Pierotova loutna (1904)

Verše o starých láskách a zašlých jarech, Karel Mašek

Diplomatická verze Ediční verze
PIERROTOVA LOUTNA
[1] KAREL MAŠEK:
PIERROTOVA LOUTNA
VERŠE O STARÝCH LÁSKÁCH A ZAŠLÝCH JARECH
V PRAZE 1904. KNIHKUPECTVÍ * HEJDA & TUČEK * NAKLADATELSTVÍ
[3] TISKEM EDVARDA LESCHINGRA V PRAZE
[4] SOUSEDOVA ZAHRADA
„... Život zůstal mu sousedovou zahradou, která – dokud jen přes plot se do ní díval – vždy se mu zdála krásnější, než sad vlastní.“
[5]
NA DNĚ MOŘE.
Přimkněme se k sobě, bratři, těsně, úže, nad životem naším dokud svítí zoře, dokud slibuje nám v cestu sypat růže, – zítra na věky už budem na dně moře. Podejme si ruce, slibme sobě lásku, přitulme se k sobě těsně do náručí, do světa pak vyjděm v tomto pevném svazku, ať to moře v dálce čeká, hrozí, hučí. Zajásejme písně, věřme v svoje mládí, uposlechněm touhy, ať nám toulky vysní, radostněji jděme, čím nás dále svádí, vlny hřmící v dálce přehlušíme písní. Leťme za sny svými, ptáky toulavými, rychle s nimi leťme, dokud síla stačí – vždyť to moře kolem proudy bezednými, kam jen dojít můžem, všude břehy smáčí. 7 Ale nač již dneska vzpomínati na to, že té jeho hloubky noha nepřebrodí? Dokud zářné slunce v cestu hází zlato, nežli večer přijdepřijde, nechť nás touha vodí. A až večer přijde, pověsť o naději pro ta svoje srdce vymyslíme snadně – milujme se, bratři, dokud srdce hřejí, zítra, teprv zítra usnem v moři na dně. 8
PŘÍTELI.
Ó bratře duše mé, než povinnost a čas nám cesty rozdělí, chci ještě s tebou býti, chci ještě poslouchat tvůj konejšivý hlas, do sivých očí tvých chci ještě dlouho zříti. Hle, doba ubíhá a zmizíme si kdys, čas pouta přetrhá, jež zosnovalo mládí, a zvolna z paměti nám zmizí každý rys všech drahých přátel těch, jež mívali jsme rádi. Ten život přestane, jenž v mládí kvetl nám, s ním vše, co léta plnilo nám dlouhá, a nový ideál a cíl snad vzejde tam, kam vede povinnostpovinnost, či kam tě láká touha. Žeť nutno loučit se, to smutný osud jest, však aspoň nadějí ta chvíle září bolná, však to je smutnější, že v smutku lidských cest tě život přinutí i zapomínat zvolna. Já smutně vzpomínám na přešlých roků děj a doby budoucí se srdce moje bojí – ó bratře duše mé, mně ještě chvíli přej, bych štěstí hledat šel ve vlídnou náruč tvoji. 9
NECHOĎ SÁM DO LESA...
Nechoď sám do lesa, smutek tam číhá, ukryt je v houštině sosen a jedlí, s písničkou ptáků i stromů tě stíhá, tají ho anemon kalíšek zbledlý; snů kolem nalíčí v blankyt i mechy, vloudí se do srdce vábná jich tíha, probudí touhy i tajemné vzdechy – nechoď sám do lesa, smutek tam číhá. Ale mne vábí to jíti tam s písní, ať si tam zapadnou v tenatu žalu... Tam, kde sbor jedlí se nad úvoz tísní, kde květy immortel líbají skálu, pěnkava na družku v houští kde volá, jíva kde jehnědy v cestu mi třísní, tam v lesní vůně tak čarovná kola stále mne vábí to, jíti tam s písní. 10 Se zpěvem v duši a vůní jsa zmámenzmámen, klesnu tam bezděky do trávy mladé – ať mi tam poduškou chladný jen kámen, hlava tak ráda přec na něj se klade; tam v říši smutku, tam ve vlhkém stínu uhasne zvolna mi života plamen, sněním a tužbami otráven zhynu se zpěvem v duši a vůní jsa zmámen. 11
PIERROTOVA PRVNÍ LÁSKA.
Pierrote, hochu bílý, špatně jsi dnes hrál svou rolli, zadíval’s se trochu směle v Colombiny hřejný zrak, teď ti vadne humor starý, komedii hrát tě bolí, srdce se ti smutkem chvěje jako v stínech nočních pták. Holubice Colombina je tak krásná, já ti věřím, srdce tvé je v prvém mládí, láskou trpí poprvé, škoda je tě, hochu bílý, klamati se lepým peřím – pod tím peřím není srdce, je tam kámen bez krve. A ta záře, kterou svítí opálové oko její – tu tam vtipem dvojsmyslným budí lstivý Harlekýn, nevěř však, to milkování, jímž se oba opíjejí, že je přes tvé mrtvé srdce svede v svatý lásky klín. Holohlavý Pantaleon bude ťukat vytrvale, on má titul, slušné jmění, v kruzích nejlepších je ctěn; jenom tímto věno její pojistí se dokonale, názor tento Colombinou záhy bude pochopen. Harlekýn pak půjde dále živiti svou mlsnou choutku, těkavý a nespoutaný, krátké chvíle milý host – a ty, snivý hochu bílý, oplač sny své někde v koutku, zkusiv, jak si s první láskou hraje těžká skutečnost. 12 Toužící však srdce svoje májem k lásce probuzené snít nech starou poesii, v románů věř dávnou zvěst, věř, že při slavičí písni akát vonný stan ti sklene, štěstí, kterého jsi hoden, že tam najdeš v svitu hvězd. Věř, že duše plná citu jednou v svaté jarní chvíli splyne s tvojí duší snivou – oči snů svých uzříš vzplát, vidina tvá vytoužená, Pierrote, hochu bílý, na tvých rudých retech šťastna bude láskou umírat. 13
ROMANCE.
