AKÁTY.

Karel Mašek

AKÁTY.
Zas kvetou akáty – zas vůně jejich sytá mou hlavu obléhá, mé smysly proniká, a bytost přemahá zas vášeň veliká, jež vřelým pokáním již měla býti smyta. Ty křehké stvoření – moř duši resignací a bičuj tělo své, trp jako asketa – jak dýchne z akátů ta vůně prokletá, vše, cos chtěl zavraždit, se zase v žití vrací. Zas láska vyvstane, muk žárlivosti plna a touha šílená: ve vůni květů těch mřít, štěstím zachvácen, v polibků plamenech – však v jaru tom jsem sám, své malomoci klna. Bouř tužeb mladistvých mou duši vzpíná k štěstí, než sám tak, vetchý, sláb – jak možno k cíli jít? Tou vůní akátů a marnou touhou spit a cíle vzdálen jsajsa, já hynu v šeru scestí! 17