SEFENUSSAR.

SEFENUSSAR. (Fragment.)
Já tebe nevidělneviděl, a přec tě znám, Ty velká, tichá, strašná poušti, Kde smutno vše, i jásot sám, Kde nadějí se život spouští, Kde bezradostné živoření Nedoufá v nic leč v odumření, A nikde květ, ta očím lahoda Nevítá nový plod – jak příroda By smutek měla při tvoření, Že nemá srdcí k potěšení! Tys děsná! Kdo ti neuteče, Ten smrti v jícen oudy vleče, Ty dechem horkým jej otrávíš, Daleko lidí hrob mu správíš, Sup na věky mu zavře oči A vichr na rov písek stočí. [100] Tak leží tam neoplakáni, Na jejich hrobech trávy ani, Žádné tam kvítko pro potěchu, By krylo smutek vnadou svěží, Snad hnát co pomník že tam leží Tvé zvědavosti ku posměchu, Jen v noci teskně vyje šakal, Jako by pro ty mrtvé plakal. Jak málo těch, o kterých posud Se jmeno zná a jejichž osud Se v pozdních ještě dobách želí A v paměť potomků se vtělí! O jednom pověst vypravují A vždy jej slzou polítují, – – Ač pověst temná, příliš skrovná, Mně však se zalíbila zrovna. *** V dumání vážně pohřížen Plán jakýs Sefenussar kuje, Jenž v myšlénkách byv postižen, Všem přebedlivě zahaluje. Tak orel sotva opeřený Vyhledá s hnízda v času změny, Toužebně hledí k modrým výším A v důl ku temným, skalním skrýším, A zočiv bratrů smělý let, Zatouží, co se v dálce kryje, 101 O hnízdo slabým křídlem bije Vznáší se, klesá zemdlen zpět. Ne tak si Sefenussar stál, On směle k činu v mládí zrál, Vše dávno v duši zesnováno A čeká jenom na své ráno. Myšlénka velká mladou duší Jak bleskuplné mračno táhne A srdci všechen poklid ruší, A z teskných mezí ve svět práhne. Což divu, že odvážný duch, Než jistá k vítězství je dráhadráha, Svůj úzkostlivě tají ruch A světu odhalit se zdráhá. Tak proměnil ho krátký čas, Že, mluví se, až k nepoznání, Ba pohled jinší, krok i hlas I spůsob stvrzují to zdání. Dřív celé dny se honil v poušti, Jak divoký sen po ní lítal, Z očí mu blesk radosti svítal, Jak orlu, kdy se vzduchem šinešine, Jak koni, kdy mu volnost kyne, Jak plavci, kdy se mořem pouští. Co koni step, co orlu vzduch, A svobodna co plavci vlna, To byla poušť mu hrůzyplná, Nezkrotný, divý jeho duch Tam blažen jen, kde nezná mezí, Kde myšlénka se neuvězí, 102 Kde poušť spí kolem, sivá, tichá, Nesmírná, – tam jen volně dýchá. Jak střela dromedar uhání. A nic mu cestu nezabrání, Jak v moři loď se kolíbá, A v mocné vlny písek pohýbá, V před, na zad prach se kotoučí, Jej zrakům – světu odloučí. *** Kol mrtvé ticho – ani chvění, Jen hrozný spánek beze snění, Neb poušť – to moře zkamenělo, By věčně tady práchnivělo; A co zde vln, je každá němá, Vždyť ani barev mluvu nemá. Zřídka že keř na žluté pláni Sám mrtev mrtvý stín tam sklání, Jenž bez pohnuti zemi kreje, Ač stíní, chladu nedopřeje. Zřídka že oblak nebem jdoucí Svůj obraz kreslí v písek žhoucí, Nad tebou oblak mlčky pluje A mlčky jeho stín se snuje, On nepřivítá, nepozdraví, Na prosbu tvou se nezastaví, On neumdlí, on nepřispíší – Jak duch jde pustou smrti říší. *** 103 Slyšel jsi? Ton se vzduchem třese – To člověk ve poušť život nese. Viděl jsi? Hustý prach vyvstává – To rychlé jízdy důkaz dává. Než vůdce v prachu rozeznáš, Před sebou karavanu máš, Než oči shlédnou četnost její, Marně se po ní ohlížejí. To jenom možná zvědět v mžiku, Že není z kupců, ze poutníků, A všechno-li rozvážíš vůkol, Že vážný ku pouti má úkol. Ba kdyby tolik žen neměla, By výprava to byla smělá, Jak Arab rád ji koná v poušti... – – – – – – – – – – Šla tudy karavana mnohá, Neměvší přátel mimo Boha, Neb v patách nepřítel ji stíhal, Kol Beduin na loupež číhal. Pod ní ta písku vlna zrádná A nad ní těžké slunce žáry – Tak smutná však nebyla žádná, Jak ta – velkého kmene máry. Toť Sefenussar – chvatnou pílí Tu jeli kolem přede chvílí, Poslední zbytek z vlasti hnán, Ze kmene Valed Sulejman. *** 104 Kde černý Harudž v poušť se sklání, Květlo jim boží