlivci mocně spějíce ku vědění; tím stalo se, že měli jsme a máme svůj sbor učencův, spisovatelův a buditelův. Neb z tříd bohatších, zámožných měšťanův i šlechticův nemáme posud ani básníkův ani vůbec českých spisovatelův. Ano jistým způsobem právě chudoba, děsná trýzeň hmotná byla zkouškou a osvědčením, jímž se naše hlubší jádro ukázalo. Vše nám pobrali, ale ducha vzíti nemohli; jím si dobýváme opět půdy vlasti. Může-li kdo říci s Robertem Burnsem, jsme to bez odporu my,
„My smíme chudí být –“
Pak zbude nám síla ještě jiná – jiní národové téhož 16 čísla nebyli by směli tak schudnouti, byliť by chudobou zanikli. – Avšak jakých obětí stálo probuzení naše! Popírati nelze teskný účin nedostatku, když se rozšíří národem – když bohatší třídy s velikou horlivostí tíhnou jinam, neb jsou netečny. Nedostatek jest ta pravá vezdejší strast, dusí nelítostně všecky útlé květy ducha, překáží vývoji povahy, a jest největším hlasatelem prosy tohoto života. Jak má v sobě člověk udržovati vědeckou snahu, touhu a nadšenost ideálu, když se kostlivá bohyně Nouze vznáší nad drahami a záměry jeho! Mnohý přes nátlak všecken odolá, ale více, více jich podléhává – ne tělesně zrovna, ale duševně – pessimismus, neb netečnost, neb nízké chlebařství, krátkozraké a neosvícené, zmocňuje se mysli. A tudíž, poněvadž jest u nás poměrně chudých studentův víc, ale právě na těch naděje českého lidu spočívají, jest nám tím světější povinností, aby se vůbec poměrům našeho studentstva věnoval pilný, zejmena poměrům hmotným pilnější zřetel – jest to jednoduše příkaz, který plyne z pudu sebezachování, který káže, abychom pěstili na příští dobu záštitu svou. Jestli kdy dobrodiní se vyplatilo, jest to příspěvek k zvelebení hmotného stavu studentstva. Pozastavovati se nad tím, že mnohdy nehodnému dostane se podpory, jest nelidské; kdyby na deset nehodných podpora promrhána byla, ziskem jest, jedenáctý-li zachován a k vyššímu snažení přiveden bude. Chudým studentem, aspoň v Praze, byl také 17 Rudolf Mayer – a kdo naše poměry zná, dovede oceniti význam slova toho. Narodil se na „Nové Hospodě“ u Stránčic (okres Plánický) dne 13. října 1837, a studoval gymnasium v Klatovech; měl bohatého strýce ve Vídni, jenž mladého abiturienta k sobě vzal na studia právnická – avšak jakož často i mezi nejbližšími příbuznými bývá – neshoda náhledův stále je od sebe více vzdalovala. Strýc byl – ač ne rodem, přece smýšlením – Vídeňák, a Mayer Čech – tím jest řečeno vše – k tomu ještě mladá básnická mysl! I rozloučil se s Vídní, kdež byl v r. 1855–1857 vystudoval první dva ročníky práv a právnicko-historickou zkoušku státní s vyznamenáním odbyl, a přišel na podzim r. 1857 studovat do Prahy. Mayer nebyl z těch, kteří domnívají se, že když urobí několik veršů, týmž už mají právo všemu vědeckému snažení výhost dáti: „Já jsem básník, talent, já se více učiti nemusím, a zejmena ne těm suchoparným vědám!“ On právě verše považoval posud za věc vedlejší a studoval velmi rázně, ovšem způsobem svým. Charakteristické jest, že právě Římské právo, tuto mathematiku mezi právnickými naukami, si především obral. V rozmluvách se mnou projevil tajný záměr svůj, ba ideál, který se Čechovi v těch rocích musil zdáti nedostižným, ješto ani my mu nejsme blíže – totiž strojil a líčil si budoucnost, že udělá doktorát a pak chtěl státi se docentem římského práva na universitě!!! Kolik míst podala rozprava tato, odkudž by se mohla rozpřísti celá pojednání, 18 episody rázu nejvážnějšího, skoro vždy žaloby na tak zvaný osud! Už rokem 1850 počínajíc mohlo by se uvésti několik jmen, záruk dostatečných, kterým všecka snaha o cíle tak vysoké – docentství na universitě – marnou se býti ukázala. Vůči tomuto nezdaru netroufal si Mayer ani sám o tomto ideále svém mnoho mluviti, a nevím vůbec, zdali to někomu ještě projevil. Tenkrát zdálo se arciť podniknutí takové mnohem obtížnější než nyní – totiž bylo nemožné! Scházívali jsme se v kavárně. „Kavárna“ byla tehdy před r. 1860 místem oblíbeným jako nyní, než měla trochu rozdílný ráz. Předně nebylo toho politického ruchu: noviny české skoro žádné, život byl mnohem jednotvárnější, klidnější – čas spolkový ještě nebyl nastal. V některých kavárnách to bylo jako v kostele. Četlo se také dost a zdlouhavěji – týdenníky a odborové časopisy zvláště hledány bývaly. Student, který neměl nazbyt, nemohl se odvážiti do společnosti vůbec, byl by tam smutnou úlohu konal, – ano i hostinec byl příliš drah: tu mu byla kavárna jediným útočištěm. Poskytla mu místa, tepla, laciné kávy, ku sklenici několik housek, a novin, listův do sytosti. Mimo to shledali se lidé stejného smýšlení, kteří svůj koutek si obsadili, a tak bezděky spolek bez stanov a bez výboru utvořili; každá kavárna měla své kruhy podobné. Tam se četlo, ba i studovalo, rozmlouvalo, plány kulo, hádalo a zase smiřovalo. Jeden takový kruh byl v „Kavárně Slovanské“ na nábřeží – a v něm jsme byli členové 19 též Mayer a já. Několik dobrých mohl bych uvésti přátel, jmena ne neznámá, ale bojím se, abych někoho neopomenul. Kdo z nich tyto řádky čísti bude, zajisté si na to zpomene. Pomalu se náš kruh tenčil, a konec zasedání v kavárně té stal se znenáhla r. 1859. Pak jsme s Mayerem přesídlili povlovně v kruh jiný, jehož místo bylo v kavárně Novoměstské. Vážili jsme často síly své, totiž revidovali vzájemně sobě kassy, než jsme vstoupili do kavárny, můžeme-li se na takovou útratu odvážiti – ale tím blažšími jsme byli, když jsme to skutečně mohli. Tam jsme pak pěstili zábavu svou: četli a rozprávěli o svých záměrech, „vyměňovali své myšlénky“ a radili se o věcech malicherných i velice důležitých. Jeden druhému ukazoval, co zajímavého v listech odkryl, předčítal a rozkládal a tak jsme mnohou hodinu tam protrávili, které nelituju a za ztracenou nepovažuju. Tak milým stalo se nám místo ono, tak srostla i pro mne zpomínka na přítele s domem tím, že posud když jdu okolo, jakoby mne něco v nitru nutkalo, otevříti dveře, a podívat se, zdali tam Mayer nesedí – jsou chvilky, kdy zapomínám, že jest mrtev. – Druhá zábava naše byly procházky po okolí pražském; bylo to právě za doby jarní, kdy jsme se vonným vzduchem loudili a několik jich zůstane mně nezapomenutelno. Tu v tváři Prahy povztyčili jsme myšlénky své výše, kochali jsme se v krásách jejích, v minulosti i v obrazech budoucna; poesie a mocnost jara i nám se osvědčovala. Látkou rozprav našich bývaly hlavně dvě věci: Národní naše věc a úže poměry literární. V Mayerovi 20 byl cit vlastenecký zvláštním tvarem vyvinut – on lnul k té půdě české, k vlasti a historii její a přikládal „Bohemismu“ velkou moc – „Bohemismem“ zval ideu o české zemi a lásku k ní. Bez ohledu k tomu, jak se poměry v okolním světě vyvinou, pověděl, že tato myšlénka nám bude stále dobývati nových spojencův ve vlasti samé, nechť se tam venku děje cokoli. Dokud byl u strýce ve Vídni a smýšlení ještě nebylo na dobro rozdvojilo jich, vedlo se mu dobře – i psal příbuzným svým: „Vše mám, neschází mi nic, nežli mé drahé Čechy!“ Kdo uváží dobře, čím nám pro národní hnutí jest Praha, pochopí i touhu, kterou každá mladá básnická mysl ku Praze tíhne – tať mysl to cítí instinktivně, i rozumové důvody obestýlá sobě pelem obrazivosti. Tolik na pokynutí, proč Mayer Vídeň a celé pohodlí její opustil, a raděj volil zápasiti s nedostatkem. Útlost, slabost těla a statečnost ducha jest přece dvojí věc – měkký Mayer v politickém ohledu byl úplně „tvrdou českou palicí“:
„Ať osud do nových nás vrhne vírů, Neb nade námi sklene duhu míru – Co Čechově to jedno heslo víme: Buď zhynem – aneb zvítězíme!“
Hlavní zdroj rozhodných slov takých byla právě vždy rozhorlenost, která v každé ušlechtilé duši vznikati musí, vidí-li páchati křivdu a bezpráví v historii i v přítomnosti...
„A vzpomenu-li, slza z oka kane. A v srdci hněv a divá lítost vzplane!“
21 On měl pravou národní hrdost, založenou na živém přirozeném citu pro svou vlast a zjemněnou, produševněnou hlubším poznáním.
„Svých slavných předku slavný hlídej hrob A krásnou vlast svou jarmu nepodrob, Jí věnuj poslední svůj vzdech – Jak statný muž a pravý Čech!“
A byl to jeho nejpřednější, nejhlubší cit – jakž to jinak ani býti nemůže v osvícené hlavě české – podle zákona, že jedna protiva druhou vzbuzuje – čím urputněji se bude spravedlivost a vlast nám popírati, tím mohutněji vzejme se v Čechách cit pro obé. – Čím starším se Mayer stával, tím malichernějším stával se mu všecken ostatní osobní svízel. S náhledem o „Bohemismu“ a s bližšími studiemi jeho souvisí celý názor, jejž měl o historii a vzdělanosti: – ač planul citem k vlasti, nedal se přece zmásti tak mnohým hlučným úslovím, a věděl velmi dobře, co už jest přemoženo, vybojováno, co jest už pouhou frasí a co musíme prováděti nyní; zde byl někdy až ku podivu střízlivý. Na takých základech spočíval jeho politický smysl. I zúčastnil se v politice samé. Byl prvním spolupracovníkem „Obecných Listů“, korespondentem do některých polských novin, a mimo práce pražské býval za pobytu u přátel svých v Horažďovicích, v Klatovech a j. ve smyslu národním velmi činný. Blížila se doba doktorátu. Doktorat! Kdo ví, s jakými spojen jest obtížemi, jakých při něm rozličných ceremonií, návštěv, zvyků a návyků a při 22 doktoratu právnickém hlavně peněz, pochopí, jak trudná to byla pro Mayera doba. Předně namahání a nepohodlí takové vůbec zhoršilo zdravotní stav jeho znamenitě, a za druhé starost o zaopatření peněz mu mnohou chvíli ujala, majíc v zápětí svém všelijaké pletky nejvýše nepříjemné a rozpaky neblahé. Příbuzných svých nechtěl přílišně obtěžovati, a tak se nemocný, chudý student, básník a „koncipient“ sám pouštěl v peněžné podniky. Nemusím šíře vykládati hořké tísně jeho, ale tolik je jisto, že doktorat hlavně zrychlil úbytek jeho sil a časněji přivolal smrt. Dalo by se o peněžné stránce doktoratu mnoho mluviti – – – k tomu ke všemu jsou taxy v Praze nejvyšší.*) Nikde na celém světě nestojí doktorat právnický tolik, jako u nás. Jeden naivní kandidát vyzvídal kdysi při německém profesoru, na universitu Pražskou z ciziny povolaném, zda by za příčinou chudoby své nemohl aspoň od jisté taxy býti osvobozen. „Jak, vy chcete být doktorem a nemáte peněz?“ odpověděl mu profesor, jenž sám stal se doktorem v „říši“, kde jak známo doktorat ani čtvrtinu, ani šestinu nestojí, co zde. Jisto jest, že sehnání té velké summy peněz jest u nás nejhlavnějším rigorosem. Namítne se nám, že Mayera se mohl někdo ujmouti, a právě v otázce peněz pomoci. Ale případův, kde se něco takového by státi mělo, kde se vyžaduje pomoci hmotné, zda jest u nás tak málo? Zdaby i více maecenášův zde vystačilo? Mimo to má právě ——— *) Nyní se to změnilo; mluvíme o platech, jaké před rokem 1872 bývaly. 23 každý znamenitější člověk více hrdosti v sobě a nezapomíná tak snadno, kdy se mu slovu nedostálo. V příčině Mayerově nikomu přímo nemůžeme viny přikládati, snad pouze bohatému strýci Vídenskému; on jemu mohl vždy a nejvíc pomáhati, an vládne značným jměním a žádných dětí nemá. Strýc tento ač původem a rodem Čech, byl a jest dosaváde smýšlení německého. Mayer vlastenectvím svým ho docela od sebe odvrátil; neb strýc chtěl z Mayera míti co nejdřív doktora ve Vídni, kdežby mu byl, vida jeho nadání a obratnost, vlivem svým jakéhos místa opatřil, „aby se jím honositi mohl“ – ale „přemrštěnce, blouznivce“ nechtěl znáti. Poměr takový mezi nejbližšími příbuznými vyskytá se u nás dosti často. Krásně se vedle těchto skutkův – neřku-li jiných – vyjímá pak tvrzení, že prý my Čechové jsme fanatikové národnosti! Co jest ta národnost? – Nic! – kážou nám německé hlasy – nedbejte jí takým ohněm, a nebuďte fanatiky, totiž po česku: Nezpouzejte se, když národnosti vaší den co den děje se křiklavé bezpráví, ale přijímejte národnost naši! Sami se své theorie nedrží a vědí, že národnost jest cosi, ovšem jen německá! Na které straně pak jest fanatismus? Plicní neduh Mayerův stále se horšil a po promoci tím hůře bylo. Právě poslední měsíce svého života zdržoval se posloupně na několika místech u svých příbuzných – až slábna víc a víc rok po své promoci zemřel 12. srpna 1865. Pochován jest na hřbitově Loučímském v tváři Šumavy.
24 Jsem sobě dobře vědom, že člověk mluví-li o zemřelém příteli, jest v nebezpečí, aby obraz jeho nenadsadil idealisováním. V tom však přisvědčí mi každý, kdo Mayera znal, že byl znamenitý talent, hlava bystrá, schopná samostatných tvůrčích myšlének. Svému nadání nedal ležeti ladem, a opatřil si látky dost – vědomosti jeho byly rozsáhlé a důkladné. Nejen že prodělal maturitní, státní i doktorské zkoušky, on vedle toho hleděl samostudiem stále vědomosti své šířiti a zdokonaliti. Nic mu nebylo tak proti chuti jako spisovatelská libertinage – v tom a v politice byl nad očekávání střízlivým. Až do poslední chvíle života bylo mu jedinou tužbou, své zevnější poměry urovnati, a zastávati nějaké určité povolání, už proto, aby se mu s nižádné strany vyčítati nemohlo. V klidu jeho doufal teprv dojíti příležitosti, aby mohl pracovati o provedení svých plánů a počatých rozvrhů básnických. Cit hluboký a jemný, povaha ušlechtilá, uhlazený mrav a živost činily ho v obcování tím milejším. Ne hlučná četná společnost jej poutala, spíše podléhal půvabům soukromé rozmluvy s jedním nebo dvěma přáteli. Tu byl s to prochoditi s ním celý půlden neb kus noci. Pamatuju se, že jsme někdy už ve svých postelích ležíce dlouho přes půlnoc rokovali. Prodloužení takové stalo se zvláště tenkráte, když jsme se o něčem nemohli shodnouti, když jsme se „hádali“; tak zejmena to byly základní věty aesthetické, při nichž se jevil někdy principielní rozdíl. Mayer jako umělci skoro vesměs byl přívržencem aesthetiky, jakž se spracovala 25 v soustavách idealistických a po všech kruzích se rozšířila; já zastával směry Herbartovské, tedy reformatorské, a tak jsme se často „dostali do sebe“ o tom, co jest v umění forma a obsah, a jak se to má s oběma zejmena v poesii atd. Nade všechny však vědecké omyly v otázkách těch povznášel ho jemný vytříbený vkus – on chránil jej v nejasnostech mystické aethetiky i před oním všedním poblouzením, kteréž krásu zaměňuje s vášnivostí nebo s nějakým tvarem dobra. Byl přesvědčen o mocnosti půvabů látkových, ale varoval se jim důvěřovati; při všem oslavování „obsahu“ jakožto tajemství krásy byl v praxi umělcem, totiž dbal formy, cítě, že ta jediná dílo činí dílem uměleckým. Jeho milostné písně svědčí o různých touhách srdce jeho – ač se mu mnohá vnada zalíbila, ač do některé tváře dosti hluboko se zahleděl, přece mu žádná víc nemohla z mysli zapuditi obraz jediné – o ní stále mluvil, k ní se v myšlénkách vracel, s ní porovnával jiné milostné zjevy a shledal vždy, že Emilie byla tu krásnější, tam citu- a duchaplnější, jemnější a milejší. K ní se vlastně vztahují všecky písně milostné, i znělky „Nešťastné přítelkyni“, tehdy už provdané za důstojníka.... Mayer byl zevnějšku zvláště příjemného, útlého těla, bledé pleti. Velké hnědé oko mělo zvláštní tajemný lesk a pohled byl snivý, unylý. Že rád se kochal v proudu vlastních představ, čili že blouznil a v snění se nořil, toho netřeba popisovati. Bolí jej,
„Pravého že ráje vyhnanci Se i ze snův vyháníme!“
26 Vady jeho plynuly hlavně z choroby jeho; zvýšená citlivost činila ho někdy nedůtklivým, vrtkavým, a na mysli skleslým. Tušení blízké smrti táhne se všemi jeho písněmi – mnoho veršův jest, které přímo k tomu narážejí. Ale jinak bylo-li mu trochu lépe, nedělal ze sebe zimomřivého úzkostlivého člověka. Byl čilý a vesel. A přec sám o sobě napsal:
„Zbloudíš, oklamán jsa citův od návalu, Klesneš, jako hvězda s nebe ideálů, Schladneš ledem necitu a netečnosti, Zhyneš v šírém, pustém moři skutečnosti!
