Appolův syn nezvedený,
zdárné dítě doby své
cítím blízkost bledé ženy,
jež mne v temno hrobu zve,
cítím, že jsou spočítáni
dnové moji nezbední,
snížil jsem se ku pokání,
sepisuji v odříkání
pořízení poslední.
Duši svoji – nemám práva
někomu ji odkázat,
nechať tam se vrátí zdráva,
kde mi život dán i vzat;
květy snů mých s sebou dáte
v hrob, jenž bude ozdob prost,
svobodu mou, ptáče zlaté,
také se mnou pochováte,
půjdem spolu na věčnost.
Rakev dobře zabedněte,
abych nemohl již zpět,
na můj pohřeb všecky zvete,
kdož mi nechtí závidět,
dav to bude slavný vskutku –
otce s dětmi zvete sem,
výstraha jim vzplá z mých skutků,
Pomluva je vyčte – v smutku
bude řečnit nad hrobem.
Nežli vydáte se zpátky
zase cestou k domovu,
rozdělte se o mé statky
po pohřbu hned u rovu;
ovšem že jich mnoho není,
ale rád snad vezme přec
ze zbylého mého jmění
touhy, naděje a snění
mnohý mladý zpozdilec.
Pokrytectví, které v pláči
bude vzlykat nad hrobem,
nechať za vděk vzíti ráčí
jedině mým posměchem,
pošetilost moje známá
kam chce sama ať si jde,
dosti obratná to dáma,
ona již si v světe sama
zase pána vynajde.
Kdo bude chtít s sebou domů
lehkou mysl mou si vzít,
dejte humor můj mu k tomu
a můj zlomyslný cit,
ale kdyby v onom roji
kdos po srdci mém se ptal,
řekněte mu, v světa boji
že jsem je i s láskou svojí
utratil a promrhal.
A že žil jsem bez starostí,
nezbudou též pražádné;
lenost? – každý své má dosti,
moje státu připadne
odúmrtí; o mé lhaní
až se servou hosté ti,
přidejte jim bez meškání
ještě moje pohrdání,
světu moje prokletí.
Činy moje nechať schvátí
zapomnění rychlý spád –
nikomu vsak nechci dáti
bídu svoji a svůj hlad,
dobrák jsem – a ještě žely
mučily by věčnost mou –
proto nechť se o ně dělí
s těmi, kdož mne rádi měli,
ti, kdož někdy vzpomenou.