Ó mocná kráso dívčích očí, ó kouzlo různobarvých hvězd – co zpěvů kolem vás se točí, co novel nechaly jste zkvést; své milé každý chválí zraky, že líbí se mu – proto taky ten pár vždy nejkrásnějším jest. A v oněch všedních zpěvů množství já dneska jeden vrhám též, tam chválu očí mého božství, mé milky očí nalezneš – to nejsou oči jako jiné, jak jezera či sluje stinné – těm očím rovných nenajdeš. Ty oči nejsou modré, hnědé, ni zrzavé, ni šedivé, ni kočičí, ni černé, šedé, ni fádní ani ohnivé – ni duha podobna jim není –: to oko stále barvu mění a nevíš, jak plá nejdříve. 14 Jsou z rána jako koutek v lese, kde horský potok pramení, kde ze skály své vlny nese přes kapraď, mech a kamení, a šumivou též píseň jeho i šepot lesa prastarého já vytuším z nich v zmámení. Však potom sluncem vzplane náhle ten tajuplný její zrak a září v polí pláně táhlé, kde v žitech hoří vlčí mák, v něm blankyt světlý, řinkot kosy, v něm křepelčina píseň prosí i skřivany v něm tušíš pak. A odpůldne tě opět vítá jak starosvětský, prostý sad, kde na altánech růže zkvítá, kde sedmihlásek hnízdí rád, kde drobné dětí sobě hrají a do houštin se ukrývají, jež zarůstají pěšin řad. A s večerem má nové divy: je jako noc ve klíně hor, dav gnomů stíhá čtveračivý tam svatojanských mušek sbor a gnomů těch smích rozpustilý tam s tesknou písní lesní víly vždy o nadvládu vede spor. 15 A jindy zas tam jeseň pláče, vše mlha halí tesklivá, tou tmou jen jiskra ohně skáče, kde dětí sbor se ohřívá; a zimní klid i bouře jarní i chladné hvězdy, dnové žární – vše v zraku tom se ukrývá. Ó krásko jména neznámého, však s čarovnýma očima – kdo říci smí, že dívka jeho snad ještě krasší oči má? Má milá, o níž to vím pouze, že zrakem čaruje mé touze, ta nejkrásnější oči má. 16
AKÁTY.
Zas kvetou akáty – zas vůně jejich sytá mou hlavu obléhá, mé smysly proniká, a bytost přemahá zas vášeň veliká, jež vřelým pokáním již měla býti smyta. Ty křehké stvoření – moř duši resignací a bičuj tělo své, trp jako asketa – jak dýchne z akátů ta vůně prokletá, vše, cos chtěl zavraždit, se zase v žití vrací. Zas láska vyvstane, muk žárlivosti plna a touha šílená: ve vůni květů těch mřít, štěstím zachvácen, v polibků plamenech – však v jaru tom jsem sám, své malomoci klna. Bouř tužeb mladistvých mou duši vzpíná k štěstí, než sám tak, vetchý, sláb – jak možno k cíli jít? Tou vůní akátů a marnou touhou spit a cíle vzdálen jsajsa, já hynu v šeru scestí! 17
BALLADA O TŘECH MILENKÁCH.
Mám hrdou milenku, jsou oči její plání, kde v sivých mlžinách cíl za obzorem mizí, ji šílen zbožňuji, – však ples můj ni mé lkání jí v duši nevniká, vždy zůstává jí cizí. Z mé písně plane jí můj žár i moje bída, ji stíhám hrozbami i modlitbami všemi, ji prosí proud mých slov a žebrá pohled němý....němý... „Já nerozumím ti!“ – toť vše, co odpovídá, „té lásky nechápu, cit tento cizí je mi.“ Mám sladkou milenku. Zrak její vášní hoří, ret její nezná slov, jen v polibky vše vkládá, a v jejím objetí jak ve plamenů moři vše shoří ve mžiku, čím duše v smutku strádá. Ta ke mně přichází, když srdce umdleno je a resignací vše či pohrdáním soudí – a pak mi vlichotí, že pošetilí bloudi jsou marní snové mí a všecky žití boje a v zapomnění říš mne žárem svojím vloudí. 18 Mám snivou milenku – jsou tůní oči její, snů svatých lekníny v nich věčným jarem kvetou nad duše propastí, kde v skrytu nejhlouběji tkví citů poklady. Když zmořen vášní kletou jí klesám u nohou, štván žití zoufalostí své trýzně žaluji a zápas marné touhy – tu z hnědých očí těch mi jeden pohled dlouhý ráj jara otevře, v svém království mne hostí a všechnu minulost v ráz mění v přelud pouhý. Mám hrdou milenku, jež v porobu mne chvátí, mám sladkou milenku – zrak její vášeň věstí, mám snivou milenku – ráj v očích zřím jí kvésti – a přece odpověď z nich žádná nemůž dáti, když v touhách táži se, zda a kdy dojdu štěstí! 19
POSLEDNÍ LÁSKA.
Tak přece přišla... Podzim byl – jak u mne jinak možno není – a já jsem ani netušil, že je tak blízko; v okamžení, než z pole bílý ohně dým se spojil s šerem večerním, v mé srdce vešla ticha, sama, ač nezval, nečekal můj cit, přec byla mi jak dobrá známá a připravený našla byt. Tak přece přišla... Věděl jsem, že přivede tě podzim jednou, že přijdeš, jak když nad lesem se tiše bílé mlhy zvednou, že poznám potom v očích Tvých svit slunce z plání vřesových, že ve Tvém zádumčivém hlase já uslyším ten klidný vzdech, jenž v onom, mně tak milém čase, se smutně nese po lánech. 20 Tak přece přišla v moji hruď ta Láska, dlouho mně tak cizí! Ó vřele pozdravena buď a zůstaň mi, až jeseň zmizí, a kveť mi v srdce úkrytu za jara klamných přísvitů, buď družkou každé mojí chvíle a veď mne v život daleký a moje srdce pošetilé svým kouzlem spoutej na věky! 21
STESK.
Ó dítě, nad nímž se má láska chvěje, kam padají dnes paprsky Tvých očí, jež zářívaly do mé beznaděje? Ó dítě, nad nímž se má láska chvěje, kam padají dnes paprsky Tvých očí? Svou vzpomínkou jsem stále ve Tvém sledu a každým pohledem Tě líbám, líbám. Sny marné z Tvého dechu sobě předu, svou vzpomínkou jsem stále ve Tvém sledu a každým pohledem Tě líbám, líbám. Ó příliš záhy, záhy jsem se zrodil, ó příliš pozdě, pozdě jsme se sešli! Jen věčná bázeň teď mi přána v podíl, ó příliš záhy, záhy jsem se zrodil, ó příliš pozdě, pozdě jsme se sešli. A konejším pak smutné srdce svoje, že zapomene jako již tak často....často... A sám se myšlenky té chladné boje, přec konejším to smutné srdce svoje, že zapomene jako již tak často. Ó dítě, nad nímž se má láska chvěje, kam padají dnes paprsky Tvých očí!... 22
VYŠLAPANÁ CESTA.
Nuž, půjdeme... Hle, cesty už se dělí – Ty v budoucnost, já v upomínek klín, jest konec pohádky a sen můj smělý, jak všechny před ním, promění se v stín. Na stromě mládí vykvetly mi růže, a věnčen jimi chtěl jsem jíti v svět, však dřív než ruka se jich dotknout může, již uvadne a opadá ten květ. Nuž půjdeme... Však slza kane lící – ó bojím se té chvíle nejbližší, kam svedu tě, mé srdce zoufající? zda ještě kde se stesk tvůj utiší? Ó půjdem zas, kde těžké žití všední cit každý zašlape, jenž touze drah, a hrdosti své zbytek třeba slední před nohou tvou, ó lásko, hodím v prach. 23
ROZLOUČENÍ.
Vraťme si slovo, které jsme si dali; já jsem už stár a Ty jsi svěží květ, nechť život můj se do mrákot už halí to sladké „Ty“ si řekněm naposled. Ó jaro mé, jak mohlo bys se vrátit? Ó mládí mé, buď s bohem na věky... Jsem uvyklý už vždy a všecko ztratit a jíti sám za obzor daleký. Ten záblesk naděje byl příliš drzý, dnes pokorně jdu svojí cestou dál – co řekli jsme si, zapomeň to brzy – a v srdci mém – to není první žal. 24
NÁVRAT. DRU.VILÉMU VORDRENOVI.
[25]
CHCI ZEMŘÍT V BOUŘI.
Jde život, jde, a člověk netuší, jak ve všední jej svoje pouta svírá – a náhle cítí smutek na duši a na svou cestu zdiven zpátky zírá. Kde je ten čas, kdy – plný smělých dum – šel do světa a vítězstvím byl jistý, kdy vzdory hlásal zemi, nebesům a bytí své chtěl zapsat v dějin listy? A cestou na duši mu lehl prach a umdlení mu ochromilo touhy, už pozbyl síly i v svých myšlenkách, jen upomínek zůstal herbář pouhý. Co naděj dnes? To pouze vratký pýr – a jednotvárná cesta k cíli kyne... Ó nechci resignaci, klid a mír – chci umřít v bouři, jak strom bleskem hyne! 27 Chci stát jak on, ve vichru nejtužším, jenž list mu rve a z kořenů jej páčí, dnů zašlých stesk v něm navždy ohluším i slední vzlyk, smrt svede-li mne k pláči. Ten vzdorný zápas marným bude, vím, blesk rázem skončí komedii moji – však volným být chci v dechu posledním, chci umřít v bouři, umříti chci v boji! 28
PÍSEŇ O ŽIVOTĚ.
Mám pusté chvíle zoufalosti, kdy oko slzám nestačí, kdy noci nejsou dlouhé dosti ni k útěše, ni ku pláči. A někdy těžká starost vpadá a sevře dny mé v okovy a to, co žádá touha mladá, buď usmrtí, buď zapoví. A jindy slunce štěstí vzplane, kol jaro vzbudí v rozkvěte, mé srdce hned se králem stane tím nejmocnějším na světě. Tak s osudem se denně biji a hrdým jsem v tom vědomí, že jako pravý člověk žiji, že v žití vše je přáno mi. – 29
DEJTE MI BOHA!
Ó boha dejte mi, ó boha, má duše děsně sirá jest a bolest na ni padá mnohá v tom děsném zmatku všedních cest, i zmítá se jak větrem třtina tak sama, sama na zemi a úpěnlivě ruce spíná: ó boha, boha dejte mi! Ó po božství já volám, modle, po hvězdě, jež by spanilá ve všedních trampot bouři podlé můj každý pocit světila, ó Moc, bych klesl ve prach před ní a před ní čelem o zem bil a svíjel se – co z vřavy všední by duch můj výš k ní vystoupil. Ten starý Bůh, ten pohádkový, v náš nízký prach je stržen dnes, boj nehodný a denně nový oň svádí nevěrec a kněz – a já chci boha vznešeného a velikého boha mít, bych k svaté lásce, síle jeho svůj každý připjal dech a cit. 30 Tou silou bych se připnul k němu,němu jak kdysi k Lásce vášnivé, jež srdci, k žití vzbuzenému, v svět zazářila nejdříve, tou silou, která ku Příteli mé všecko vedla cítění, tou silou, která život celý kdys vzdáti chtěla Umění. Však skutečnost, jdouc svorně s časem, vše pokácela... Děsná noc vše halí... úpěnlivým hlasem ždám v smutné tísni o pomoc. Nač bez cíle v ty marné boje se potáceti po zemi? Ó otročit chce srdce moje, ó boha, boha dejte mi! 31
RESIGNACE.
Je to bída v srdci dnes! Marně k chůzi zas se zvedám, marně kolem modly hledám, před kterou bych ve prach kles. Jho mi krutým bývalo, když jsem otročil své touze, ale přec v tom smutku pouze dobře se to zpívalo. Jsem dnes na mizině – hráč, který prohrál všecko všudy, ba, i na touhy jsem chudý, schází mi i smích i pláč. Po čem toužit? A proč lkát? K čemu ještě přilnout duší? Strašná prázdnota mne kruší, již bych odpočinul rád. Ale jde to zase dál jako pustým vichru vírem a v mém srdci děsně sirém ani touha, ani žal. 32
ÚTĚCHA.
Ty ptáš se, srdce mé, kdy půjdem zas tou cestou známou, krásné sny kde kvetly, kde u cíle měl uvítati nás zjev mladých tužeb, nádherný a světlý? Už nikdy, srdce mé, už nikdy. Ty ptáš se, srdce mé, kdy vichrům zlým zas nastavíme smělou hrdost svoji, smích naděje metnuvše ve tvář jim, svou víru ve vítězství v každém boji? Už nikdy, srdce mé, už nikdy! A ptáš se, kdy se Bůh nám navrátí a cestu naplní nám svatou září, kdy budem směti v sladké závrati v prach pokleknout před Jeho skvělou tváří? Už nikdy, srdce mé, už nikdy! Jsme nad propastí stále. Tma je kol a pusto – v očích už ni stopy vláhy... Ty ptáš se, srdce, kdy nám usne bol, kdy dostihneme přece konce dráhy? Už záhy, srdce mé, už záhy! 33
MELANCHOLIE.
Jdou radosti, strast za nimi se řítí a stesk a touha duši v pouta spíná a srdce krev svou dává tomu žití – a zapomíná. Hle, co vše kdysi oplakalo v hoři a pro co nadšení mu plálo ryzí! Čas klidně jde a hrob i pomník sboří a vše Ti cizí. Jen časem vzpomene Ti sen tak mnohý, čím tobě kdysi kvetli zašlí dnové – pak pláčem pro ty opuštěné bohybohy, zas vraždíš nové. 34
BALLADA.
