Ty, jenž žil jsi v slávě, jenž jsi mocným býval,
stojíš osamocen jak strom v širém poli,
krutě zahrává si s Tebou vichrů příval,
blesk jen jako žertem za cíl si Tě volí;
Ty, jenž panoval jsi dlouhé věky celé,
znovu k životu se zbudils po noci,
nyní dlouho zvykej, žíti bez přítele,
sil si nastřádat, když stojíš bez moci.
Tam sluch jenom každý ochotně se sklání,
ret kde žalobníkův proti Tobě reptá,
hlasy prosby Tvojí přehlušuje lání,
po obraně Tvojí nikdo víc se neptá,
a Tvůj těžký zápas za chleba a žití
v očích toho světa novou vinou jen,
závistníků roj se na Tvá práva řítí,
z proseb Tvých jen bič je na Tě upleten.
A kde smělé slovo volá k smělým činům,
tam hned plno cvrčků ozývá se skřekem,
parasiti, kteří ssáli krev Tvým synům,
z úkrytů se plazí – a svým dávným vztekem
napadnou Tvé skutky, přehluší Tvá slova,
boří Tvoje cesty, vztyčí na nich hráz,
a přes bojovníků mrtvá těla nová
v temno otroctví Tě staré ženou zas.
Koráb Tvůj již rychle opouštějí krysy,
aby s nepřátely spojily se k boji...
Kdež pak kouzlo jaké, odvahu jež vzkřísí,
které jedovaté, steré rány zhojí –
ó kde síly k boji s mnohohlavou saní,
která na Tě soptí oheň svůj a jed,
sotva jednu hlavu utneš – rázem na ni
roste opět nových ohyzdných hlav pět.
Bez moci tu stojí, kdo Tvé strasti cítí...
Ale trp a strádej – ku mohyle kámen,
který Tobě snesli, na ně kdys se sřítí,
nepřátely Tvoje samy shltne plamen
na hranici, kterou Tobě vystavěli,
kdosi přijít musí, jako na ten lid,
když věž bábelskou si vystavět chtěl smělý –
přijde on je po vší zemi rozptýlit – – –