MODLITBA.

MODLITBA.
Ty sne můj nejčistší, má touho nejvroucnější, Ty dnešní štěstí mé a Bože mého mládí, Svou září posvátnou v mé duši ukonejši, co v citů přívalu tam ještě chmurně řádí. Já již jsem nedoufal – jen snům jsem věren zůstal a v žití zápasech jsem chátral, zvolna stárna, cit Tobě oddaný vždy více v duši vzrůstal, však tělo přemohla ta roztoužení žárná. Co bylo, odpusť mi – to bylo žití chudé, v ně stopy zaryla tak mnohá bolest stará; až přijde podzimek, rci, zda nám májem bude? zda nahradí mi vše, co nedala mi jara? Oh, šero podzimní již houstne kol mé hlavy – ať přijde s mrazem svým – ať cokoli se děje – nechť smete minulost ten jeho vichr dravý – té touhy nezničí, jež duší mojí chvěje: té touhy jediné, bych směl svou hlavu zmdlenou, jíž dosti snů a chmur již proletělo v žití, a nad níž doposud jen starosti se klenou, na vlídné srdce Tvé bych směl ji položiti. 52 Tam poshov jí pár chvil – na tom Tvém srdci zlatém, by jeho klidný tluk byl zdrojem klidu pro ni, nechť v řadě všedních dnů, jež rvou mi život chvatem, se ještě jarní sen v mé chudé srdce skloní. A za ten jeden cíl se modlím již tak dlouho, v ten domov jediný mne všecka touha svádí, Ty sne můj nečistší, má nejvroucnější touho, Ty dnešní štěstí mé a Bože mého mládí. 53