II.
GARDEDÁMY.
Co divů již nám nanosilo
to vzácné naše století,
jak mnohé velké ducha dílo –
ach, mozek začne boletiboleti,
když na to všecko vzpomíná si;
a co vše ještě dá nám asiasi,
než konce svého doletí!
Však nejmocnější triumf lidský,
jak každý přizná bez řeči,
my v masopustě zříme vždycky,
kdy nejlépe se osvědčí:
to vaše, ctěné gardedámy, –
vždy trpělivost připadá mi
co vymoženost největší.
Noc celou sedět a se dívat
na tančících vír bezděčný,
jist řízky vysmahlé a zívat
zas bez bačkor a útěchy –
zda odměnou vám za to,to zřítizříti,
jak tváře dcer se štěstím nítí
a vidět jejich úspěchy?
49
Jak pláte po pohodlí touhoutouhou,
čte v očích vašich našinec,
že klep vám plaší chvíli dlouhoudlouhou,
to nezazlí vám nikdo přec,
vždyť skoro by se říci dalo,
že v sále zde za chvil těch málo
si vysedíte očistec.
To dalo by se říci – ale
vy přec jen příliš hřešíte,
pro dcery své vy v tomto sále
si často muže chytíte
a vycházíte pak z té síně
co vítězné a statné tchyně –
tím zásluhy své ničíte.
50