DEJTE MI BOHA!

DEJTE MI BOHA!
Ó boha dejte mi, ó boha, má duše děsně sirá jest a bolest na ni padá mnohá v tom děsném zmatku všedních cest, i zmítá se jak větrem třtina tak sama, sama na zemi a úpěnlivě ruce spíná: ó boha, boha dejte mi! Ó po božství já volám, modle, po hvězdě, jež by spanilá ve všedních trampot bouři podlé můj každý pocit světila, ó Moc, bych klesl ve prach před ní a před ní čelem o zem bil a svíjel se – co z vřavy všední by duch můj výš k ní vystoupil. Ten starý Bůh, ten pohádkový, v náš nízký prach je stržen dnes, boj nehodný a denně nový oň svádí nevěrec a kněz – a já chci boha vznešeného a velikého boha mít, bych k svaté lásce, síle jeho svůj každý připjal dech a cit. 30 Tou silou bych se připnul k němu,němu jak kdysi k Lásce vášnivé, jež srdci, k žití vzbuzenému, v svět zazářila nejdříve, tou silou, která ku Příteli mé všecko vedla cítění, tou silou, která život celý kdys vzdáti chtěla Umění. Však skutečnost, jdouc svorně s časem, vše pokácela... Děsná noc vše halí... úpěnlivým hlasem ždám v smutné tísni o pomoc. Nač bez cíle v ty marné boje se potáceti po zemi? Ó otročit chce srdce moje, ó boha, boha dejte mi! 31