požehnání, Pod nebem, věčnou láskou jasným Se každý květ zdál dvakrát krásným, A sladší byla jeho vůně – Kde všechno blažeností stůně, Kde motýl, oživené kvítko Svobodně vzduchem se kolíbal, Kde surovec mu nezabránil By – méně šťastné vesny dítko – Svých sester svěží květ zulíbal, Jenž útulkům se sotva bránil, Ba spíše nový touhy nával Vždy s novou touhou očekával. Jak motýl ten, tak mohl tam Též člověk přeblaženě žíti, A láskou svou, jsa šťasten sám Svým bratrům k štěstí podnět býti, Jak motýl ten, tak svoboden – Či člověk toho nehoden? Vše volno božím výrokem, Jen člověk má být otrokem? Jen člověk, dražší tvorstva půle, Má hříčkou býti cizí zvůle? Co platný žal! Toť osud jeho, A žádné vykoupení z něho! *** 105 S vlastními bratry žili v sváru – – Z arabské krve kmen byl M’Gharů, Kdož ví, co zášti příčinou, Věkem se stavší rodinnou. Jak Valed Sulejmau a M’Ghara Tak, pravili, ta zášť je stára; Otec ji synům svým odkázal, Jež k pomstě přísahou zavázal, I matka, jinde anděl míru Zde zcela podobna vampyru, Kdy z prsou děcku mléko pučí, Nepřátel krev je ssáti učí, Ač z častých krvavých těch půtek Nevzešlo nic, leč stálý smutek, Jen žen a dětí siroba – Či válka kudys bez ran táhla? Ta nejhorší je nezasáhla, Záhuby horšíť – poroba. *** Však přišel čas, ta doba žalu – Bolestno v paměti ji chovat, A smutno o ní vypravovat, – Kde pro zisk, pro vítězství chválu Měl Arab býti pokořen Neb vymýtěn až na kořen. Těžké to bylo počínání, Kde zoufalost se zhoubě brání – Však kácel kmen se za kmenem Opuštěn vlastním plemenem, 106 Až naposled byl ponechán M’Ghara a Valed Sulejman. V nich stejná chrabrost, stejná síla, O obou stejná pověst byla, Že kdoby jedny zničit chtělchtěl, S druhými by se spolčit měl, Budou-li ale sjednoceni, Že nejsou nikdy k pokoření. *** Nevím, zdas viděl. V karavaně Jen jediný měl dromedara, A černé péro na turbaně: To Sefenussar. – Před ním se chvěje každý M’Ghara – Hned s bázní smrt jde s jeho zbraně. V něm všechno vášní – každý cit, Každá myšlénka zavřelá, Ne by zdusena zemřelazemřela, Nenajde, jenom v činu klid. Nikdy si nehrál na úsměv, V němž ani láska, ani hněv – Jen miloval neb nenáviděl, A za přetvářku jen se styděl. *** On vůdcem byl, ač ještě mlád, Jej poslouchal i starec rád. 107 Kde seděly jen bílé brady, On s sebou brán byl do porady, Mluvil-li, každá hlava šedá Zvědavě k němu oči zvedá, A třeba mnoho přežila, Před ním se každá sklonila. Co děl, tak moudré vždycky bylo, Že jemu přisvědčit všem milo, A do boje-li zavolal, Celý ho národ sledoval. *** Že z knížecího původu, Ne proto dráh byl národu; Že od proroka rod svůj vážilvážil, Ne proto ctít jej kmen se snažil. Vzácnějším citem upoutáni Na něho Valed Sulejmani, On hlavou jejich, ochranou Vždy hotov být jim obranou, Každá myšlénka – jejich štěstí, A každý dech jim lásku věstí. On neznal blaha, jenom s nimi, Ke všemu chladný, uzavřený K ním povždy srdečný a přímý A v chování svém beze změny. On neprosil je, jim nekázalnekázal, Jen radil jim jak bratrům svojim, Že jejich pánem, neukázal, Tak poutaje je kouzlem dvojím. 108 Zda krása jeho srdcem hnula. To pověst říc’ opomenula, Však zdá se mi, že podle všeho Nevnikla k ženě láska v něho, Tak se mi vážný, dumný zdál, Snad ženskou láskou pohrdal. *** Když tenkrát řek’: „Učiňme mír, Sic nás i M’Ghary strhne vír, Jenž strh’ ty druhy v zhouby zmatky – Jsmeť oba syny jedné matky,“ Tu byl by každý Sulejman V pokoji sdílel s M’Gharou stan A konec byl by jejich záště, – Kdyby byl spěchem k vůdci M’Gharů Nepřines’ bassy posel darů, Hedvábné šaty, bílé pláště A damascenky drahocenné Se skázkou, by nenáviděné Své druhy jimi porubali, Svých předků hrdinných se hodni stali. A posel řek’, že na spěch jenom přibyl, Však větší dary bassa slíbil, Svou přízeň, ba i hodnost velkou Svědomí zacpat propasť mělkou. *** 109 A opět boj. – Harudži černý, Ve smutku svém si stále věrný. Na bedrách nebes klenbu nosíš – Zda za své syny nebe prosíš? Vzhůru svou šedou hlavu zvedáš – Či snad své syny v dálce hledáš? O skryj se! Zahal oko mrakem, Nemáš už Valed-Sulejmanů, Jen hrstku z nich dostihneš zrakem! Ti kmene zhoubu a svou hanu Přežili, – ne by jak nadějný zárod Vzkřísili opět starý národ, Zůstaliť jenom pro vymření, K bolesti sobě, vrahům k potěšení. *** A Sefenussar ještě žije, Ač všechno, co mu v světě milé, Národ a volnost vzala chvíle, Jež v paměti jak zrádná zmije V každý okamžik jed svůj pustí, Jenž by měl v srdci v radost zrůsti. Jakkoli těžký osud nes’, Jak druzí pod ním nepokles’. To jisto, že on ještě doufal, Kde sotva žít si druhý troufal. *** 110 Tam ještě kouř? Jeť pozdě již – Kdožkoli jsi, co posud bdíš, Uhasni! Zavři mdlé své oči. Snad k tobě anděl míru kročí, Potře ti víčka čarnou mastí, Bys ve snách užil ždané slasti. – Bolestné však-li zpomínání Se upokojit srdci brání, A slza, jež se z hloubky zvedázvedá, Jak vlna víčkům klesnout nedá – Uhasni! Snad že s ohněm tím Zpomínek plamen zajde v dým, Snad přijde zapomenutí, Ten smutný anděl temných nocí, A slzy vyschnou jeho mocí, Jak hvězdy v nebes klenutí. *** Oása pouští rozložena – Tak asi jako kapka mořem, Tak vnadně jako mladá žena Netknuta ještě žádným hořem, Tak krásně jako srdce její, V němž lásky touhy k světu spějí. A v každém koutku naděj pučí – Kdo naději to srdce učí? Tam palma něco hvězdám šumí, Snad jsou to pouště smutné dumy, Neb hvězdy jimi roznícené Zdají se býti uslzené. 111 Ba truchlivé to byly zprávy, Jimiž se větřík s listem baví, Větříkem smutný dech je pláče, A dech je slyšet v prsou spáče. Tam srdce snům je vypravuje, A sen z nich divé obrazy maluje – – O čem snít může vyhnanec, Jenž na věky dal s Bohem vlasti, Kdy národ shaslý kahanec, Svou volnost ve hrob musil klásti. *** To on – jediný ze všech bdí, Či tigr lačný muž’ být mdlý? On hladov též – ne po stravě, Než po mstě, vášni potravě. Viděl-lis tigra v pustinách, Kdy čeká ukryt v křovinách, Až gazela neb jiná zvěř Od pití přejde jeho keř? A v útrobách mu zuří hlad A svírá jej jak strašný had, Žádostiv skoku každý oud, Napíná žíly, drže soud, Zda dost v nich ještě k skoku síly – Tigr se nehne ani chvíli, Jak by svou oběť zklamat přál, By se jí mdlý neb spící zdál – Tak tiše v křoví položen, A všechen život v očích jen, – 112 V jich rudé, divobleskné záři S bolestí zuření se páří, Z nich šlehá vztek a chtíčů plamen, Žhavý, že rozpálil by kámen Strašný, kdo jeho ostří cítí Že zví, jaká v něm touha svítí – To bezrozvážná zoufalost, Jíž jedna oběť není dost. Viděl-lis, mdlý to obraz podá, Toho, co jemu v srdci bodá, Ač mlčí pohybem a slovy, To oko divé dosti poví, By ten, kdo snad by více zvědět chtěl. Dál pátrat z útrpnosti zapomněl. *** Ještě bdí – ač kolem něho Vše ulehlo, všechno dřímá, Vedle dromedara mdlého Koně v spánku pán, objímá, A v oáse ticho kidnéklidné Zdá se klidnějším teď býti, Jak by mlčení to vlídné S útrpností poslouchalo Teskná srdce v spánku bíti, – A mimosy, co jich stálo U studnice v poušti... Sklonily se k spícím blíže, Jak by dech jich chtěly ssáti... – – – – – – – – – 113 Jeť blízka noc – a palmy stín Již roste, již jde celou pouští, Až v dálce v hor se kryje klín A tam se noci v lůno spouští – Teď tmavším nebem svity bloudí, Nad hory zlaté hvězdy loudí, A slunce mocným touhy žárem Sstupuje v nočních stínů hárem... – – – – – – – – – 114 OBSAH. Str. Zpomínka na Rudolfa Mayera5
BÁSNĚ. Věčnost.33 V poledne38 Znělky noční43 Písně v bouři47 Ze Šumavy51 Písně53 Stíny večerní60 Nešťastné přítelkyni65 Báj71 Plavec73 V noci75 Píseň Juany76 Buď s Bohem77 Kozačka79 Ticho81
[139] Z ráje83 Melodie85 Zhyneš!86 Tobě87 Jednotlivé verše88 Bílá hora92 Pravý Čech94 Proslov k oslavě Havlíčka96 Sefenussar100
Kaprice osudu117
E: lk; 2002 [139]