MODLITBA.
Ty sne můj nejčistší, má touho nejvroucnější,
Ty dnešní štěstí mé a Bože mého mládí,
Svou září posvátnou v mé duši ukonejši,
co v citů přívalu tam ještě chmurně řádí.
Já již jsem nedoufal – jen snům jsem věren zůstal
a v žití zápasech jsem chátral, zvolna stárna,
cit Tobě oddaný vždy více v duši vzrůstal,
však tělo přemohla ta roztoužení žárná.
Co bylo, odpusť mi – to bylo žití chudé,
v ně stopy zaryla tak mnohá bolest stará;
až přijde podzimek, rci, zda nám májem bude?
zda nahradí mi vše, co nedala mi jara?
Oh, šero podzimní již houstne kol mé hlavy –
ať přijde s mrazem svým – ať cokoli se děje –
nechť smete minulost ten jeho vichr dravý –
té touhy nezničí, jež duší mojí chvěje:
té touhy jediné, bych směl svou hlavu zmdlenou,
jíž dosti snů a chmur již proletělo v žití,
a nad níž doposud jen starosti se klenou,
na vlídné srdce Tvé bych směl ji položiti.
52
Tam poshov jí pár chvil – na tom Tvém srdci zlatém,
by jeho klidný tluk byl zdrojem klidu pro ni,
nechť v řadě všedních dnů, jež rvou mi život chvatem,
se ještě jarní sen v mé chudé srdce skloní.
A za ten jeden cíl se modlím již tak dlouho,
v ten domov jediný mne všecka touha svádí,
Ty sne můj nečistší, má nejvroucnější touho,
Ty dnešní štěstí mé a Bože mého mládí.
53