REKVIEM.

Karel Mašek

REKVIEM.
Má láska umřela a moje srdce s ní... Nad nimi v mohylu se upomínky sklenou, v nich ještě po čase se duše rozesní, až touha přemůže ji, nudou unavenou. Jich píseň příšerná ji pohne k hoři zas, že krví opláče, co údělem jí není, to vše, co jiným dal jich mládí slunný jas a jí jen samota to slibovala v snění. Ach, jenom z pohádek jí kvetla jara zvěst a láska zůstala jí nezjeveným bohem, v něj ona věřila ve spleti smutných cest, však večer nastal už – a k cíli dál je mnohem. A v staré samotě, v tom pustém hoři svém a v ňadru s pustotou a oči pláčem rudé, v mlh šeru večerním, jak podzim truchlivém, své lásky mohylu i srdce hlídat bude. 58