BŮH SE VRÁTIL.

Karel Mašek

BŮH SE VRÁTIL.
S lidmi se vyrovnav a s osudem se smířiv, klid, svatý klid jsem získal svému srdci. Přišel život s potřebou práce, přišla rozvahy síla, fantómy mládí změnily se v prchavé květy jara a nebyla mi více krutou nutnost odříkání. Co jsem kdy snil a po čem bolestně plály touhy, ty mladé touhy, krásnější, čím více bolí a bolící víc, čím krásnějšími zdály se srdci – to vše rozdrobil čas a zjevil malichernost jejich. Milostná srdce touha – čím jest v tom životě světa, potácejícím se bouří záhad, úkolů velkých? A čím konečně jest to zaplání slabého srdce v tom životě jednom, v tom srdci, třeba smutném, a přece snadno, tak snadno zapomínajícím na vše, čím marnější naděj, ke které upjalo svoje štěstí? Vše to jsem uznal a klid jsem snoubil s odříkáním, pokorně doznav, že bolest, již nese život, je zaslouženým jen trestem za to, že na malou chvíli, ať na malou chvíli jen – přece vskutku směl jsem být šťasten. 46 V tom bezpečí, kdy vše již súčtováno bylo, vše oželeno, a kdy duch se chystal ve jho, – zjev známý, zářný zase přešel cestou mojí, tam stanul, s vlídným úsměvem se díval na mne, – že nemožností zdá se, zase zapomínat. Ó marnost marností, ó city slabé, slabé! Na pošetilé srdce znovu, znovu volám: nač tolik bouře pro zaplání milostného citu, pro hračku života tak malou, nicotnou? Umře to ve mně – či já jednou umru s tím, s vědomím, které stále hlásám blouznivé naději, že jenom soucit vyloudil vlídnost onoho úsměvu, jinému že jednou platiti bude to veliké rozechvění, které znám já, vypěstované touhou roků; srdce své konejším trpkým ovocem svého klidu, že dost má aspoň na chvíli zdánlivého štěstí, mžikové vyplnění nejkrasší touhy jeho mládí že více je v pozdních letechletech, než doufat bylo možno a vyváží bolest roků minulých i příštích. Ó zjeve jasný! V malomoci lidského srdce, v oddanosti více než otrocké k tvým klesám nohám, lem roucha tvého líbám – touha nejsmělejší se vypíná až k políbení útlé tvé ruky, vše ostatní tvou by porušilo záři, jež mne světí. Ó zjeve jasný! Svatý, svatý, svatý, svatý, tisíckrát svatý šílenému srdci mému, svatý vším, každým zavanutím pouhého dechu, dej mi sílu, umřít, zdrcenému tvou krásou, vlastní oddaností, nesmírností citu, nech mne umřít, skončit ty přemarné boje, mučící zklamání, jež novou naději živí! Umřít mne nech, než strašlivý zvyk a život 47 shasnouti nechá tvou skvělost, než opět strašlivý dostaví se klid, slabost lidská, jež – neschopna trpět – usmíří se se vším a rouhavě kácí chrámy svých největších bohů, nebyvší vyvolena sdílet jich vznešené štěstí – nenech mne zhynout v resignaci odříkavé, šťastnou smrt v boji mi dej, v zápase o záblesk naděje! 48

Básně v knize Pierotova loutna: