ÚTĚCHA.

Karel Mašek

ÚTĚCHA.
Ty ptáš se, srdce mé, kdy půjdem zas tou cestou známou, krásné sny kde kvetly, kde u cíle měl uvítati nás zjev mladých tužeb, nádherný a světlý? Už nikdy, srdce mé, už nikdy. Ty ptáš se, srdce mé, kdy vichrům zlým zas nastavíme smělou hrdost svoji, smích naděje metnuvše ve tvář jim, svou víru ve vítězství v každém boji? Už nikdy, srdce mé, už nikdy! A ptáš se, kdy se Bůh nám navrátí a cestu naplní nám svatou září, kdy budem směti v sladké závrati v prach pokleknout před Jeho skvělou tváří? Už nikdy, srdce mé, už nikdy! Jsme nad propastí stále. Tma je kol a pusto – v očích už ni stopy vláhy... Ty ptáš se, srdce, kdy nám usne bol, kdy dostihneme přece konce dráhy? Už záhy, srdce mé, už záhy! 33