Výprava Vladimíra Monomacha.
Zvedá se jak ještěřice z prachu,
bouří jako Donu vírné slapy,
natahuje jak vlk ostré tlapy,
jako rys se na tě k skoku chystá:
zhouba netušená, ale jistá,
kníže Monomachu, Monomachu!
Nadarmo jsi stavěl bílé věže,
na strom lidu štěpil víry rouby,
na vzdělání myslil chodě, leže.
Nebojíš se, nelekáš se zhouby,
Kníže Vladimíře Monomachu?
Nebojí se, neleká se zrady
staré srdce v hrudi, svalná paže.
Psaní píše v oba Novohrady:
Svatopluku orlu v skalním hnízdu,
by mu přived’ seveřanskou jízdu.
[1]
Rostislavu bojovnému káže,
ať se s reky udatnými vzchopí,
které mlékem ukájela máti,
které na štít ukládala spáti,
které krmil otec ostřím kopí.
Pozváníčko k bojovnému hodu
do Polocka sýlá Vsevolodu:
„Pojeď, hochu mladý, hochu lepý,
k šedým věžím Kijevského týna.
Najíme se, popijeme vína,
budem honit nekonečnou stepí
stáda vlků, hejna Pečeněhů!“ –
Zdouvají se hřívy jarých koní,
na nádvořích podkovičky zvoní,
posel knížat v neúmorném běhu
do Kijeva k Vladimíru volá,
do Kijeva volá těmi slovy:
„Roztrhly se sítě satanovi,
a z nich vyletěly hrozné mouchy,
hrozné mouchy: Pečeněhů roje.
Lekají se nerovného boje
s nimi vojvodové. Pod své krovy
berou je a těla jejich, holá,
nahá těla odívají rouchy.
Není radno aby taká pleva
Netušeně vpadla do Kijeva.“ –
Tak to posel na knížata volá.
Oživuje step tak smutná, holá,
rozléhá se bojovníků jekot,
jako vody huk, jak orlů klekot.
Duní pod kopyty pustá lada
a dav knížat chvátá v silném tému
ke Kijevu, městu kamennému.
2
Ivana tam vidíš silného jak lva,
Mstislaviče chytrého jak hada,
Vladimíra Monomacha syny dva,
z nichž ten prvý ztratil v bojích ruku,
druhý mušku v letu střelí z luku.
Silné paže, mladých tváří vnada,
hlavy kryté šedin jinovatkou,
vše tu tlačí se a kupí v hluku.
Mnohý neměl ani času doma
rozloučit se s dětmi, s milou chatkou,
ženu mladou pocelovat rtoma.
Večer započala knížat rada.
Zahovořil kníže Vladimír:
„Vítejte mi do Kijeva, bratří!
Jako holubice vyplašená
odletuje z naší země mír
a kraj pod ranami zlými stená.
Dým se houpá mlhovitou dálí,
v řekách hojně krve naší teče
a pláč teskný rozléhá se v polích.
Pečeněh to naše města pálí,
do zajetí naše ženy vleče.
Pozvedněte luky, nechte meče
tancovati na těch lebkách holých!“
Mluví David ve vojvodů kruhu:
„Hoj, ty naše kníže Monomachu,
někdy moudrý, stříbrovlasý kmete!
K čemu tolik bázně, tolik strachu?
Proč lid v době žní od práce rvete?
Sotva silné koně zapřáh’ k pluhu,
3
brázdu vyoral a zasil símě,
opět probouzíte války kletbu.
Což pak, vojvodové, věčně musí
tato zmije plaziti se Rusí?
Smutně nyní oráč jde kol meze
v myšlénkách, jak ourodu si sveze,
když jste na výpravu vzali koně.
Bohatýrskou slávu jenom chcete.
Nedostane se vám chleba pro ně.
Tos měl rozvážiti, moudrý kmete!“
Domluviv sed’ vojvodům se kloně.
„Tětivu jsi napjal, kde šíp stane,
nestaráš se více,“ Jeslav vece;
„není radno, ani dobře, pane,
hany šípem ranit také plece,
ani takto pohaněti, míním,
hlavu posvěcenou šedin jíním.
Což jsi nikdy nestál v boji, brachu,
po bok Vladimíru Monomachu?