A nad skonem tvým se vlny nezarmoutí, Vždyť jen plavcem neumělým budeš slouti – A nad hrobem tvým to moře nezapláče. Žes vněm utonul jak mdlé od letu ptáče!“ –
Povzdech tento platí ovšem mnohým, mnohým přátelům. Na Mayera si vřele zpomínáme – on zůstavil aspoň stopu po sobě; zapěl sobě tak, a náhrobní to verše jiným jsou. Kdyby se někdo přísný ptal po tom velkém, co Mayer vykonal, proč že ho tak slavíme a vynášíme, ana z jeho děl příčina k tomu dostatečná nevyplývá, odvětili bychom, že v něm opět vidíme celou dlouhou řadu zjevů jemu podobných. My máme už osud zlý, že nám dosti lidí nadaných hyne v časném mládí – ba ve všech oborech. Teprv když některého náhle ztratíme, zpomínáme si, čím nám byl a býti mohl. Proto nechtě nám práva zpomínky, nechtě nám gloriolu kolem těch několika prostých veršů, lesk, jejž sálá milá osobnost původce 27 básníka samého na ně. Vždyť má to býti jen vzpomínka. Národ sám ovšem může býti vděčným jen za to, co hotového se mu podá; jednotlivci mohou velebit i to, co by se snad bylo podalo. V tomto případě nalézáme se pouze my, kteří jsme Rudolfa Mayera znali. Mně pak samému jest tím obtížněji souditi tak chladně a nepodjatě o jeho básních, jakž vím, že souditi se má a jakž jindy souditi aspoň se snažím. Přítel mlád zesnulý, jehož hlas mi sluchem zní, jehož duch těmi troskami rukopisný blíž mi vlá, než komu jinému, povznešen jest nad rozbor bouravý, i přiznávám se, že při všem, co zde o jeho verších psáno, snad cit více vodil péro mé, a že mnohý výrok můj bude jiným as podstatně opraven. Ač právě já jsem s jedné stránky blíž mu stál. Znal jsem jeho zamilované básníky, jeho způsob tvoření, vím, odkud ty všechny reminiscence v jeho básních pochodí, koho si za vzor obral a odkud čerpal své umělecké pokochání. Básně jeho neučiní na každého týž dojem, ale jedním znamenitým rysem jsou vyznačeny – jest to jakás povznesená noblessa, kteráž vždy k jemnému a hlubokému dojmu lne, obyčejnými prostředky upřílišenosti však povrhá. Nechci to déle líčit a do podrobná míst uváděti; kdo však skoumavým smyslem pozorně verše tyto pročte, shledá, že v nich něco zvláštního se kryje, co jsem chtěl oním slovem – noblessa – asi naznačiti. Mayer má – i při tom malém množství veršů – svůj určitý básnický ráz, svou uměleckou individualitu. Aby se nadání jeho bylo v celé platnosti objevilo, nějakým 28 větším ukončeným dílem uměleckým, k tomu nedošlo; sám pak vtírati se na místa, která právem jen výsledkům vlohy a píle náležejí, a k věncům slávy jinak než hotovými skutky větší hodnoty se blížit, nikdy nezamýšlel; nenávidělť všechnu neomalenost, kteráž sice menším duchům jest nejlepší cestou, dodělati se v malých kruzích jistého jmena. Však látky a záměrů k takovým skutkům větší hodnoty v sobě choval hojně; byltě jeden z těch, které líčí sám: Svět žádá skutkův –
Což divu, že odvážný duch, Než jista k vítězství je dráha, Svůj úzkostlivě tají ruch A světu odhalit se zdráhá! –
J. D.
29 BÁSNĚ.
[31]
VĚČNOST.
Je divno venku, mrak tam na mraku, A vítr jak by střechu odnést chtěl; I posel boží jde už z oblaku – Buď Pánbůh milostiv, kam zaletěl! „JdiJdi, dítě drahé, rozžži hromnici, My se tu budem modlit spolu; Zde svíčku postav, a poklekni k stolu, A zdvihni ručky k boží světici.“ To dítě kleklo, žena přisedla, A obě hroužily se v modlení. Tak bolně šeptá žena vybledlá, A dětský hlas – toť zvonků zaznění. Modlitba dětská v nebe nesená – Jí, andělů jak zpěvům, slouchat milo, Však ženy slovo – jak by bolem nylo, – A oko tužně k nebi plamená. [33] Ten šepot divně v dětská slova zní, Jak v radostné se písně mísí stesk – Ba je to stesk, co její duší chví, Stesk, jejž by nejlíp zhojil smrtný blesk. Ten blesk tak planě šlehá sem a tam, Ach často stíhá, co by rádo žilo, A zas, co by už rádo v hrobě hnilo, To zanechává bolů trudným tmám! – „Ta věčnost! Bože můj, dlouhý to čas,“ – Tak šeptá žena v divném blouznění – „V ní trpět – trpět dnes a zejtra zas A nikdy nedočkat se spasení. – Vždy bez oddechu trpět dýl a dýl, A bez oddechu štván být dál a dál, A vše to za tak málo hříšných chvil – To bys mu strašný trest, můj bože, dal!“ Umlkla – tváře rukou zastřela, A z očí se jí řinul slzí proud, I dětská modlitba teď dozněla, A ticho vše, až na ten boží soud; Ten venku častěj vždy a mocněj hřměl, A deštěm šlehal v okna malé chýše, A větrem bouřil, co snad snilo tiše, A bleskem naplnit vše bázní chtěl. Však ženu nezbudil – ta v myšlének Se moře hluboké tak zhroužila, Že neměla už mysli pro venek, Ba že je živa, sotva cítila. 34 „Mamičko, s modlitbou jsem hotova, Co mám se, rcete, modlit ještě více?“ A matce jak by smrtí ztuhly líce, Ta ústa zamkla tichosť hrobová, Jak by nad vlastním hříchem chtěla lkát. Zas byla vstala smrtí zesnulá, A jenom z očí byl jí život znát, Z nichž slza za slzou se vinula. A dítě spíná po ní ručičky, Ty ruce hladí chladné, ledovité, Ty líce suší horkou rosou spité – Máť samo plné slzí očičky. „Můj bože, jak tam venku lítá blesk A tatínek v té bouřce někde chodí! – Ó bože, snad do něho neuhodí? – Kde asi je? – mám o něj velký stesk. Mamičko, povězte mi, prosím vás, Zda bych tatínka ještě uhlídala? – Že jste mu na tak dlouho odjít dala! – Snad zabloudil a nenajde už nás!“ – „Ba zbloudilzbloudil, dítě mémé, – ba zabloudil, A nenajde k nám cesty nikdy víc, Jen jeden okamžik jej odloučili, Teď nám ho nepřivede žádný vstříc! – Ba kdybys celý život hledala, O nic mu nepřijdeš již nikdy blíže, I až tě tlačit bude země tíže, Líp, od něho bys v dáli zůstala.“ 35 „Kde je a proč by nesměl k nám, A proč bych nesměla být u něho?“ „Je mrtev – a že vzal si život sám, Teď bol a muka stíhá věčně ho!“ – „A je to dlouho, věčně mučen být? – Jak teď nebohé dítě spokojit? – Ten bůh, ta všehomíra dobrota, By neměl míti pro něj slitování? – Ten bůh, jenž k přírodě se v lásce sklání, By neslyšel, co dítě šepotá? – A v chýši ticho málo rušené, Jen z venku bouří hromu strašný třesk, A v šero po komůrce rozstřené Jak zoufalství myšlénka šlehá blesk. A na okenko bije dešťů proud, Jak by to poutník o vpuštění žádal, Ba je to poutník, já bych na smrt hádal – Aj modli, modli se, nastává soud! Matka i dítě ruce sepjaly, A bouř burácí povždy strašněji, Teď objaly se a teď zalkaly. „Slyšíš nás, Bože?“ – aj a mocněji Teď vítr na předsíni zahučel, Již s dveřmi se vší silou se tam pere, Vyvrátil je a za ním blesk se dere – „Slyším,“ teď zavznělo – a vítr dohučel. 36 A ticho zas – ukončen boží soud. Dvou mrtvol klidné zbožné usmívání Jeví tam zjevně boží slitování, A věčné lásky věčně živý proud. 37
V POLEDNE.
Na pusté dílně teskno leží, Utichnul dávno kladiv ruch – Jen kola ještě hrčíc běží A stále žene páry duch; Ten strašný velikán jak děcko Dá člověkem se vést, mu slouží – Jenž svoboden by zřítil všecko, Na rozkaz na sta kol tu krouží. V ohromném kotli pára bouří A topič klidné přikládá. Ač se to v kotli, rourách spouří, Myšlénky tiše sepřádá; Klidným se okem v oheň dívá, Jen někdy mžikne – sebou trhne, Kdy zpomínka mu asi divá Do duše strašný blesk svůj vrhne. [38] A tak dí přitlumeným hlasem: „Ty nahoře tam, tys můj pán, Jsi bohat – já jen bídným ďasem. Nevážen nikým, sotva znán. Na tebe cti a hodnosť kladou – Já neslýchám leč trpká slova: Tvůj život krášlen všeckou vnadou – A můj – toť bída povždy nová! A přec byl čas, kde mysl nesla Lehce ten rozdíl tížící, Že ty si leháš v měkká křesla – A já na tvrdou lavici. Že šíré statky patří tobě – Mou ani hrstka země není, Že v trpké žije ve porobě Celé to práce pokolení. Já ženu měl – věčná jí škoda! Já měl ji z celé duše rád, U nás vždy pěkná byla shoda A nikdá zlosti ani vád. My žili nuzně – peněz málo. Však oko její přec se smálo. A šlo to – ona byla pilná, Já ramena měl k práci silná. Já šetřil, nepil, doma seděl, Bych na něco se zmoh’ Učil se ledacos a zvěděl – Já nebyl zcela beze vloh. 39 Já dělal plány na zlepšení – Bůh dal nám dítko! – ach, jak zhusta Se požehnání v kletbu mění – Že za radostí – žalosť pustá! – Co kojila – to stále vadla, Já dítko brzy pochoval – Však ona den ode dne chřadla, Ač jsem jí lékaře hned vzal. Já nechal práce – sám jí sloužil, Nás lékař vždycky těšil jarem, Já pořád doufal, pořád toužil – Až poslední groš vydán zmarem. Já k tobě utek’ se v tom žalu – Tys začal krutě hubovat, Abych ji odnes do špitálu A raději šel pracovat. Což naplat – muselo se státi, Já se s ní rozloučil, však v noci Se s pláčem začla po mně ptáti, A ráno – – nu – bylo po pomoci. Odzvonili – pár prken sbili A odvezli ji bez zpěvu. – Já myslil, lítostí mi puknou žíly – V ničem jsem neměl úlevu. V dílně jsem na piano jen bušil, Až topičem mne udělali – Večír jsem pitím lítosť hlušil – A plány mé – ty ďasi vzali!“ – – 40 Umlknul – v dílně hrůza leží. Vždy větší v kotli var a ruch, Jak by o závod kola běží, Jak běsi žene páry duch. Však na to málo topič hledí, On klidně, beze strachu sedí, Kus po kuse do pece hází – Nad ním se panstvo k hodům schází. A vztyčiv se zas topič volá: „Jen hoduj – bohat jsi – jsi pán! Vždyť bdím tu já – já bída holá! Zda víš, žes v moc a soud mi dán? Jen ruky mé jedinké hnutí – A krásný palác tvůj se sboří; – Mníš, že jen páni směj’ být krutí K té chátře, co se posud koří? Mníš, že nepřijde probuzení, Že nepozná za krátký čas, Jak její pot se tobě v zlato mění A jí jen v novou bídu zas? Ač z lidu – ztratils srdce k němu, Lid není bližním ti – jen strojem bídnýmbídným, Tys zapřel jeho řeč, v níž jemu Jen láti znáš, ne mluvit slovem vlídným. Tak slepá je ta tvoje pýcha, Že v lidu lásky nehledáš; Nevíš, že v člověku hněv dýchá, A cit, jichž aspoň šetřit máš. 41 Ty z nich, jak šneků, tuk jen ssáti, Pak odhodit tu skořepinu, Co jejich jest, jim nechceš dáti – Již zrozeni jsou pro mizinu! Hoj! jak to v kotli bouří – víří, Jen ještě jeden okamžik – A stejná záhuba nás smíří. Mé vykoupení a tvůj dík! – – Však žij! ne všech to vykoupení, Jednoho tyrana-li v světe není!“ – Otevřel ventil – klidně sedne – Zdaž nad sykotem tím pán zbledne? 42
ZNĚLKY NOČNÍ.
I.
Již dlouho trvá všechno v mlčení, Již dlouho trvá všechno v mlčení,
 Tak všechno v blahém nočním míru stojí, Že mír ten srdce tluk se rušit bojí, A sama duše stane v myšlení. Tak klidno vše – jen hvězdy v toužení Se divném jedna k druhé úže pojí A jejich záře s vlnou spící brojí, Jak by ji budit chtěla ze snění. Snad by jí ráda sny své povídala, Neb snad chce usnout blahým lásky snem A nemá místa, kde by klidně spala. Mým srdcem opět dávná touha vane A z ňader bol se vine povzdechem, Zní tichou nocí – kde as, kde as stane?! [43]
II.
Tajemství velké v hvězdách uzavřeno, Tajemství velké v hvězdách uzavřeno,
 Jež vyzpytovat lidský duch nemůže, Dokud ho země k sobě vine úže, A dokud z podálí jen zří své věno. Kam cesta má a co mi usouzeno. Až smrtí zvadne života mi růže, Zda budu v sobě dokonalé bůže Dlít v říších, z kterých vyhnaná jsijsi, změno? – Či růže odkvete, by opět zkvetla, A zvadla pak a opět vykvetala? Tak ptám se hvězd – němá jsou jejich světla. A v tajemných kdo črtách čistí umí, Zdaž, co tam neviděná ruka vpsala, Zdaž, kdyby přečet’, tomu porozumí? – 44
III.
Jak divuplná noc, jak velekrásná, Jak divuplná noc, jak velekrásná,
 Když nad tou zemí tichnoucí vychází, Nesmírná jako moře beze hrází, V němž z lodí sterých září světla jasná; Kdy ku zemi se skloní tmavořasná A v každé kvítko slzný demant sází, A šírošíré světlé stíny hází, Vše, vábíc na svá ňadra mírospasná – Když všechno v snivém polosvětle plyne: Tu v srdci sladko mi a přec tak bolno, Že nevím, bol kde začal, slasť kde hyne; V předivné snění myšlení mé taje: Jak světlům nočním, tak mé duši volno, Jíž tušení věčného míru vlaje. 45
IV.
Milenko má, ty noci tmavá, tichá – Milenko má, ty noci tmavá, tichá –
 Tak jemná, jako bys jen blažit chtěla, Pro všechny boly hojných léků měla, Ztiš srdce mé, jež v divné touze vzdychá. Má duše – snad že na svět přišla lichá – Se marně po soucitu ohlížela, Jen ty’s jí – jejím snům jsi rozuměla – Hojící láska na ni z tebe dýchá. Nezkojnou touhou k tobě duch můj hárá, V tvých hvězdách hledá mír a pravou vlasť, Zde boj mu jen – a z toho lid mne kárá. Milenko jediná, mně přisouzená, Obejmi mne, nechť poznám lásky slast – Smrť spojí nás a ty jsi moje žena. 46
PÍSNĚ V BOUŘI.
Letí divá vichřice, Letí divá vichřice,
 Letí po uvadlé pláni. Rozezlelá vzteklice Déšť a mračna v jih pohání. „Neplač chladné slzy své Na tu plaň již dosti chladnou; Květy mrazem ovadlé Tvojí rosou neomladnou. Nechřadne jen jedna pláň, Bys jen pro ni slzet měla, V poušti tam oásu chraň – Sic by parnem zchuravěla. [47] Je tu v světě bolů moc, Je jich mnoho – k nesečtení, Pro něž slabá léků moc – A pro mnohé žádných není.“ Letí divá vichřice, Letí po uvadlé pláni Bouříc jako vzteklice, – A já slyším její lkání.
V pláči temný mrak se žene, V pláči temný mrak se žene,
 na křídlech se vichrů nese, Jako duše rozechvěna Bolem, vzduch a zem se třese. Jako zlosti temné hlasy Tak zní vichrů žalování: Kde máš, země, svoje ráje? Každý květ tvůj v hrob se sklání! – V hrob se všechno, všechno skloní, Nic ti věčně nepokvete – I tvou lásku, bídné srdce, Klam a bolest rozehněte. 48 Nebe mluví hromů hlasem, Z mraků hustý déšť se lije, A pod lípovými listy Chvějící se ptáče kryje. Jak to divno na tom světě; Ptáček na lístku má dosti – A to srdce lidské nemá Kde se skrýt před losů zlostí!
Šerá noc a truchlivá, Šerá noc a truchlivá,
 Chmurná, jak by plakat chtěla, A vichřice bouřivá V jejím bolu oněměla. Ticho – slyšet mračna jít Nebem a myšlénky duší: Přestaň srdce bouřně bít, Tluk tvůj noční poklid ruší. Přestaň pro své ráje lkát, Přírodou bol větší vane; Můžeš v hrobě klidně spát – Její bol však nepřestane. 49
„Miluj!“ šeptá slza deštná, „Miluj!“ šeptá slza deštná,
 Hrom však „nenaviděj!“ praví; – A to srdce, slabé srdce. Obojího obraz pravý. Mnoho, mnoho milovalo – Jiné víc než samo sebe, Nyní je to srdce moje Jak to hřmící bleskné nebe. A přec musím zaplakati Nad tou brzkou jeho změnou; Jest mi, jak bych milovat měl, Až mne ve hrob chladný vklenou.
Nebe z hustých mračen dešť svůj lije, Nebe z hustých mračen dešť svůj lije,
 Žhavé blesky mračny lítají, Jako by se v dešti zchladit chtěly, Sem a tam se proudem míhají. Vítr, vstav jak démon z pekla noci, Letí mraků pláštěm zahalen, A burácí drtě vše a křičí. Že byl o svůj poklid ošálen. A mé srdce jeho slovům slouchá, Slouchá dešti, bleskům hřmějícím – S tajnou bázní živlům přizvukuje, Živlům, na svůj osud klejícím. – 50
ZE ŠUMAVY.
Jak pomníky nade hroby Jak pomníky nade hroby
 Nebo jak sirotci v smutku Stojí temné sosny tvoje. Vyrostlé jen ku zármutku. Vyrostly jen ku želání, K mlčení a slzám tajným, Vyrostly jak srdce naše K bolům velkým, touhám bájným. Nad tebou kdy vítr vane, Zpívají si přece sosny, Ale nás už připravili O zpěv – brzo snad i o sny. [51]
Dokud hory naše stanou, Dokud hory naše stanou,
 Dokud srdce naše bije A v něm k vlasti city planou, Nezhubí nás... zmije. 23. srpna 1857. V pamětní knize pod „Černým jezerem“ u ,,Seeförstera“.
Kam jen oka mého zraky sáhnou, Kam jen oka mého zraky sáhnou,
 Vlasti mé se luhy krásné táhnou, Vlasti, sterým hořem trýzněné, A mé srdce, ač se pyšně zdvihá Při té kráse, již mé oko stíhá, Přec odchází – hořem sklíčené! Na největší výši stěny jezerní dne 3. září 1857.
52
PÍSNĚ.
Tys jak anděl z jiných říší Tys jak anděl z jiných říší
 Sešla v temno srdce mého, Jak kdy hvězda zlatá klesne Na dno moře hlubokého. Tu ji tmavé vlny halí Před světa a nebes mocí, Kolebavé dumy znějí Tichou černou moře nocí. Kolem nad ní vykvétají Vodní lilje bělolící, Líbajíce přehoroucně Hvězdu láskou se chvějící. [53]
„Přijde Vesna, přijdepřijde, „Přijde Vesna, přijdepřijde,
 Zbav se trudu, srdce mé.“ Slunce teple zasvítilo, Nebe již se vyjasnilo, Blahé ptáče zapělo, Proč bys ty jen truchlelo, – Zbav se trudu, srdce mé. „Přijde Vesna, přijde, Zbav se trudu, srdce mé.“ Tisíc stromů zelená se, Tisíc poupat rozvíná se, Z nich přec jedno jediné Pro tebe se rozvine, – Zbav se trudu, srdce mé! 54
Choval jsem tě v objetí Choval jsem tě v objetí
 Nevinnou jako děcko, Mnohé ti báje povídal A ty’s věřila všecko. Tvé velké oko zářilo – Snad hledělo v ty ráje, Neb když teď do nich pohlednu. Jak bych če’ zas ty báje. A byť i život klamivý Mé víry hloubku změřil – Kdybys je chtěla povídat, Já bych teď všecko věřil. 55
Nade námi lítala Nade námi lítala
 Sirá holubice, Plačíc hnízdo hledala – Snad i mnohem více. My se tiskli k sobě blíž Až do zadýchání – A to mračno níž a níž Se jak příkrov sklání.
Hvězda lásky padala – Hvězda lásky padala –
 Klesla s oblohy, A kolem mne letěla Ve svět ubohý. Šťastnou cestu, hvězdo má! Ona ztrnula, Trpkáť cesta po světě – Ona zhasnula. 56
Věřil jsem, jak se věřívá, Věřil jsem, jak se věřívá,
 Na věčné milování A na nebe a na Boha A boží slitování. Ta láska z světa uprchla, A Bůh s andělianděly dřímá – A brzo-li se nezbudí, Já budu dřímat s nima.