Den dubnový byl, vlahý a plný toužných dum, a kdo měl mladé srdce, ten v kořist padal snům, po lidské lásce toužil, po sladkých lásky hrách, jsa zmámen jarním dechem, jenž z vlhkých polí táh. A Pierrot, hoch bílý, v ten rozháraný čas sám kdesi bloudě v kraji, byl steskem schvácen v ráz a poetickou toulku mu zkalil hořký žel – tu přírodě dal s bohem a k bránám města šel. A jak tam jenom vešel, už uvítal jej smích, neb každému byl směšný v těch bílých šatech svých, a když si zvykli potom na kejklířský ten zjev, byl k smíchu jeho tanec a jeho vtip a zpěv. Dav táhl za ním četný, když na svou loutnu hrál, a Pierrot byl šťasten a s lidem sám se smál a opíjel jej potlesk a štěstím svíral dech – hle, přátelství jak získal si rázem lidí všech! A nežli se kdo nadál, tak v smíchu prchl den; tu mnohý z davu ubyl, jsa žerty nasycen, a jiný umdlen, mrzut, se na kritiku zmoh: „Což baví vás ten blázen! Vždyť hloupý je to hoch!“ 35 A zástup posluchačů teď řídl víc a víc a vtipy tomu hochu šly náhle špatně z plic, a den když zašel zcela a vládu nechal tmám, tu Pierrot, hoch bílý, stál v spleti ulic sám. A zas ta jarní touha naň padla těžce tak a zas jej sevřel smutek a zakalil mu zrak, a velikému stesku zas padl v zajetí, po přátelství a lásce, po vlídném objetí. Tak sám až k zoufalosti se zase na pouť dal a šel od domu k domu a všude zaklepal, tam klepal u všech lidí, jež bavil dnes tak rád – a stesk a chlad jej trápil a žízeň měl a hlad. A když tak skromně klepal a čekal u dveří, tu povstávali lidé od klidných večeří, šli – poslouchali – zašli – však nevpustili. Nač? To host je nevítaný, je zvenčí slyšet pláč. Jak Pierrot pak skončil, to neznámo mi jest, však zahynul-li v bídě, tu zasloužil ten trest – on nemohl přec ničím zde užitečným být, když neuměl nic více, než smát se nebo snít. 36
MÁJOVAMÁJOVÁ.
Stuhlým smíchem bolí ret, v srdci pláče touha stará – nepřítel můj přišel zpět jako za každého jara – přišel máj, přišel z dáli, a v mých očích to tak divně pálí. Bože, jak je krásně dnes a já sám, jak hruška v poli – komu říci, jaký ples v srdci mám a jak tam bolí? Přišel máj, přišel z dáli, a v mých očích to tak divně pálí. Kdo mé touhy zkrotí žár? Oh, kdo mi jej slíbá s čela? S jara štěstím marný svár vede duše osamělá, přišel máj, přišel z dáli, a v mých očích to tak divně pálí. 37 Malý domek v dálce znám, matička tam pláče stará, půjdu za ní, půjdu tam, kde je sama ve snech jara a kde máj klid jí kalí... Ach ten pláč mne v očích tolik pálí. 38
HOSTEM V KARNEVALU.
Po moři snů jsem vyplul v dál k své zaslíbené zemi. Mé rty se chvěly modlitbou, kol oceán byl němý a nikde břehu nebylo – již naděj v šeru mřela, však s láskou k mému Bohu přec šla modlitba má vřelá. Pak díval jsem se ke hvězdám a pokořil se soudu: Ty, Lásko čistá, Bože můj v tom beznadějném proudu, když nesmíš se mi zjeviti – já beze všeho hoře chci práva na život se vzdát a zmizet v hloubkách moře. Byl v duši smír... Tu na blízku se objevila světla, zpěv s hudbou jásal do temnot – loď s pevninou se střetla, a po životě roztoužen jsem k bratřím skočil na zem a na ostrově veselých se v radost vmísil rázem. Zde snad je cíl – zde bratři jsou i příležitost k boji, snad zde v těch srdcích naleznu tu čarnou zemi svoji – ó vezměte mne ve svůj rej a žíti naučte mne, již nechci býti odsouzen sám plouti v moře temné. 39 A šel jsem v hlučící ten vír, zde smát se s veselými – však moje všecky pokusy tak smutně selhaly mi, mne světla v oči pálila, zpěv bez ohlasu zmíral, vše pro mne cizím zůstalo, dav na mne cize zíral. Nač chorým být v tom veselí? Sám dále budu plouti – však darmo hledám na břehu loď svoji k další pouti, ji vlny zatím zanesly – sám zbyl jsem v hoři mnohém a nesmím po moři svých snů za milovaným Bohem. 40
PAD KÁMEN DO VODY...
Pad kámen do vody těžce a tiše, vlny hned nad ním se zavřely v ráz. Přestal již odpor klást v hrdé své pýše na cestě ve skalách – nastal mu čas, vymknul se z náručí staleté skály, s rachotem valil se s hrdé své výše – brzy však zvuk jeho zanikl v dáli, pad kámen do vody těžce a tiše. Na věky spočinul v hlubině řeky, vzpomínka žádná ho nevolá zpět, dál stojí skála ta, na níž dlel věky, oněměl výčitkou planoucí ret oněch, jimž na cestě překážkou stával; hostil jej řečiště tichý klín, měkký, vysoko nad ním v dál plynul vod nával, na věky spočinul v hlubině řeky. 41 Na vždy buď s bohem, ty bouřlivý světe! Nikdy víc neuzřím rodnou svou zem, ale mír velký tam na dně mi zkvěte, nebudu nemilou překážkou všem. Nikdo mi nevyčte zbytečnost moji – myšlenky bouřlivé usněte, spěte, nikdo vás nevzbudí k žití, a boji, navždy buď s bohem, ty bouřlivý světe! 42
BOŽÍ MUKA NA ROZCESTÍ.
[43]
VÍRA.
Den za dnem míjí – přešla leta mladá, a ještě touhy v sny mne svádějí; den za dnem míjí – denně tiše padá květ za květem se stromu nadějí. Ne naděje – ty dávno jsou mi cizí, cos jiného s mou srostlo bytostí, pod chmurou dnů mé touze často mizí a zase sluncem z nich se vyprostí. To láska jest – a přes zklamání mnohá v ni víru mám, ač pro mne nesmí kvést, ji v srdci chovám jako svého boha, jenž nezjeví se – ale přece jest. 45
BŮH SE VRÁTIL.
