BALLADA.
Den dubnový byl, vlahý a plný toužných dum,
a kdo měl mladé srdce, ten v kořist padal snům,
po lidské lásce toužil, po sladkých lásky hrách,
jsa zmámen jarním dechem, jenž z vlhkých polí táh.
A Pierrot, hoch bílý, v ten rozháraný čas
sám kdesi bloudě v kraji, byl steskem schvácen v ráz
a poetickou toulku mu zkalil hořký žel –
tu přírodě dal s bohem a k bránám města šel.
A jak tam jenom vešel, už uvítal jej smích,
neb každému byl směšný v těch bílých šatech svých,
a když si zvykli potom na kejklířský ten zjev,
byl k smíchu jeho tanec a jeho vtip a zpěv.
Dav táhl za ním četný, když na svou loutnu hrál,
a Pierrot byl šťasten a s lidem sám se smál
a opíjel jej potlesk a štěstím svíral dech –
hle, přátelství jak získal si rázem lidí všech!
A nežli se kdo nadál, tak v smíchu prchl den;
tu mnohý z davu ubyl, jsa žerty nasycen,
a jiný umdlen, mrzut, se na kritiku zmoh:
„Což baví vás ten blázen! Vždyť hloupý je to hoch!“
35
A zástup posluchačů teď řídl víc a víc
a vtipy tomu hochu šly náhle špatně z plic,
a den když zašel zcela a vládu nechal tmám,
tu Pierrot, hoch bílý, stál v spleti ulic sám.
A zas ta jarní touha naň padla těžce tak
a zas jej sevřel smutek a zakalil mu zrak,
a velikému stesku zas padl v zajetí,
po přátelství a lásce, po vlídném objetí.
Tak sám až k zoufalosti se zase na pouť dal
a šel od domu k domu a všude zaklepal,
tam klepal u všech lidí, jež bavil dnes tak rád –
a stesk a chlad jej trápil a žízeň měl a hlad.
A když tak skromně klepal a čekal u dveří,
tu povstávali lidé od klidných večeří,
šli – poslouchali – zašli – však nevpustili. Nač?
To host je nevítaný, je zvenčí slyšet pláč.
Jak Pierrot pak skončil, to neznámo mi jest,
však zahynul-li v bídě, tu zasloužil ten trest –
on nemohl přec ničím zde užitečným být,
když neuměl nic více, než smát se nebo snít.
36