Ba je tu v světě radostí, Ba je tu v světě radostí,
 Pusť jen se do toho. Krásných zde květů na tisíc A lásky přemnoho. A srdce-li tě zabolí, Zazpívej jak ten pták – A srdce-li ti puká už, Vejskni a umři pak. 57
Srdce, moje srdcesrdce, Srdce, moje srdcesrdce,
 Což jsi se změnilo. Jako bys všechen bol Do moře hodilo. Hodilo do moře – Až větřík zaduje, Větší ti hoře zas Nad vody vypluje! –
Má duše, hořem sklíčená, Má duše, hořem sklíčená,
 Již neví, co je cnost, co hřích, Neví, zda láska plamenná, Jež pro tě hárá v prsou mých Je čisté, bezúhonné chvění, Neb těžké, hříšné provinění. Však ví, že nejkrutější trest, Jenž velký hřích kdy sledoval, By ráda nesla, byť i vést Ji za ten hřích měl v pekla pal: Neb by zpomínka, Tvou že byla Jí nebe stokrát nahradila. (1851.)
58
Přes věcností věcné změny Přes věcností věcné změny
 Setrvá má láska k tobě, Setrvá, kdy moje boly, Moje slasti zhynou v hrobě. Já tě srdcem miloval, Láska ta mně v duši žila, A co klenot, nejdražší se V jejím lůně pohroužila. Klam-li není přislíbení, Ze nám duše věčně žijou, Za hrobem že slastí keře, Svadlé zde, se nám rozvijou: Nezahyne moje láska, Vykvete tam v růži krásnou, Nad níž bude oko tvoje Dlít svou září zbožně jasnou. 59
STÍNY VEČERNÍ.
I.
Ticho, – ani vánek nezachvívá Ticho, – ani vánek nezachvívá
 Svadlým listem na stromě visícím, Sosna mlčky ku nebi se dívá Slzy tajíc v oku ve truchlícím. Po zemi je pusto, – suché listí Jenom leží na trávě chřadnoucí, Krahuj jen, se nesa po kořisti Letí zticha, jako smrt vanoucí. Mlha po nebi se rozloživši Už i na zem dřímající padá, Smutnou rouškou hory zahalivši Nyní tiše dolinu opřádá. [60] Nikde hvězda žádná nevychází, I světélko v bařině zhasíná – Všechno vždy v truchlejší noc zachází A mou duši k žalu připomíná. Což by lidská duše neztruchlelaneztruchlela, Když tak trudno, mrtvo na té planí, – Jak by láska boží povymřela A s ní naděj vše a smilování! 61
II.
Nad horami červánek zhasíná, Nad horami červánek zhasíná,
 Po zemi se večer rozestírá, V dálce omžené se tmít počíná A tam zvonku slední zvuk umírá. Na nebi se v zásvitu třesoucím Tichá večernice pozaskvívá, Jak svit lásky boží nade mroucím Smilování a s ním mír rozlívá. Zem se modlí. Oblak modrý nese Ku obloze její děkování. Klesne pak a vzdechem rozplyne se Zpět zas nesa boží požehnání. 62
III.
Nad teboutebou, růže vadnoucívadnoucí, Nad teboutebou, růže vadnoucívadnoucí,
 Temný večer vyvstává. Listem ubledlým hasnoucí Si červánek pohrává. Květem tvým dech noci vane Šepot jeho truchle zní, Jak kdy listí opadané O svém hrobě hovoří. Nad teboutebou, růže vadnoucívadnoucí, Smrti mrak se skloňuje A má duše tě horoucí Láskou, růže, miluje! 63
IV.
Vzejdi nad mým žitím truchlýmtruchlým, Vzejdi nad mým žitím truchlýmtruchlým,
 Noci tichá, snivotmavá, A tyty, hvězdo, v ní planoucí Hvězdo jemná, usmívavá, Zahal bolné upomínky V oka svého stíny temné, A pak zaplaň přerozkošnou Září svojí lásky ve mně. 64.
NEŠŤASTNÉ PŘÍTELKYNI.
Neříkej více, že je Ganges svatý! Neříkej více, že je Ganges svatý!
 Byl svatým, dokud o svobodě plynul A z ňáder se mu lotos vzhůru vinul – Ten lásky květ, už věčnou láskou zňatý. On z modrých vln na blankyt na hvězdnatý Se díval tiše – láskou mřel a hynul, A bláh, kdy na něj hvězdný svit se řinul, Se chvěl a slza skropila pel zlatý. Však teď se s nimi koupají bramíni, V Gangesu vlnách hříchy umývají, A krásný, svatý jejich život špiní. Bez lásky lotos teď a povždy smutný, I kdy se hvězdy na něj usmívají – On tiše lká a pláče v Ganges rmutný. [65]
Tys lotos můj, ty květe nad vše milý, Tys lotos můj, ty květe nad vše milý,
 Jak rmutný Ganges je to srdce moje, – Mně zkalili myšlének svaté zdroje, A tebe o tvou lásku oloupili. Smutně se zraky naše pozdravily, Když ponejprv jsem hleděl v oko tvoje; Dvou srdcí plných bolu, plných boje To slabé, hasnoucí snad jiskry byly. Ó žel! Kdy srdce moje bylo čisté A láska tvá kdy plála nezklamána, Nám byla zamknuta k poznání brána. Teď žijem oba k záhubě už jisté, Nad námi šumí času křídlo plaše: A spolu plakat – všechno štěstí naše. 66
Divná to moc v tvém oku uslzeném, Divná to moc v tvém oku uslzeném,
 Jak Bůh by v nestvořený svět se díval, A zrůstal svět, kde jeho zrak prodlíval, A šumí les a moře temným stenem. A mně to v srdci puká, člen za členem Se chví a boří, jako jarní příval To z krásných snů, jichž nikdy jsem nemíval, Zkvétá a voní v srdci okouzleném. Já slyším vlny šeptat písně milé, A z dáli vonných cedrů mocné vání, A ptactva zpěv a květů oddychání; Jak světa stvoření to svatá chvíle, A jest mi, jako bych měl ráj ti stvořit, A s celým rájem tím se tobě kořit. 67
Ta štíhlá palma v listův plném květu Ta štíhlá palma v listův plném květu
 Se pyšně z chrastí ku obloze vznesla, A na vše strany rozpjala jak vesla Své listy jako loď u rychlém letu. A chtěla veplout do neznámých světů, Kam temná, předivná ji touha nesla, Však těžký svět – a jako plachta skleslá, Kdy stojí loď, tak listy kloní v hnětu. I v srdci mém předivná palma vzešla, A temně, truchlivě zní šepty její, Jak na ráj zpomínka, jak touha přešlá. Polož na srdce mé mdlou hlavu svoji, V sladký tě spánek jeho písně vpějí A žhavé rány tvé se ztiší, zhojí. 68
V tvých ňádrech bydlí holubice bílá, V tvých ňádrech bydlí holubice bílá,
 A srdce tluk, to její oddychání A srdce vzdech, to její žalování – Skázka, již v dálku sestrám svým posýlá. A duše tvá – toť krásná, tichá Víla Na místě v hájích svých se v tobě chrání, A její dech – zefyrů myrtím vlání, A její hled – toť růže se rozvila. V tom světě závisti jsi jak svět jiný, Ve světě úsměšků jsi láska pouhá, Jen žehnat umíš, kde se každý rouhá. Já seznal svět a seznal jeho viny – Jsem mdlý a nechci ústrky oplácet, Radš v objetí tvém láskou vykrvácet. 69
Netěš to srdce, co mi v prsou bije, Netěš to srdce, co mi v prsou bije,
 Bez útěchy mu věčný bol je dán, A nikdy nebude v něm míru stán, Tam sídlí bouř jen a lítosti zmije. Mých rájů květ máj žádný nerozvije, Peň zchřadnul – list byl vichrem odehnán, A lásky chrám, v mém srdci zbudován, Kles’ v pekla noc, kde klam, kde klam jen žije. Mně nezůstalo nic – jenom ruiny A hluboký můj bol, jenž je ochvívá. A z temných hrobů volá snů mých stíny: A drahý bol ten, nikdy nezahrne – – Jak lesů šum, jak vlny duma snivá, Jak hrobů němý žal i v máj se vine! 70
Báj. (Allegorie dle cizího motivu.)
Já divnou předivnou píseň znám A vždy si ji pláčem zazpívám – Na tichém nebi hvězd roj vychází, A v ospalý květ se rosa sází. Je ticho – sotva že dýchá háj, A řeka šepotá starou báj – To známá žena zas tam sedí A smutně daleko široko hledí. A zase zpívá ten známý zpěv A místo slzí pláče krev, A zpívá, pláče bez ustání – A pláče – zpívá k zmrtvých vstání. [71] Zpod země jako by temný vzdech – Ve snách se pozachvěl tuhý mech, Větev zlehounka sebou kývá, A listí trne a spolu zpívá. 72
PLAVEC.
Po Dunaji člunek plyne, Proud ho nese hravě dál, Zlehka plove, za ním hyne, Sotva povstal, – vlny val. Žádná plachta nezrychluje Kolébavý jeho běh, Žádná touha nevzbuzuje V plavce srdci kvapný spěch. Hlavu smutně nakloněnou, Černé oči sklopené, Na rtech bolest rozechvěnou, – Díl jen v srdci stísněné, – [73] Ruce v klíně, v rukou veslo Tak tam sedí, jak by spal; – Jen kdy oko brvy vzneslo, Zajiskřil z nich krutý žal. Teď se vyhnout, veslo chopí, Zajel blíž ku břehu tam, Pak zas tiše oči sklopí A plul dál – jen Bůh ví kam! 74
V NOCI. (Podle cizího motivu.)
Noc truchlivá a černá byla, Ku zemi kleslo nebe v chmúření, Divým ji tisknouc objímáním, Jak by se bálo loučení. Za temné brvy oblakové Nebeských očí svit zašel, Mně v srdci žel a bol se znítil – Tvých očí zář jsem nenašel. A nenašel – jen trudné temno, Jež v pustou noc mne halilo, Lásku uhaslou, noc jen v srdci A v dálce co drahým mně bylo. [75]
PÍSEŇ JUANY.
