BALLADA O TŘECH MILENKÁCH.

Karel Mašek

BALLADA O TŘECH MILENKÁCH.
Mám hrdou milenku, jsou oči její plání, kde v sivých mlžinách cíl za obzorem mizí, ji šílen zbožňuji, – však ples můj ni mé lkání jí v duši nevniká, vždy zůstává jí cizí. Z mé písně plane jí můj žár i moje bída, ji stíhám hrozbami i modlitbami všemi, ji prosí proud mých slov a žebrá pohled němý....němý... „Já nerozumím ti!“ – toť vše, co odpovídá, „té lásky nechápu, cit tento cizí je mi.“ Mám sladkou milenku. Zrak její vášní hoří, ret její nezná slov, jen v polibky vše vkládá, a v jejím objetí jak ve plamenů moři vše shoří ve mžiku, čím duše v smutku strádá. Ta ke mně přichází, když srdce umdleno je a resignací vše či pohrdáním soudí – a pak mi vlichotí, že pošetilí bloudi jsou marní snové mí a všecky žití boje a v zapomnění říš mne žárem svojím vloudí. 18 Mám snivou milenku – jsou tůní oči její, snů svatých lekníny v nich věčným jarem kvetou nad duše propastí, kde v skrytu nejhlouběji tkví citů poklady. Když zmořen vášní kletou jí klesám u nohou, štván žití zoufalostí své trýzně žaluji a zápas marné touhy – tu z hnědých očí těch mi jeden pohled dlouhý ráj jara otevře, v svém království mne hostí a všechnu minulost v ráz mění v přelud pouhý. Mám hrdou milenku, jež v porobu mne chvátí, mám sladkou milenku – zrak její vášeň věstí, mám snivou milenku – ráj v očích zřím jí kvésti – a přece odpověď z nich žádná nemůž dáti, když v touhách táži se, zda a kdy dojdu štěstí! 19

Básně v knize Pierotova loutna: