BALLADA.

BALLADA.
Den dubnový byl, vlahý a plný toužných dum, a kdo měl mladé srdce, ten v kořist padal snům, po lidské lásce toužil, po sladkých lásky hrách, jsa zmámen jarním dechem, jenž z vlhkých polí táh. A Pierrot, hoch bílý, v ten rozháraný čas sám kdesi bloudě v kraji, byl steskem schvácen v ráz a poetickou toulku mu zkalil hořký žel – tu přírodě dal s bohem a k bránám města šel. A jak tam jenom vešel, už uvítal jej smích, neb každému byl směšný v těch bílých šatech svých, a když si zvykli potom na kejklířský ten zjev, byl k smíchu jeho tanec a jeho vtip a zpěv. Dav táhl za ním četný, když na svou loutnu hrál, a Pierrot byl šťasten a s lidem sám se smál a opíjel jej potlesk a štěstím svíral dech – hle, přátelství jak získal si rázem lidí všech! A nežli se kdo nadál, tak v smíchu prchl den; tu mnohý z davu ubyl, jsa žerty nasycen, a jiný umdlen, mrzut, se na kritiku zmoh: „Což baví vás ten blázen! Vždyť hloupý je to hoch!“ 35 A zástup posluchačů teď řídl víc a víc a vtipy tomu hochu šly náhle špatně z plic, a den když zašel zcela a vládu nechal tmám, tu Pierrot, hoch bílý, stál v spleti ulic sám. A zas ta jarní touha naň padla těžce tak a zas jej sevřel smutek a zakalil mu zrak, a velikému stesku zas padl v zajetí, po přátelství a lásce, po vlídném objetí. Tak sám až k zoufalosti se zase na pouť dal a šel od domu k domu a všude zaklepal, tam klepal u všech lidí, jež bavil dnes tak rád – a stesk a chlad jej trápil a žízeň měl a hlad. A když tak skromně klepal a čekal u dveří, tu povstávali lidé od klidných večeří, šli – poslouchali – zašli – však nevpustili. Nač? To host je nevítaný, je zvenčí slyšet pláč. Jak Pierrot pak skončil, to neznámo mi jest, však zahynul-li v bídě, tu zasloužil ten trest – on nemohl přec ničím zde užitečným být, když neuměl nic více, než smát se nebo snít. 36