Až duše má tam nad hvězdami Zas do tebe se zadívá, – Pak na věky to hoře ztichne, Jež ji teď v hloubkách prochvívá. Jen na tvém srdci blaho cítit, Krutý, přec sladký los je můj – I nebe by mně hrobem bylo, Kdybych tam nessála dech tvůj. Můj život teď – jen skryté hoře, Myšlénka má po tobě vzdech, Jenž křídlem touhy v dálku letí, Aby si v ňadrech tvých uleh’. Ač těžce, s radostí vše snáším, Vždyť brzy dosním tento sen; – Nač by to nebe – věčnost byla, Leč by tam vzešel lásky den?! [76]
BUĎ S BOHEM.
Viz tam slunce za horamihorami, Lásku svoji pohřbilo, A hrob modrými mlhami Zrakům našim ukrylo! Nač spolu ještě déle dlíti, Nač chtít’ do duše duši vlíti, Již slunce samo pravilo: Buď s Bohem! Na blankytě měsíc jasný, Modro temné po horách, Slavíka zpěv žalně krásný, Dumné vání v oborách, Vše srdci mému přizvukuje, Vše k loučení mne pamatuje, – Nechť srdce puká v příkorách, Buď s Bohem! [77] Tobě zoře nová vstane, Tobě lásky vzplane čas, Mé však srdce rozervané Na hrob volá lásky hlas, Tam vlasti mé kde sláva dřímá Kde nejkrutší žal mě jímá, Snad lehčeji ti řeknu zas: Buď s Bohem! Naše cesty rozloučené Žádný los víc neslučuj, Nic mé hoře proželené V pamět tvoji nevluzuj! Jen bol kdy srdcem tvým zaklátí, K přešlosti zrak tvůj se obratí, Na dnešní, drahá, pamatuj – Buď s Bohem! 78
KOZÁCKÁ.
Až nás jednou nebude, Přijdou lidé jiní, Bez srdcí a bez šavlí V poutách, k boji líni. A kde pána nebylo Mimo smrt a vůli, Budou kázat cizinci, Budou kázat kúlí. Budou kázat ocelí A my budem spáti, Aniž možná do boje Pro svobodu vstáti. [79] Budem skřípat zubama, Šavle tisknout v pěsti, Z každé rány krvácet Pro tvé zašlé štěstí. Zajde, vyjde nad tebou Mnohá hvězda zlatá, Bůh ví, zda tvá volnost téžtéž, Ukraino svatá. 80
TICHO.
Ticho – ani vánek nezachvívá Zvadlým listem na stromě visícím, Sosna mlčky ku nebi se dívá, Tajnou prosbu v oku svém truchlícím. Po zemi je pusto – suché listí Jenom leží na trávě chřadnoucí, Krahuj jen se nesa po kořisti Létá zticha jako smrt vanoucí. Na nebi se mlha rozložila, Již i na zem dřímající padá, Kterou, jak by jenom žal z ní pila, Hluboký bol truchlivě ovládá. [81] Žádná hvězda mlhou nevychází I světélko v bařině zhasíná, Všechno v temnější vždy noc zachází A mou duši k žalu připomíná. Což by lidská duše neztruchlila, Když tak trudno, mrtvo na té pláni – Jak by láska boží povymřela A sní naděj vše a smilování! 82
Z RÁJE!
Ty’s mne z lásky ráje vyhnala, Abych bloudil širým světem, Hledal srdce mír a spasení, Hnán vždy upomínek hnětem. Budiž! Toho ráje neželím, Vždyť zde každý květ uvadne, A co nezvadne, rozkácí bouř, Nebo věkem se rozpadne. Zde o ráji snít – toť velký blud, Z něhož bolem kát se máme; Nás již jednou z ráje vyhnal bůh, Marně jiný ráj hledáme. [83] Vím to – a tvé lásky neželím, Pro ni plakat – novým hříchem! – I vzpomínek hlasy truchlivé Zmlknou brzy v hrobě tichém. Ale přes hrob bol ten setrvá, Jenž mne při vzpomínce jíme, Pravého že ráje vyhnanci Se i ze snů vyháníme! – 84
MELODIE.
Mou duší bolný nápěv zní, Ta píseň dávno dozpívána, A přec mi oko zaslzí, A srdce bolí stará rána. Já takových slov neslyšel, A sotva někdy slyšet budu, K nimž bych ten nápěv zpívat směl, Ten nápěv plný, plný trudů. Jen smrt snad taká slova zná, Vždyť mroucích stonům naslouchala, A nápěv ten mi zněl, když má Nešťastná láska umírala. [85]
ZHYNEŠ!
Zbloudíš, oklamán jsa citův od návalu, Klesneš, jako hvězda, s nebe ideálů, Zchladneš ledem necitu a netečnosti, Zhyneš v širém, pustém moři skutečnosti. A nad skonem tvým se vlny nezarmoutí, Vždyť jen plavcem neumělým budeš slouti, A nad hrobem tvým to moře nezapláče, Že’s v něm zahynul jak mdlé od letu ptáče. [86]
TOBĚ.
Jak prchlý čas, jak vesny milý květ, Tak zajde v zhoubný hrob i mladost tvá, A ani den pak nepřivábíš zpět. Nechť duše tvoje dnem i nocí lká. I lásky plamen vroucí dohoří, Poslední jiskru ti udusí černý klam, A všechna radost se ti ponoří V útrapy jícen – zhouby strašný chrám. A když ti všechno, všechno pohyne, V tvém srdci jenom chmúry budou tkvít, Z kterých se blesk jen zářný vyřine, Tu propast bezdnou v srdci osvítit: Pak upomínku aspoň uchovej Na zašlé dny, na zvadlý mládí ráj, – Ten dávných září záblesk v srdci měj, On sprovodí tě ve snů blahý kraj! [87]
JEDNOTLIVÉ VERŠE.
Po všechen čas je v lidu víra živáživá, Po všechen čas je v lidu víra živáživá,
 Že božská jiskra srdce nám zahřívá, Že marná snaha těch, co jiskru dusí, Ač ututlána, zaplanout že musí. A pevně lid tu víru v srdci chová – – – – – – – – – – Kde jeden okovy druhému ková. 13. 3. 1862.
V svých ňadrech zem prý živý oheň chová – V svých ňadrech zem prý živý oheň chová –
 O že tak trpěliva podlé lidstvo nese, Že v spravedlivém hněvu rozhořčená Naň nevychrlí kruté plameny A nezničí to vše, co na ni dýchá! [88]
Tak jednám já, myšlének svých co stín Tak jednám já, myšlének svých co stín
 Který se ještě rozkládá, kdy slunce zašlo.
V myšlénkách člověk nebe boří, V myšlénkách člověk nebe boří,
 A na zemi se prachu koří.
Jen jednu vlasť ti osud dal Jen jednu vlasť ti osud dal
 Na celém světě širém, Abys kdy přátele ti vzal, Nebyl jak v domě sirém, Nebyl jak loď, jež po vlnách Se bez naděje zmítá, Již na tom množství bouřných dráh Hostinný přístav neuvítá.
Nemluví a nežaluje Nemluví a nežaluje
 Jen ztichounka pláče, A pramének nestavuje, Co jí s očí skáče. Déšť i nejhustější přejde, Pláč i ztichne krásky – A nad hrobem snad jí vzejde První zora lásky... 89
Buď šťastna, ty dívenko mámá, Buď šťastna, ty dívenko mámá,
 A zapomeň na ten sladký čas, Kde zvlněnýma prsoma Ti vanul vroucí lásky hlas, Kde jsem tě k prsoum svým Ponejprv tisknul rozjařen. – A slasť zableskla okem tvým Ten čas, – ten čas juž umořen. Když samotou jsme dlívali Žijíce pouze lásce své – – – – – – – – – – – –
Bratrství a Svoboda! Ty heslo dvojí, Bratrství a Svoboda! Ty heslo dvojí,
 Jehož znění už se tyran bojí, Tebe Čech ponejprv provolal, Pro tebe vše – svobodu vlastní dal!
Dobo Žižky, dobo svatých bojů, Dobo Žižky, dobo svatých bojů,
 V nichžto prekypěla sila česká, Tak že tisíckráte větších vojů Pokořila četa naše veská! 90
K minulosti památkám svým drahým K minulosti památkám svým drahým
 Lněme v lásky vroucím nadšení, K budoucím dutím hleďme smutným, blahým Slavíce v nich nové sbratření! Od Šumavy až ku Snězce bílé, Pokud druha český vítá druh, V bratrsky se všichni spojme kruh, Nepřemožitelný v české síle, – Bratři k vítězství a bratři k smrti – Tak nás nikdo v světě nerozdrtí, A zač Žižkou slavně bojováno, Vzejde vnukům zas – svobody ráno! – 91
BÍLÁ HORA.
Horo bílá, horo žalu Což nám ran jsi nadělala! Ty bys byla v Boží chválu Český národ pochovala! Pochovala v lůno zkázy Na staletou naši slávu; – Osekalas bujné mlází, Nechala jen růsti trávu! Horo bílá, horo hrůzy, Jak jsi nás tu pohubila! V krásný ráj zavedla núzi, V pláč nám radost proměnila! [92] Oloupila naše chrámy, Našim katům všecko dala; Od věků co stálo s námi, V prach a popel zahrabala! Horo bílá – horo hříchů Jak jsi lid náš ukovala! Z srdce vyrvala mu pýchu, Svobodu mu svatou vzala! Trní nastlala mu v lůže, V staleté soužila zlobě – Tak že ani Bůh nemůže Odpustit ty hříchy tobě! Psáno 27. února na den, kdy měly vyjít statuty sněmů zemských léta Páně 1861.
93
PRAVÝ ČECH.
