REKVIEM.

Karel Mašek

Má láska umřela a moje srdce s ní... Nad nimi v mohylu se upomínky sklenou, v nich ještě po čase se duše rozesní, až touha přemůže ji, nudou unavenou. Jich píseň příšerná ji pohne k hoři zas, že krví opláče, co údělem jí není, to vše, co jiným dal jich mládí slunný jas a jí jen samota to slibovala v snění. Ach, jenom z pohádek jí kvetla jara zvěst a láska zůstala jí nezjeveným bohem, v něj ona věřila ve spleti smutných cest, však večer nastal už – a k cíli dál je mnohem. A v staré samotě, v tom pustém hoři svém a v ňadru s pustotou a oči pláčem rudé, v mlh šeru večerním, jak podzim truchlivém, své lásky mohylu i srdce hlídat bude.

Patří do shluku

podzim, jeseň, podzimní, vzpomínka, listí, teskný, smutek, zašlý, zapadlý, chlad

128. báseň z celkových 1353

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. A PŘECE... (Božena Benešová)
  2. V MÉ DUŠI TICHO... (Bohdan Kaminský)
  3. TICHÉ SLOKY. (Adolf Bohuslav Dostal)
  4. Moje srdce jest jak pozdní podzim zvadlý, (Jan Neruda)
  5. None (Karel Babánek)
  6. *** Tak marno vše, jen zmar si zpívá (Adolf Brabec)
  7. DOKONÁNO. (Adolf Červinka)
  8. PÍSEŇ ŽENINA. (František Taufer)
  9. X. (Karel Sabina)
  10. Popelka. (Antonín Sova)