OTCOVY HOUSLE.
Staré housle otcovy
v jizbě mojí němy visí,
pouze sen můj bláhový
nové písně v strunách křísí,
staré doby tklivý hlas
dávno dozněl v zapomnění,
jenom pro mé tiché snění
živne v nich ten zašlý čas.
Šenkýřův je míval hoch,
v krčmě na ně k tanci hrával –
příběh starý! Kdys jej zmoh’
žárlivosti teskný nával,
k zoufalosti hocha sved’ –
smrtí svou smyl cizí vinu;
a ty housle svému synu
koupil mušketýr – můj děd.
72
Ale žití strastný spád
vymknul z ruky nástroj písní,
s mladostí šla radost spat,
čekáš, že se navrátí s ní, –
zatím z hocha stal se kmet
dřív, než tušil – konec náhlý!
Nikdy více nezasáhly
ruce v mladý tónů svět.
Němý svědek zašlých dob
na památku zůstal u mne,
zmlkly, zašly beze stop
písně jásavé i dumné;
co mi blízkým bylo kdys,
je mým nástupcům už cizí
a mně maně z duše mizí
předchůdců mých hlas i rys.
Tvého mládí zlatý zpěv
zcela zniká v dálce šedé,
potomků Tvých mladá krev
svého mládí píseň přede;
Tvoje housle beze strun
mohylou jsou minulosti
která o tom, koho hostí,
mluví tajným písmem run.
73