Neskláněj nikdy šíji před cizím, Národu jen a právu služ! Tvých otcův hrdost hárej duchem tvým, Žíj – umírej, jak pravý muž, Ať slávu od stavěků zděděnou Nezanecháš potomkům zprzněnou. Nechť celý svět se sápe jako sup, Od svého práva nikdy neodstup, Zaň obětuj poslední vzdech – Jak statný muž a pravý Čech! Své vlasti slavné věrný syn, ji haj Až do poslední krůpěje; Boží ti vůlí v úděl dán ten kraj, Toť jmění tvé, tvá naděje. [94] Tys v cizině jak člunek v moři hnán, Jen mezi svými klidný najdeš stan; Svých slavných předků slavný hlídej hrob, A krásnou vlasť svou jarmu nepodrob. Jí věnuj poslední svůj vzdech – Jak statný muž a pravý Čech! A na buben-li někdy udeří, Za svatým táhni praporem, A v českou statečnost kdo nevěří, Ať zakusí na meči tvém. Jen jednou prapor český strašně kles’, K novému vítězství jej opět vznes, Ne jako otrok pro zlato a dík, Pro svobodu, jak boží bojovník; Tak obětuj poslední vzdech – Co statný muž a pravý Čech! 95
PROSLOV K OSLAVĚ HAVLÍČKA.
Již zdálo se, že času krutá vlna Nad námi na věky se uzavřela, Že národu minulost slávy plná A naděj v lepší časy odumřela. – Čech v Evropě dřív s bázní jmenován – Byl z řady národů již vymazán, Nevděčný svět, ten zcela zapomněl, Jak za něj válčil Čech a krvácel. Zlatem to v knize dějin stojí psáno: Z Čech vzešlo národům svobody ráno; Když vůkol ještě v bludu smutný sen Duch lidstva v otroctví byl ponořen – Tu Čech již bděl a českých mečů hřmění Bylo nového jitra kuropění. Ten prapor bratrství a svobody, Jenž v boj vyvádí četné národy, Ten prapor Čech ponejprv vznes’ A věren jemu byl, až pod ním kles’. [96] A když svět celý na nás vyzván v boj A valil se co vlnobití bouřný roj – Nás byla jenom hrstka malá, Však svatá nadšenosť nám v srdci plála, A řady věrných lidu bohatýrů Kráčelo napřed v bojů zteklém víru, Za nimi pluky božích bojovníků Buď k vítězství neb k smrti mučeníků. A aj! Ta Čechů hrstka malá Celému světu odolala, A svět se přiznal udiven, Že Čech jen Čechem můž’ být přemožen. – Přec kles’ tím stálým umdlen bojováním, Na sterých polích krve proléváním. Naň padaly celého světa rány, A on stál sám na nočních věků stráži, Jak skály mořem rozedrány, Teprv kdy vlna století doráží. Čech kles’! Však nad ním v mdlobu padajícím Jitřenka plane na nebi se rdícím, A ruka jeho v křečovitém chvění, Podává světu palmu vykoupení. Čech kles’ a dvoustaleté utrpení Zastihlo jej po strašném pokoření. – A vzpomenuli, slza z oka kane A v srdci hněv a divá litosť zplane. Již zdálo se, že času krutá vlna Nad námi na věky se uzavřela, Že národu minulosť slávy plná A naděj v lepší časy odumřela. – 97 Synové vlastní v hrdé pýše Od nás se k cizím odvrátili, A naši řeč a mrav, z paláců výše K plnému vyhynutí odsoudili. Co šlechta naše v cizích hodech hýří, Nám z chýží vzešli noví bohatýři, Ti z prachu povznesli náš prapor starý, V půlmrtvý národ vlili život jarý, – Ti z popele přeslavné minulosti Vynesli jiskry lepší budoucnosti, Na nichž se srdce naše rozehřála, A v žilách našich síla k činům vzplála. Ti naše svatá práva před světem Hájili mečem ohnivého slova, Vzdor posměchu dostáli v díle svém, Ve víře, že zas přijde doba nová, Že národ, pevněli jen při svém stojístojí, Ač slabší jest, přec zvítězí v tom boji. Z té hrstky malé prvních bojovníků, Již mnoho kleslo smrtí mučeníků. A jeden, jehož památku vždy ctíme A za hrobem mu velký dluh splácíme, To jeden z nejlepších, pln ducha, mlád, Ten trpkém u vyhnanství bídně schřad, Že svobodu a právo naše hlásalhlásal, Že slovem pravdy národem otřásal, I v smutných dobách věren praporu, Že pýchu svou nezměnil v pokoru. – Tak mnohé velké srdce hořem puklo, Na mnohou hlavu neštěstí se shluklo. 98 Než překonána dvoustaletá mdloba A národ zkřísen do života. A aj! Jak jeden muž teď celý národ Za svatá práva svá stojíme, – Ta svornost pro nás vítězství buď zárod. Jen svorní buďme, jistě zvítězíme. Ač mnohé protivenství nám vyvstane, Než jitro úplné nad námi vzplane, Však národ, jenž tak trudné přežil doby, Se neleká víc nových bojů zloby. Ať osud do nových nás vrhne vírů, Neb nade námi sklene duhu míru, Co Češi jen to jedno heslo víme: Buď zhynemzhynem, aneb zvítězíme! V Klatovech 17. září 1861.
99
SEFENUSSAR. (Fragment.)
Já tebe nevidělneviděl, a přec tě znám, Ty velká, tichá, strašná poušti, Kde smutno vše, i jásot sám, Kde nadějí se život spouští, Kde bezradostné živoření Nedoufá v nic leč v odumření, A nikde květ, ta očím lahoda Nevítá nový plod – jak příroda By smutek měla při tvoření, Že nemá srdcí k potěšení! Tys děsná! Kdo ti neuteče, Ten smrti v jícen oudy vleče, Ty dechem horkým jej otrávíš, Daleko lidí hrob mu správíš, Sup na věky mu zavře oči A vichr na rov písek stočí. [100] Tak leží tam neoplakáni, Na jejich hrobech trávy ani, Žádné tam kvítko pro potěchu, By krylo smutek vnadou svěží, Snad hnát co pomník že tam leží Tvé zvědavosti ku posměchu, Jen v noci teskně vyje šakal, Jako by pro ty mrtvé plakal. Jak málo těch, o kterých posud Se jmeno zná a jejichž osud Se v pozdních ještě dobách želí A v paměť potomků se vtělí! O jednom pověst vypravují A vždy jej slzou polítují, – – Ač pověst temná, příliš skrovná, Mně však se zalíbila zrovna. *** V dumání vážně pohřížen Plán jakýs Sefenussar kuje, Jenž v myšlénkách byv postižen, Všem přebedlivě zahaluje. Tak orel sotva opeřený Vyhledá s hnízda v času změny, Toužebně hledí k modrým výším A v důl ku temným, skalním skrýším, A zočiv bratrů smělý let, Zatouží, co se v dálce kryje, 101 O hnízdo slabým křídlem bije Vznáší se, klesá zemdlen zpět. Ne tak si Sefenussar stál, On směle k činu v mládí zrál, Vše dávno v duši zesnováno A čeká jenom na své ráno. Myšlénka velká mladou duší Jak bleskuplné mračno táhne A srdci všechen poklid ruší, A z teskných mezí ve svět práhne. Což divu, že odvážný duch, Než jistá k vítězství je dráhadráha, Svůj úzkostlivě tají ruch A světu odhalit se zdráhá. Tak proměnil ho krátký čas, Že, mluví se, až k nepoznání, Ba pohled jinší, krok i hlas I spůsob stvrzují to zdání. Dřív celé dny se honil v poušti, Jak divoký sen po ní lítal, Z očí mu blesk radosti svítal, Jak orlu, kdy se vzduchem šinešine, Jak koni, kdy mu volnost kyne, Jak plavci, kdy se mořem pouští. Co koni step, co orlu vzduch, A svobodna co plavci vlna, To byla poušť mu hrůzyplná, Nezkrotný, divý jeho duch Tam blažen jen, kde nezná mezí, Kde myšlénka se neuvězí, 102 Kde poušť spí kolem, sivá, tichá, Nesmírná, – tam jen volně dýchá. Jak střela dromedar uhání. A nic mu cestu nezabrání, Jak v moři loď se kolíbá, A v mocné vlny písek pohýbá, V před, na zad prach se kotoučí, Jej zrakům – světu odloučí. *** Kol mrtvé ticho – ani chvění, Jen hrozný spánek beze snění, Neb poušť – to moře zkamenělo, By věčně tady práchnivělo; A co zde vln, je každá němá, Vždyť ani barev mluvu nemá. Zřídka že keř na žluté pláni Sám mrtev mrtvý stín tam sklání, Jenž bez pohnuti zemi kreje, Ač stíní, chladu nedopřeje. Zřídka že oblak nebem jdoucí Svůj obraz kreslí v písek žhoucí, Nad tebou oblak mlčky pluje A mlčky jeho stín se snuje, On nepřivítá, nepozdraví, Na prosbu tvou se nezastaví, On neumdlí, on nepřispíší – Jak duch jde pustou smrti říší. *** 103 Slyšel jsi? Ton se vzduchem třese – To člověk ve poušť život nese. Viděl jsi? Hustý prach vyvstává – To rychlé jízdy důkaz dává. Než vůdce v prachu rozeznáš, Před sebou karavanu máš, Než oči shlédnou četnost její, Marně se po ní ohlížejí. To jenom možná zvědět v mžiku, Že není z kupců, ze poutníků, A všechno-li rozvážíš vůkol, Že vážný ku pouti má úkol. Ba kdyby tolik žen neměla, By výprava to byla smělá, Jak Arab rád ji koná v poušti... – – – – – – – – – – Šla tudy karavana mnohá, Neměvší přátel mimo Boha, Neb v patách nepřítel ji stíhal, Kol Beduin na loupež číhal. Pod ní ta písku vlna zrádná A nad ní těžké slunce žáry – Tak smutná však nebyla žádná, Jak ta – velkého kmene máry. Toť Sefenussar – chvatnou pílí Tu jeli kolem přede chvílí, Poslední zbytek z vlasti hnán, Ze kmene Valed Sulejman. *** 104 Kde černý