SESTRY.

SESTRY.
Tak zřím je dosud – jakby dnes – jak z domu vyšly spěšným krokem, když zimní soumrak v pokoj kles’ a práce nestihly již okem; tu vyšly v skromném, stejném šatu, svůj odpočinek užit v chvatu a nasbírat si nových sil, cos nového zřít v rušném žití, by bylo opět o čem sníti v tom dlouhém pásmu pilných chvil. Tak z tiché naší ulice šly, málo komu známy, jen k sobě tak se tulíce; jich kroky stavěly jen krámykrámy, kde světla lesk a výklad skvělý jim o přepychu vyprávěly, jenž život jiných plnívá, jak lidem jiným přán los pestrý tam poučila skromné sestry pak promenada vlnivá. 75 A nikdy závist, nikdy stín v jich tiché duše nezapadal. Zas v domácnosti všední klín šly klidně, když chlad noci padal a k práci vracely se potom, co viděly, tu snily o tom a zdrojem žití bylo jim, když v zábavě – na malou chvíli, tak skromné, jako samy byly – jít mohly ruchem veselým. A stejným tak byl za dnem den, čas rychle míjel jejich hlavy, a starost ona rostla jen: což když se muž ten nedostaví, ten, na kterého čeká žena, jenž, až tu bude opuštěna, s ní lásku rozdělí i chléb?... A proto horlivěji k práci, kde mládí se i život ztrácí, kde musí zmlknout srdce tep. Ach, čas ten dávno je ten tam... Dnes šťastny jste a v proudu jiném. Jen já si vždycky vzpomínám, když Praha zahalí se stínem, jak sestry, v skromném, stejném šatu ze starých vrat vyklouzly v chvatu a k sobě vždy se tulícetulíce, šly v plynu záři spěšným krokem zřít prací znaveným okem lesk žití v rušné ulice. – 76