AKÁTY.
Zas kvetou akáty – zas vůně jejich sytá
mou hlavu obléhá, mé smysly proniká,
a bytost přemahá zas vášeň veliká,
jež vřelým pokáním již měla býti smyta.
Ty křehké stvoření – moř duši resignací
a bičuj tělo své, trp jako asketa –
jak dýchne z akátů ta vůně prokletá,
vše, cos chtěl zavraždit, se zase v žití vrací.
Zas láska vyvstane, muk žárlivosti plna
a touha šílená: ve vůni květů těch
mřít, štěstím zachvácen, v polibků plamenech –
však v jaru tom jsem sám, své malomoci klna.
Bouř tužeb mladistvých mou duši vzpíná k štěstí,
než sám tak, vetchý, sláb – jak možno k cíli jít?
Tou vůní akátů a marnou touhou spit
a cíle vzdálen jsajsa, já hynu v šeru scestí!
17