Harudž v poušť se sklání, Květlo jim boží požehnání, Pod nebem, věčnou láskou jasným Se každý květ zdál dvakrát krásným, A sladší byla jeho vůně – Kde všechno blažeností stůně, Kde motýl, oživené kvítko Svobodně vzduchem se kolíbal, Kde surovec mu nezabránil By – méně šťastné vesny dítko – Svých sester svěží květ zulíbal, Jenž útulkům se sotva bránil, Ba spíše nový touhy nával Vždy s novou touhou očekával. Jak motýl ten, tak mohl tam Též člověk přeblaženě žíti, A láskou svou, jsa šťasten sám Svým bratrům k štěstí podnět býti, Jak motýl ten, tak svoboden – Či člověk toho nehoden? Vše volno božím výrokem, Jen člověk má být otrokem? Jen člověk, dražší tvorstva půle, Má hříčkou býti cizí zvůle? Co platný žal! Toť osud jeho, A žádné vykoupení z něho! *** 105 S vlastními bratry žili v sváru – – Z arabské krve kmen byl M’Gharů, Kdož ví, co zášti příčinou, Věkem se stavší rodinnou. Jak Valed Sulejmau a M’Ghara Tak, pravili, ta zášť je stára; Otec ji synům svým odkázal, Jež k pomstě přísahou zavázal, I matka, jinde anděl míru Zde zcela podobna vampyru, Kdy z prsou děcku mléko pučí, Nepřátel krev je ssáti učí, Ač z častých krvavých těch půtek Nevzešlo nic, leč stálý smutek, Jen žen a dětí siroba – Či válka kudys bez ran táhla? Ta nejhorší je nezasáhla, Záhuby horšíť – poroba. *** Však přišel čas, ta doba žalu – Bolestno v paměti ji chovat, A smutno o ní vypravovat, – Kde pro zisk, pro vítězství chválu Měl Arab býti pokořen Neb vymýtěn až na kořen. Těžké to bylo počínání, Kde zoufalost se zhoubě brání – Však kácel kmen se za kmenem Opuštěn vlastním plemenem, 106 Až naposled byl ponechán M’Ghara a Valed Sulejman. V nich stejná chrabrost, stejná síla, O obou stejná pověst byla, Že kdoby jedny zničit chtělchtěl, S druhými by se spolčit měl, Budou-li ale sjednoceni, Že nejsou nikdy k pokoření. *** Nevím, zdas viděl. V karavaně Jen jediný měl dromedara, A černé péro na turbaně: To Sefenussar. – Před ním se chvěje každý M’Ghara – Hned s bázní smrt jde s jeho zbraně. V něm všechno vášní – každý cit, Každá myšlénka zavřelá, Ne by zdusena zemřelazemřela, Nenajde, jenom v činu klid. Nikdy si nehrál na úsměv, V němž ani láska, ani hněv – Jen miloval neb nenáviděl, A za přetvářku jen se styděl. *** On vůdcem byl, ač ještě mlád, Jej poslouchal i starec rád. 107 Kde seděly jen bílé brady, On s sebou brán byl do porady, Mluvil-li, každá hlava šedá Zvědavě k němu oči zvedá, A třeba mnoho přežila, Před ním se každá sklonila. Co děl, tak moudré vždycky bylo, Že jemu přisvědčit všem milo, A do boje-li zavolal, Celý ho národ sledoval. *** Že z knížecího původu, Ne proto dráh byl národu; Že od proroka rod svůj vážilvážil, Ne proto ctít jej kmen se snažil. Vzácnějším citem upoutáni Na něho Valed Sulejmani, On hlavou jejich, ochranou Vždy hotov být jim obranou, Každá myšlénka – jejich štěstí, A každý dech jim lásku věstí. On neznal blaha, jenom s nimi, Ke všemu chladný, uzavřený K ním povždy srdečný a přímý A v chování svém beze změny. On neprosil je, jim nekázalnekázal, Jen radil jim jak bratrům svojim, Že jejich pánem, neukázal, Tak poutaje je kouzlem dvojím. 108 Zda krása jeho srdcem hnula. To pověst říc’ opomenula, Však zdá se mi, že podle všeho Nevnikla k ženě láska v něho, Tak se mi vážný, dumný zdál, Snad ženskou láskou pohrdal. *** Když tenkrát řek’: „Učiňme mír, Sic nás i M’Ghary strhne vír, Jenž strh’ ty druhy v zhouby zmatky – Jsmeť oba syny jedné matky,“ Tu byl by každý Sulejman V pokoji sdílel s M’Gharou stan A konec byl by jejich záště, – Kdyby byl spěchem k vůdci M’Gharů Nepřines’ bassy posel darů, Hedvábné šaty, bílé pláště A damascenky drahocenné Se skázkou, by nenáviděné Své druhy jimi porubali, Svých předků hrdinných se hodni stali. A posel řek’, že na spěch jenom přibyl, Však větší dary bassa slíbil, Svou přízeň, ba i hodnost velkou Svědomí zacpat propasť mělkou. *** 109 A opět boj. – Harudži černý, Ve smutku svém si stále věrný. Na bedrách nebes klenbu nosíš – Zda za své syny nebe prosíš? Vzhůru svou šedou hlavu zvedáš – Či snad své syny v dálce hledáš? O skryj se! Zahal oko mrakem, Nemáš už Valed-Sulejmanů, Jen hrstku z nich dostihneš zrakem! Ti kmene zhoubu a svou hanu Přežili, – ne by jak nadějný zárod Vzkřísili opět starý národ, Zůstaliť jenom pro vymření, K bolesti sobě, vrahům k potěšení. *** A Sefenussar ještě žije, Ač všechno, co mu v světě milé, Národ a volnost vzala chvíle, Jež v paměti jak zrádná zmije V každý okamžik jed svůj pustí, Jenž by měl v srdci v radost zrůsti. Jakkoli těžký osud nes’, Jak druzí pod ním nepokles’. To jisto, že on ještě doufal, Kde sotva žít si druhý troufal. *** 110 Tam ještě kouř? Jeť pozdě již – Kdožkoli jsi, co posud bdíš, Uhasni! Zavři mdlé své oči. Snad k tobě anděl míru kročí, Potře ti víčka čarnou mastí, Bys ve snách užil ždané slasti. – Bolestné však-li zpomínání Se upokojit srdci brání, A slza, jež se z hloubky zvedázvedá, Jak vlna víčkům klesnout nedá – Uhasni! Snad že s ohněm tím Zpomínek plamen zajde v dým, Snad přijde zapomenutí, Ten smutný anděl temných nocí, A slzy vyschnou jeho mocí, Jak hvězdy v nebes klenutí. *** Oása pouští rozložena – Tak asi jako kapka mořem, Tak vnadně jako mladá žena Netknuta ještě žádným hořem, Tak krásně jako srdce její, V němž lásky touhy k světu spějí. A v každém koutku naděj pučí – Kdo naději to srdce učí? Tam palma něco hvězdám šumí, Snad jsou to pouště smutné dumy, Neb hvězdy jimi roznícené Zdají se býti uslzené. 111 Ba truchlivé to byly zprávy, Jimiž se větřík s listem baví, Větříkem smutný dech je pláče, A dech je slyšet v prsou spáče. Tam srdce snům je vypravuje, A sen z nich divé obrazy maluje – – O čem snít může vyhnanec, Jenž na věky dal s Bohem vlasti, Kdy národ shaslý kahanec, Svou volnost ve hrob musil klásti. *** To on – jediný ze všech bdí, Či tigr lačný muž’ být mdlý? On hladov též – ne po stravě, Než po mstě, vášni potravě. Viděl-lis tigra v pustinách, Kdy čeká ukryt v křovinách, Až gazela neb jiná zvěř Od pití přejde jeho keř? A v útrobách mu zuří hlad A svírá jej jak strašný had, Žádostiv skoku každý oud, Napíná žíly, drže soud, Zda dost v nich ještě k skoku síly – Tigr se nehne ani chvíli, Jak by svou oběť zklamat přál, By se jí mdlý neb spící zdál – Tak tiše v křoví položen, A všechen život v očích jen, – 112 V jich rudé, divobleskné záři S bolestí zuření se páří, Z nich šlehá vztek a chtíčů plamen, Žhavý, že rozpálil by kámen Strašný, kdo jeho ostří cítí Že zví, jaká v něm touha svítí – To bezrozvážná zoufalost, Jíž jedna oběť není dost. Viděl-lis, mdlý to obraz podá, Toho, co jemu v srdci bodá, Ač mlčí pohybem a slovy, To oko divé dosti poví, By ten, kdo snad by více zvědět chtěl. Dál pátrat z útrpnosti zapomněl. *** Ještě bdí – ač kolem něho Vše ulehlo, všechno dřímá, Vedle dromedara mdlého Koně v spánku pán, objímá, A v oáse ticho kidnéklidné Zdá se klidnějším teď býti, Jak by mlčení to vlídné S útrpností poslouchalo Teskná srdce v spánku bíti, – A mimosy, co jich stálo U studnice v poušti... Sklonily se k spícím blíže, Jak by dech jich chtěly ssáti... – – – – – – – – – 113 Jeť blízka noc – a palmy stín Již roste, již jde celou pouští, Až v dálce v hor se kryje klín A tam se noci v lůno spouští – Teď tmavším nebem svity bloudí, Nad hory zlaté hvězdy loudí, A slunce mocným touhy žárem Sstupuje v nočních stínů hárem... – – – – – – – – – 114 OBSAH. Str. Zpomínka na Rudolfa Mayera5
BÁSNĚ. Věčnost.33 V poledne38 Znělky noční43 Písně v bouři47 Ze Šumavy51 Písně53 Stíny večerní60 Nešťastné přítelkyni65 Báj71 Plavec73 V noci75 Píseň Juany76 Buď s Bohem77 Kozačka79 Ticho81
[139] Z ráje83 Melodie85 Zhyneš!86 Tobě87 Jednotlivé verše88 Bílá hora92 Pravý Čech94 Proslov k oslavě Havlíčka96 Sefenussar100
Kaprice osudu117
E: lk; 2002 [139]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Durdík, Josef; Grégr, Eduard; Dattel, Ferdinand
(Vydal Josef Durdík. Nákladem knihkupectví Dr. Grégra & Ferd. Dattla. Tiskem dra. Ed. Grégra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 144