S lidmi se vyrovnav a s osudem se smířiv, klid, svatý klid jsem získal svému srdci. Přišel život s potřebou práce, přišla rozvahy síla, fantómy mládí změnily se v prchavé květy jara a nebyla mi více krutou nutnost odříkání. Co jsem kdy snil a po čem bolestně plály touhy, ty mladé touhy, krásnější, čím více bolí a bolící víc, čím krásnějšími zdály se srdci – to vše rozdrobil čas a zjevil malichernost jejich. Milostná srdce touha – čím jest v tom životě světa, potácejícím se bouří záhad, úkolů velkých? A čím konečně jest to zaplání slabého srdce v tom životě jednom, v tom srdci, třeba smutném, a přece snadno, tak snadno zapomínajícím na vše, čím marnější naděj, ke které upjalo svoje štěstí? Vše to jsem uznal a klid jsem snoubil s odříkáním, pokorně doznav, že bolest, již nese život, je zaslouženým jen trestem za to, že na malou chvíli, ať na malou chvíli jen – přece vskutku směl jsem být šťasten. 46 V tom bezpečí, kdy vše již súčtováno bylo, vše oželeno, a kdy duch se chystal ve jho, – zjev známý, zářný zase přešel cestou mojí, tam stanul, s vlídným úsměvem se díval na mne, – že nemožností zdá se, zase zapomínat. Ó marnost marností, ó city slabé, slabé! Na pošetilé srdce znovu, znovu volám: nač tolik bouře pro zaplání milostného citu, pro hračku života tak malou, nicotnou? Umře to ve mně – či já jednou umru s tím, s vědomím, které stále hlásám blouznivé naději, že jenom soucit vyloudil vlídnost onoho úsměvu, jinému že jednou platiti bude to veliké rozechvění, které znám já, vypěstované touhou roků; srdce své konejším trpkým ovocem svého klidu, že dost má aspoň na chvíli zdánlivého štěstí, mžikové vyplnění nejkrasší touhy jeho mládí že více je v pozdních letechletech, než doufat bylo možno a vyváží bolest roků minulých i příštích. Ó zjeve jasný! V malomoci lidského srdce, v oddanosti více než otrocké k tvým klesám nohám, lem roucha tvého líbám – touha nejsmělejší se vypíná až k políbení útlé tvé ruky, vše ostatní tvou by porušilo záři, jež mne světí. Ó zjeve jasný! Svatý, svatý, svatý, svatý, tisíckrát svatý šílenému srdci mému, svatý vším, každým zavanutím pouhého dechu, dej mi sílu, umřít, zdrcenému tvou krásou, vlastní oddaností, nesmírností citu, nech mne umřít, skončit ty přemarné boje, mučící zklamání, jež novou naději živí! Umřít mne nech, než strašlivý zvyk a život 47 shasnouti nechá tvou skvělost, než opět strašlivý dostaví se klid, slabost lidská, jež – neschopna trpět – usmíří se se vším a rouhavě kácí chrámy svých největších bohů, nebyvší vyvolena sdílet jich vznešené štěstí – nenech mne zhynout v resignaci odříkavé, šťastnou smrt v boji mi dej, v zápase o záblesk naděje! 48
OČI.
Ty hnědé oči Tvé – to propastí je pár kdes v lesním zátiší, v nichž srdce bludné tone, v nich teplo vábivé i sžíravý je žár, taj temný, hluboký sní ve dvojici oné. A nad nimi se tmí stín tmavých, dlouhých řas pod černým obočím ve snědých slujích čela, chtě světu zatajit i radostný jich jas i slzu nezvyklou, jež na líc skanout chtěla. A přízeň přec či hněv a soustrast nebo cit z nich svede paprsky, z nichž každý vše to zradí, ret přísně sevřený co hodlal potlačit, co v duše jasný klid ti snové snesli mladí. Ó hnědý onen žár tam v taji hlubin těch o blahu největším a lásce chová zvěsti, v nich celý hoří ráj – v tvých očí propastech, má svatá vidino, v nichž hyne moje štěstí. – 49
AŽ JEDNOU PŘIJDE MÁJ...
Na večer vzpomínám, jak prožil jsem jej kdysi: to jarní soumrak byl, jenž teskné touhy křísí a za pletivem bříz, kde táhle kos si zpíval, do stínů obzoru svítivý blankyt splýval. Když nebe ztemnělo a hvězdy na něm vzplály, tu ohně májové po kraji vzplápolaly, kraj celý posely, jak body zlatě rudé, a slavně věštily, že velký svátek bude. A pocit přesvatý mi touhou plnil duši... Ten večer přijde zas, ó srdce mé to tuší, a jaro, krasší všech, jím bude zvěstováno a svaté, májové se po něm vzbudí ráno. A v ono jitro, viď, za nejrannější chvíle, my půjdem alejí, kde třešně kvetou bíle, a jejich drobný květ, jejž vítr svane právě, ve věnec svatební se složí na tvé hlavě. Svou vůní, písní svou pak les nás k sobě svede, prsť skryly hvězdami tam anemony bledé – jak děti, v pohádce jež zabloudily v lese, tam budem těkati, kam rozmar kroky nese. 50 Pak vyjdem na luka, kde potok se k nám přidá, svých zvěstí veselých nám plno napovídá a malý skřivan jen, ten básník říše ptačí, svou písní jásavou jej doprovázet stačí. Tak dojdem v dědinu, kde kostel starý, malý, do spleti jasanů, vrb smutečních se halí, kde stará zvonice až k zemi střechou splývá a s houští bezovou hrob samovrahů skrývá. Tam na tom hřbitově, kde smír se v duši klade a vášně konejší, nad hrobem dívky mladé, jež dříve zemřelazemřela, než poznat mohla lásku, my ruce dáme si ku nezdolnémn svazku. A ruku v ruce pak se dáme do údolí tou cestou u vody – ji láska často volí, a mimo hájovny a mimo staré mlýny vždy hlouběj půjdeme ve skal a lesů stíny. Zde jednou milence, jichž láska marnou byla, se smutným osudem smrt vlídná usmířila, a my na místě tom, jež pilo var jich krve, jich duším posvěťme své políbení prvé. A potom půjdem dál, vždy za sluncem – až někam, zkad není návratu, v skal srázy, k pustým řekám, tam půjdem smířiti ten života máj krátký a – jak ti milenci – víc nepřijdeme zpátky. A vítr zavane náš hrob i naše mládí... A snivý básník jen, jejž v samotu to svádí, až o nás povídku mu potok vylká plaše, svou písní oslaví svatební jitro naše. 51
MODLITBA.
Ty sne můj nejčistší, má touho nejvroucnější, Ty dnešní štěstí mé a Bože mého mládí, Svou září posvátnou v mé duši ukonejši, co v citů přívalu tam ještě chmurně řádí. Já již jsem nedoufal – jen snům jsem věren zůstal a v žití zápasech jsem chátral, zvolna stárna, cit Tobě oddaný vždy více v duši vzrůstal, však tělo přemohla ta roztoužení žárná. Co bylo, odpusť mi – to bylo žití chudé, v ně stopy zaryla tak mnohá bolest stará; až přijde podzimek, rci, zda nám májem bude? zda nahradí mi vše, co nedala mi jara? Oh, šero podzimní již houstne kol mé hlavy – ať přijde s mrazem svým – ať cokoli se děje – nechť smete minulost ten jeho vichr dravý – té touhy nezničí, jež duší mojí chvěje: té touhy jediné, bych směl svou hlavu zmdlenou, jíž dosti snů a chmur již proletělo v žití, a nad níž doposud jen starosti se klenou, na vlídné srdce Tvé bych směl ji položiti. 52 Tam poshov jí pár chvil – na tom Tvém srdci zlatém, by jeho klidný tluk byl zdrojem klidu pro ni, nechť v řadě všedních dnů, jež rvou mi život chvatem, se ještě jarní sen v mé chudé srdce skloní. A za ten jeden cíl se modlím již tak dlouho, v ten domov jediný mne všecka touha svádí, Ty sne můj nečistší, má nejvroucnější touho, Ty dnešní štěstí mé a Bože mého mládí. 53
SLABÁ CHVÍLE.