Ten jest, který vykupoval draho,
velmi draho ruské země blaho.
Přes mrtvoly pěti synů svojich
k vítězství nás neunavně ved’.
Třicet tisíc Pečeněhů pobil,
tři sta knížat jejich zajal v bojích.
Takto k němu mluvíš naposled?“
Zachmuřený zvedá kníže hled
a tak mluví k vojevodům v radě:
„Odpouštím ti, Davide, že těmi
slovy pohaněl jsi moje stáří,
jež zříš na mé hlavě, na mé bradě:
ale že tak se zbabělou tváří
4
mluvils prvý, co já chodím v sněmy,
neodpustí nikdo v ruské zemi
od Bílého do Černého moře. –
Přiletělo jako mračno hoře,
rozpjalo jak luňák peruť dlouhou
nad nešťastnou plání země naší.
Zavinili jsme my smělou touhou,
že klid a že pokoj odtud plaší?
Líto je ti, pane, plodné nivy,
jež tak pěkně ukazuje na žně,
běduješ a oplakáváš snažně,
rozumně tak nerozumné zvíře,
všeho je ti líto, bohatýře. –
Přijde den a přijdou Pečenězi
a pluh státi bude v širém poli,
oráč zhyne na zbrocené mezi,
a – ti koně odvedou a voly.
Krví zabarveny budou pláně,
na hod sletne krkavec a káně. –
Ještě, Davide, na bílé Rusi
poletují sokolíci staří,
které láska k domovině zjaří,
kteří plašit umí divé husy.“ –
Zazvonily meče, štíty rykem,
klenba otřásla se okamžikem.
Vztyčily se ku přísaze paže:
„Smrt neb život, jak nám kníže káže!“
Skončila se vojevodů rada.
A noc tichá na travnatá lada
kráčí v myšlénkách, jak mlčelivá
vdova po hřbitově smutně spěje,
5
měnlivé sny, jak robata snivá
za ní, netušící, co se děje.
V ebenové uleh’ kníže lože,
myslil na boj, myslil na velmože.
Když sen se mu na obočí snese,
jako vánek na šeříků keře,
na nezkrotném oři bloudí v lese,
dlouhým kopím hubí těla zvěře. –
A tu volně z březového mlází
junák dobrý v ústrety mu vchází.
Syna Jaroslava poznal kníže,
který v boji s Pečeněhy pad’,
a ten zahovořil kráče blíže:
„Bylo kolem mne tak pusto, hlucho,
místo větru vál tam smrti chlad,
místo štítu tiskla hlíny tíže.
Hoj, jak zaplesalo srdce v těle,
když mi z dáli zaletělo v ucho
slovo tvoje, velký roditeli:
,V boj na Pečeněhy, bratří, směle!‘
Pukla pouta, odletěly žely,
lehko zved’ jsem tíhu svého krovu,
zase bojovníkem jsem byl znovu.
Zadupal jsem na pahorku skloně,
zavolal tím bujarého koně,
sotva slovo moje peruť zvedlo,
sotva rozlehlo se v širé straně:
víly vodní přinášely sedlo,
víly horské přinášely zbraně.
Chorých oudů mdloba odumřela,
srdce buší, tetelí se žíly.
6
Povídaly, otče, vodní víly,
že ta jedna Pečeněhů střela...“
Vladimír se náhle ze sna budí,
mladá krev se v starých žilách pění,
tepot srdce chvěje vetchou hrudí.
Po nádvoří ryk a vojska pění
rozléhá se, hučí v šerou dáli,
jak by vlny bily v šedé skály.
Modlil se kněz tiše k bohu spáse
a pak v odění své obléká se.
Duchem jeho chví žal neskonalý,
když se přibatolí chlapec malý,
vnouček, nejdražší mu z rodu hlava,
siroteček syna Jaroslava.
„Dědečku, kam opět strojíte se?“
„Vlk, mé dítě, objevil se v lese.“
„Přinesete mi tu jeho kůži?“
„Přinesu, a budeš s ní si hráti.“
„Víte, co já dám vám po tom za ni?
