HOSTEM V KARNEVALU.
Po moři snů jsem vyplul v dál k své zaslíbené zemi.
Mé rty se chvěly modlitbou, kol oceán byl němý
a nikde břehu nebylo – již naděj v šeru mřela,
však s láskou k mému Bohu přec šla modlitba má vřelá.
Pak díval jsem se ke hvězdám a pokořil se soudu:
Ty, Lásko čistá, Bože můj v tom beznadějném proudu,
když nesmíš se mi zjeviti – já beze všeho hoře
chci práva na život se vzdát a zmizet v hloubkách moře.
Byl v duši smír... Tu na blízku se objevila světla,
zpěv s hudbou jásal do temnot – loď s pevninou se střetla,
a po životě roztoužen jsem k bratřím skočil na zem
a na ostrově veselých se v radost vmísil rázem.
Zde snad je cíl – zde bratři jsou i příležitost k boji,
snad zde v těch srdcích naleznu tu čarnou zemi svoji –
ó vezměte mne ve svůj rej a žíti naučte mne,
již nechci býti odsouzen sám plouti v moře temné.
39
A šel jsem v hlučící ten vír, zde smát se s veselými –
však moje všecky pokusy tak smutně selhaly mi,
mne světla v oči pálila, zpěv bez ohlasu zmíral,
vše pro mne cizím zůstalo, dav na mne cize zíral.
Nač chorým být v tom veselí? Sám dále budu plouti –
však darmo hledám na břehu loď svoji k další pouti,
ji vlny zatím zanesly – sám zbyl jsem v hoři mnohém
a nesmím po moři svých snů za milovaným Bohem.
40