HOSTEM V KARNEVALU.

HOSTEM V KARNEVALU.
Po moři snů jsem vyplul v dál k své zaslíbené zemi. Mé rty se chvěly modlitbou, kol oceán byl němý a nikde břehu nebylo – již naděj v šeru mřela, však s láskou k mému Bohu přec šla modlitba má vřelá. Pak díval jsem se ke hvězdám a pokořil se soudu: Ty, Lásko čistá, Bože můj v tom beznadějném proudu, když nesmíš se mi zjeviti – já beze všeho hoře chci práva na život se vzdát a zmizet v hloubkách moře. Byl v duši smír... Tu na blízku se objevila světla, zpěv s hudbou jásal do temnot – loď s pevninou se střetla, a po životě roztoužen jsem k bratřím skočil na zem a na ostrově veselých se v radost vmísil rázem. Zde snad je cíl – zde bratři jsou i příležitost k boji, snad zde v těch srdcích naleznu tu čarnou zemi svoji – ó vezměte mne ve svůj rej a žíti naučte mne, již nechci býti odsouzen sám plouti v moře temné. 39 A šel jsem v hlučící ten vír, zde smát se s veselými – však moje všecky pokusy tak smutně selhaly mi, mne světla v oči pálila, zpěv bez ohlasu zmíral, vše pro mne cizím zůstalo, dav na mne cize zíral. Nač chorým být v tom veselí? Sám dále budu plouti – však darmo hledám na břehu loď svoji k další pouti, ji vlny zatím zanesly – sám zbyl jsem v hoři mnohém a nesmím po moři svých snů za milovaným Bohem. 40