Ó nech mne složit hlavu ve svůj klín a vlídné svoje ruce polož na ni – tam v slzách najdu smíření svých vin a pro sny své vyprosím požehnání. U nohou tvých – tam nejsem ponížen, jen velkou moc to značí, mne jen danou, že mého žití nejkrásnější sen smím stíhat cestou, jiným zakázanou. A nechceš-li, bych klekal k nohám tvým, a nevíš-li, co štěstí se v tom skrývá – ó pak mne sevři prudkým objetím, nechť každým dechem duše s tebou splývá. A tak mne chvíli na svém srdci nech, ať líčí mi vše minulé i příští, než rozvede nás zase denní spěch, kde štěstí večera se vždycky tříští. Jen u tebe je žití mého zdroj, můj živote, má duše, bože, štěstí – a tebou silný rád se vydám v boj, ať zdar mi dá, či sdrtí mne svou pěstí. 54
KVĚT NA HROBĚ.
Květ, jenž v mé duši vypučel, ó já to vím, ten není všední – a Tobě jedině jsem děl: Ty k srdci svému si jej zvedni. Ten květ je čistý přesvatě a vůně krásy neslýchané, svou celou touhou volá tě, že u Tebe se krasším stane. Však Ty jdeš dál... Květ jako květ v té bezstarostné mladé době... Ó srdce, marným je Tvůj vzlet, ty hrobem budeš samo sobě. – 55
KONEC POUTĚ.
Už nemám víc... Co měl jsem, vše jsem dal, víc nemám, Bože, na Tvé pokynutí leč trochu slz, jež věčný budí žal, a zbylý dech, jenž srdce k tepu nutí. Vždy byl jsem chud – a jenom ve svých snech jsem choval to, co srdci bylo zlatem, ty naděje, co stihnu po letech, a onen cit, jenž háral v srdci vzňatém. Kdys měl jsem domov... Jako lidem všem též mně se stal jen stínem minulosti, však nový chtěl jsem najít v srdci Tvém a o něm snil, že plno štěstí hostí. A za tu naděj lásku svou i krev, ó vše jsem dal, co osud dal mi k žití, své písně žár i hrdosti své hněv, své touhy hvězdu, citů vlnobití. 56 Vždy byl jsem chud... Dnes už mne schvátil žal a jako žebrák ležím u prahu Ti – mám už jen pláč, jejž věčný budí žal, a zbylý dech, jenž srdce k tepu nutí. Tak ležím zde. Bůh smiluje se snad, na vdovin groš se ráčí rozpomníti, – vždy byl jsem chud – však snažil jsem se dát, co mohl jsem, vše, co jsem měl v svém žití. 57
REKVIEM.
Má láska umřela a moje srdce s ní... Nad nimi v mohylu se upomínky sklenou, v nich ještě po čase se duše rozesní, až touha přemůže ji, nudou unavenou. Jich píseň příšerná ji pohne k hoři zas, že krví opláče, co údělem jí není, to vše, co jiným dal jich mládí slunný jas a jí jen samota to slibovala v snění. Ach, jenom z pohádek jí kvetla jara zvěst a láska zůstala jí nezjeveným bohem, v něj ona věřila ve spleti smutných cest, však večer nastal už – a k cíli dál je mnohem. A v staré samotě, v tom pustém hoři svém a v ňadru s pustotou a oči pláčem rudé, v mlh šeru večerním, jak podzim truchlivém, své lásky mohylu i srdce hlídat bude. 58
RADA.
Máš dětské srdce, máš, však také mužnou pěst a tou je pevně drž – jsou chvíle nestřežené, kdy svede k nadějím je první sladká zvěst, kdy bát se a štěstí tak snadno zapomene. A potom často tak bol rány ucítí a často „ztraceno“ si musíš náhle říci – ó sevři srdce své, ať jak chce hrozí ti a nenech vykřiknout je, v smutku reptající. Ó nenech vykřiknout to děcko bláhové, jež vždy by plakalo pro oblíbené hračky, a pamatuj, žes muž, a mužné slovo tvé že musí zakázat, co ono žádá plačky. Věř, ono umlkne a zvykne – jen mu braň, i pláč i všechen vzdor – to všecko časem svadne. Co na tom, po letech až povolíš svou dlaň, že srdce najdeš v ní již ztichlé, ztuhlé, chladné?! 59
DOMA.
[61]
VZPOMÍNKA.
Dech jara zval mne k toulce snivé – ó jasně vzpomínám těch chvil, kdy v touze teskné, opojivé jsem pod jabloně zabloudil. Ty stromy plály mořem růží a nad nimi sbor zářil hvězd – v té chvíli proč se srdce úží, proč náhle v něm tak divně jest? A kolem vše tak jiné, jiné, tak svaté, jako nikdy dřív... A náhle z duše píseň plyne, cit rozvíjí se v květu div. Ó velká chvíle sladké tíže, kdy první básní chví se ret, kdy samota tě kouzlem víže a marnivostí láká svět... A v žití zhynou snové marní – a pozdě, v stesku velikém, zříš, že jen v jedné noci jarní tvé srdce bylo básníkem. 63
VANITAS.
Vše umře se mnou, co jsem žil a snil, mé marné zápasy i tiché štěstí, co miloval jsem, v čem jsem viděl cíl a v čem jsem zklamán byl a sešel v scestí. A každý tak – ať později či dřív – v nic minulosti beze stopy splyne, on sobě celým světem byl, jsa živ, a pouhým pýrem jen pro duše jiné. Vše umře se mnou! Tak se smířím spíš. A život jest jak veršů svazek prvý, pak básník umlkne – je neznám již, a nikdo nepozná, co psal svou krví. 64
ZNÁMÁ KNIHA. Psáno J. V. Sládkovi k jubileu.
Nad známou knihou nachýlen se vracím v zašlé, krásné časy... A v duši živne každý sen, jež hlava moje upředla si, když první verše – hošík pouhý – jsem kdysi vážně počal číst, kdy nevýslovně sladké touhy mi budil každý jejich list. A potom, v letech pozdějších, vše hltal jsem, co doba nesla a jiné směry z jiných knih tu vznikaly, a nová hesla a v boji za ty nové změny tu každý kolem k meči sáh a knihy staré zapomněny kams zapadly a skryl je prach. 65 Však jako dobrý přítel dnes mi kynou vstříc ta známá slova a nejen starých citů směs – i vůni listů cítím znova; ba, jsou to ony listy zlaté, jež za těch uplynulých let v zrak slzy svedly častokráte a duši v nový, bájný svět. Ba, je to hudba roků těch, kdy k letu mladý duch se strojí a ve dnů všedních zápasech a ve pravěkém o chléb boji ta hudba jemu ve sny zněla a v srdce lila nadšení, že rozpjal mladá křídla smělá ku věčné krásy prameni. A jako lepších časů zvěst ty řádky planou v doby nové – v nich vaše zlaté srdce jest, ó první naši slavíkové, a nad nového věku nudou vždy vítězící bude žít – vždyť z písní jeho pláti budou vždy s věčnou pravdou vřelý cit. 66
FATALISMUS.
Co není souzeno, to nevynutíš mocí, co v srdci nevzplálo, to prosbou neprobudíš – svých neodhaluj ran – tím darmo jen se trudíštrudíš, chtě soucit vyloudit pro zoufalost svých nocí. A místo soucitu spíš pohrdání vznikne, když žebrák dotěrný se nechce hnouti s místa – a místo soucitu hněv odvetu Ti schystá, když srdce bolestí si také někdy vzkřikne. Ó zmlkni raději – ať hrdost s resignací či žal, či pokání ti uzavírá ústa, jdi sám a tich jak zvěř, když tucha skonu vzrůstá a v místa ukrytá se ona zhynout ztrácí. Cit nechce poslouchat – on vládne jen a vládne a jako požárem, co zasáhne, to zdrtí, s ním svádíš věčný boj až do hodiny smrti a víry vítězství přec nemůžeš mít žádné. – 67
CESTA PŘES HROBY.
Na spustlém hřbitově, kde chudý kostel bílý do houšti jasanů se nízkou lodí chýlí, u staré zvonice, jež střechou k zemi sahá a skrývá stínem svým hrob chudý samovraha – lid v plotě jedlovém vchod proklestil si nízký a z polí přes hroby se vrací do své vísky. Hrob nový často zřít, blíž u chrámu, tam stranou; však zde se chodí dál, cestou již ušlapanou, tak blíže do vsi je; řad křížů zmizel celý a kdo v těch hrobech spí, to dávno zapomněli. Dle staré sudby tak lid, jenž se nový rodí, přes předků minulost k svým novým cílům chodí. 68
STARÉ ŽENY.
Mám staré ženy rád, ty staré, chudé ženy, ty scvrklé, šedivé, se spoustou vrásek v lících, jež v sešlých šatech zřím se šourat po ulicích, či v chrámě na schodech u chladné sedat stěny. Jsou všude obtížny a zbytečny jsou stále, jdou tedy v kostely se modlit, za zemřelé, za svoji minulost, za svoje žití celé, i za to děkovat, že mohou trpět dále. Jdou stářím shrbeny, jich krok je kolísavý, div tělo vychudlé se nerozpadne málem, jsou samy, samy tak, jdou v odříkání stálém, jen trochu vzpomínek kol staré létá hlavy. Ó mnoho trpěly v tom bouřném žití spěchu, ó mnoho toužily a vše jim bylo vzato, po marných nadějích jim osud nechal za to jen trochu bolesti a trochu toho dechu. Ó jak jste smutny tak, když jdete mezi námi, ó jak jste trpěly, vy panny, matky, báby! Mám staré ženy rád, mne vždycky k nim to vábí, že chudé, smutné jsou, tak staré a tak samy. 69
POD OKNY RODNÉHO DOMU.
Jsem tedy opět zde, v té staré ulici, v té čtvrti odlehlé a staré, pod Petřínem; do vrchu domy jdou k sadům se tulící a chladné byty své halící stálým stínem. A zde, hle, zas ten dům, tak jako dříve byl, tak šedý, střízlivý a s oken dlouhou řadou a vraty těžkými se zdá mimi, jak by kryl to dávné dětství mé, tu drahou dobu mladou. Těch bílých oken řad! Dnes cizí tváře v nich, vše jinak za nimi, co odtud mohu zříti, za těmi okny zněl můj první pláč a smích, z nich bloudil první hled do lákavého žití. Zda smím si troufat dál? – Jdu v šerý průjezd již, tu oblouk veliký, jak v panských domech bývá, jím přes dvůr do zahrad na stupně teras zříš, tam houště bezů jsou, v nich z jara slavík zpívá. 70 Teď s bázní po schodech... Ó vše jak dříve jest, zde s jménem otcovým ty naše bílé dveře, a zvonce rukověť již chvatně svírám v pěsť, – již velký krucifix mne vítá v síně šeře. Nuž dále – v pokoj náš a svazek učebnic teď, volný po škole, v skříň starou hodím svoji... ó díky, ani zde se nezměnilo nic – skříň, stůl a hodiny – vše jako dříve stojí. A tiše hoří plyn pod zvonem zeleným a vedle v pokoji zní hovor mnoha hlasů – ó, zítra slavný den – tam sesedly se, vím, mé matky příbuzné a družky z mladých časů. Je zítra svátek náš, můj a mé matky den, a hochu předvečer je drahý nadějemi – – – tu víla Vzpomínka mi prchla, zmizel sen a přísná přítomnost mne vede ulicemi. Už jsem tu cizincem a z očí domácích mé stihá pohnutí jen pohled podezřelý... ó rodný dome můj, ty hrobe štěstí mých, ta trocha přešlých dnů jak smrt nás na vždy dělí! 71
OTCOVY HOUSLE.
Staré housle otcovy v jizbě mojí němy visí, pouze sen můj bláhový nové písně v strunách křísí, staré doby tklivý hlas dávno dozněl v zapomnění, jenom pro mé tiché snění živne v nich ten zašlý čas. Šenkýřův je míval hoch, v krčmě na ně k tanci hrával – příběh starý! Kdys jej zmoh’ žárlivosti teskný nával, k zoufalosti hocha sved’ – smrtí svou smyl cizí vinu; a ty housle svému synu koupil mušketýr – můj děd. 72 Ale žití strastný spád vymknul z ruky nástroj písní, s mladostí šla radost spat, čekáš, že se navrátí s ní, – zatím z hocha stal se kmet dřív, než tušil – konec náhlý! Nikdy více nezasáhly ruce v mladý tónů svět. Němý svědek zašlých dob na památku zůstal u mne, zmlkly, zašly beze stop písně jásavé i dumné; co mi blízkým bylo kdys, je mým nástupcům už cizí a mně maně z duše mizí předchůdců mých hlas i rys. Tvého mládí zlatý zpěv zcela zniká v dálce šedé, potomků Tvých mladá krev svého mládí píseň přede; Tvoje housle beze strun mohylou jsou minulosti která o tom, koho hostí, mluví tajným písmem run. 73
MATČIN NEBEKLÍČ.
Mé matky starý nebeklíč, to svatá byla kniha, v níž skryto mnoho starostí a mnohá srdce tíha. Po bábě matka měla ji – to kniha matek byla, a byla v hoři útěchou a v strastech sílu kryla. V ní jenom tajně čítala, kdy žal ji přemoh’ zcela a v svaté chvíli samoty zas naděj nacházela. A knihu tuto posvátnou před dětmi kryla svými ji jedinou si nechala a nedělila s nimi. Dnes vím to, proč ji skrývala před námi láska tvoje: v ní mnohý vzdech a žal a pláč zavřely žití boje. Tys bála se, že oživnou, že prozradí jich řada vše, co jsi v žití trpěla pro ty, jež mělas ráda. 74
SESTRY.
Tak zřím je dosud – jakby dnes – jak z domu vyšly spěšným krokem, když zimní soumrak v pokoj kles’ a práce nestihly již okem; tu vyšly v skromném, stejném šatu, svůj odpočinek užit v chvatu a nasbírat si nových sil, cos nového zřít v rušném žití, by bylo opět o čem sníti v tom dlouhém pásmu pilných chvil. Tak z tiché naší ulice šly, málo komu známy, jen k sobě tak se tulíce; jich kroky stavěly jen krámykrámy, kde světla lesk a výklad skvělý jim o přepychu vyprávěly, jenž život jiných plnívá, jak lidem jiným přán los pestrý tam poučila skromné sestry pak promenada vlnivá. 75 A nikdy závist, nikdy stín v jich tiché duše nezapadal. Zas v domácnosti všední klín šly klidně, když chlad noci padal a k práci vracely se potom, co viděly, tu snily o tom a zdrojem žití bylo jim, když v zábavě – na malou chvíli, tak skromné, jako samy byly – jít mohly ruchem veselým. A stejným tak byl za dnem den, čas rychle míjel jejich hlavy, a starost ona rostla jen: což když se muž ten nedostaví, ten, na kterého čeká žena, jenž, až tu bude opuštěna, s ní lásku rozdělí i chléb?... A proto horlivěji k práci, kde mládí se i život ztrácí, kde musí zmlknout srdce tep. Ach, čas ten dávno je ten tam... Dnes šťastny jste a v proudu jiném. Jen já si vždycky vzpomínám, když Praha zahalí se stínem, jak sestry, v skromném, stejném šatu ze starých vrat vyklouzly v chvatu a k sobě vždy se tulícetulíce, šly v plynu záři spěšným krokem zřít prací znaveným okem lesk žití v rušné ulice. – 76
ZAPOMENUTÉ VERŠE.
Už zapomněl jsem, že jsem verše psal, dnes jako cizí čtu ten starý zpěv, – a hle, z těch řádků mluví známý žal a nalézám v nich srdce svého krev. Co rozmanitých zbudilo je dob, jak různých stavů duševních to skryt – a ze všech zřím těch minulosti stop, že vždycky upřímný z nich mluví cit. A snům, jež k žití budily je kdys, a touhám, v nichž jim srdce našlo dech, jsem dosud poddán... A snad našel bys dnes čerstvou stopu krve v řádkách těch. 77
V HODINĚ POSLEDNÍ.
Hodina poslední – odbije dřív, než mníš, snad dnes, snad za sto let, však vždycky nečekána, na moři nesmírném jak nikdy netušíšnetušíš, kde kterou z vln tvá loď v hloub věčnou bude sklána. Však náhle vzedme se té vlny mocný val – a jako v zrcadle pak v jediné té chvíli v ní všecko uvidím, co život kdy mi dal, či po čem toužil jsem, co jenom snové svili. Mé zlaté dětské dny ve starých zahradách a písně matčiny a starosti mé prvé, to cesta do školy a první před ní strach a z prvních záští ran i první krůpěj krve. A potom naděje s tím věčným čekáním a se sny loučení a fádní prósa stará, a jitra červnová a šera s klekáním a plody jeseně a květů plná jara. 78 A přátel postavy, k nímž ruce své jsem pjal, a vábné zjevy žen, o nichž jsem v nocech sníval, a zákon práce pak, jenž svobodu mi rval, i vzdory slabocha i žhavý vášní příval. A v srdci zabolí mne každá láska zas, při níž jsem trpěl víc, čím miloval jsem více, a očí paprsky, zář vlasů, temný hlas se s nimi objeví, sny staré šeptajíce. V hodině poslední, v té chvíli, hrozné všem, kdy vlna osudu mi zjeví ples i hoře, jak zřel bych boží ráj mi bude – s úsměvem to vše zas prožiji, než klesnu v hloubku moře. A bolest loučení tak naplní mi hruď a tma tak dusivá si náhle lehne všude, že dřív než zavolám: „Ó žití, s bohem buď!“ mi pukne srdce mé – a na vždy konec bude. 79 Kniha tato obsahuje soubor veršů, po různu vzniklých, na cestě životem, jenž mladé srdce vějičkami láká v labyrint – a podává mu zkušenosti, vracejí jej v „ráj srdce“; nevydává se tedy za celistvý representační obraz určité periody autorovy činnosti, za výslednici spojitých dojmů. Každá z básní byla na této cestě buď úsměvem, buď slzou, pomáhající odvaliti tíži nějakého kamene se srdce. Vím, že může najíti ohlasu pouze v úzkém kruhu; dle toho žádá kniha ta býti přijímána a chápána – i odevzdávám ji s rezignovanými slovy Andersenovými: „Víme, že mnoho věcí, napsaných básníky naší doby, potrvá jen jakoby písmo uhlem na zdech vězení, které jen několik zvědavců uvidí a přečte“. K.M.
[80] OBSAH:
Sousedova zahrada:
Na dně moře7 Příteli9 Nechoď sám do lesa10 Pirrotova první láska12 Romance14 Akáty17 Ballada o třech milenkách18 Poslední láska20 Stesk22 Vyšlapaná cesta23 Rozloučení24
Návrat:
Chci zemřít v bouři27 Píseň o životě29 Dejte mi boha!30 Resignace32 Útěcha33 Melancholie34 Ballada35 Májová37
[81] Hostem karnevalu39 Pad kámen do vody41
Boží muka na rozcestí:
Víra45 Bůh se vrátil46 Oči49 Až jednou přijde máj50 Modlitba52 Slabá chvíle54 Kvěz na hrobě55 Konec poutě56 Rekviem58 Rada59
Doma:
Vzpomínka63 Vanitas64 Známá kniha65 Fatalismius67 Cesta přes hroby68 Stare ženy69 Pod okny rodného domu70 Otcovy housle72 Matčin nebeklíč74 Sestry75 Zapomenuté verše77 V hodině poslední78
[82] KNIHY TÉHOŽ AUTORA
Veršem: Utíkej Káčo! – Kyselé hrozny. – Popěvky tulácké.
Prósou: Domky z karet. – Pohádky špatně končící. – Královny bez království. – Nestřežené chvilky.
Formou dramatickou: Studenti. – Konec mládí. – Bílý lístek. – Dceruška hostinského.
E: tb; 2004 83]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hejda, Antonín; Tuček, Bedřich; Leschinger, Edvard
(Knihkupectví Hejda & Tuček nakladatelství - Tiskem Edvarda Leschingra v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 83