Zdálo se mi, dědečku, že máti
podala mi krásnou bílou růži,
a já klad’ jsem ji ve vaši dlani –
ale darmo. – Však vy, přijmete ji?“
Smutná, tucha ve myšlének reji
nad šedivou hlavou peruť zvedla.
7
„Přijmu!“ vece starec s tajným bolem.
A když seděl ve prohybu sedla,
ještě jednou oko letlo kolem,
vlhké oko smutně tak a plaše
po pavlánu, v okna, na cimbuří.
Chví se ruka kmeta, čelo chmuří.
Zaječel roh hlaholivý v dáli,
a již voje připraveny stály,
ještě rozleh’ se kol plání drahnou,
a již voje po náměstí táhnou.
Vlá nad nimi zlatá korouhev,
na níž svatý Ondřej, boží sluha.
Jdou lev vedle lva, druh podle druha,
v čele jich ten nezkrocený lev,
milovaný kníže Monomach.
Dupot koní slyš a mužů zpěv!
Mnohá slza padá v sypký prach
z oka ztepilých žen, z oka děv.
Mnohá zítra měla jíti k popu,
s milým přikleknouti ku oltáři
a teď smutně s uslzenou tváří
mezi tisíci tu hledá stopu
kopyt koně, na němž milý sedí.
***
Pozdrav poslední zní dutým rohem,
a ty hledají a hledí zas.
Vladimír zpět zadumaně hledí,
zdá se mu, že slyší milý hlas:
„S Bohem, děti, s Bohem, choti, s Bohem,“
kde se tyčí soboru věž přímá,
v kterém milená choť sladce dřímá.
8
Druhdy slýchal jej a slyší znovu.
Oživla hned stepí panna lepá,
když se kolem bojovníci hnali.
Vítala je mocným hlasem z kovu,
radost má, jak srdce jejich tepá,
jak se napínají koní svaly.
Ryk a řehot opětuje v mlází,
že se šakal plaší ve křovisku,
a ta rozjařená za ním hází
prachu kotouče a sloupy písku.
Letí posel její jak šíp z luku,
kde Don starý válí siné vody,
pozdraví ho, bodrou tiskne ruku
a tak praví: „Brachu, připrav brody,
navštíví tě ruské země květ.“ –
A zas jako střela letí zpět.
Připraveno vše. – Don od pobřeží
bystrým okem příchod hostí střeží
a dí v dáli upíraje hledy:
„Hoj, ty, Monomachu starý, tedy
opět spolu shledáme se tuto.
Není tomu dávno, co jsi kruto
vrahy tady pobil naposledy.“ –
Co to vidí? Východ se již chmouří.
k západu se pohybují mraky,
hukot mává křídly pod oblaky –
a to není vichr s náhlou bouří:
Pečeněhů jsou to hrozné roje.
Četným dcerám káže, vlnám siným:
„Slyšte, vlny siné, dcery moje,
musíte se na obranu vzdouti.
9
Leťte řečištěm jak horský příval,
zastavte je na divoké pouti.
Spojencem jsem Vladimíru býval,
zůstanu jím po všecky ty boje!“
Marně vlny brání hrudí sinou
Pečeněhům přechod v stranu druhou.
S jekem divým, s udatností tuhou
vrhají se v řeku, plynou, hynou;
již na druhém břehu jich jak much.
Proti nim zní dupot ruských koní.
Nenasytný líté války duch,
hluchá divokost a jekot slepý
rozběhly se široširou stepí,
a ty všecky náhlá vášeň honí.
Z ohromného ryku, z hlasů mnoha
slyšíš v řadách Rusů: „Jménem Boha
k předu, děti, bojovati začnem!“
volat Vladimíra jako bouři.
Srazili se jako mračno s mračnem,
lítal zbraní blesk jak plamen v kouři,
lkála země jako máti sirá,
bědovaly zakalené střely
jako děti, když jim otec zmírá.
Nesčetní tu bojovníci mřeli!
Mladá krev se pění v každém oudu,
silná ruka míhá se jak v letu
a ve vln těch rozpěněném proudu
bojovati bylo nyní kmetu.
Znal tu každý záhyb, každou hroudu,
všecko viděl, všecko slyšel všady,
bojoval a směle vedl řady.
10
Měl po boku syna sokola
v letech nejkrásnějších, v květu mládí,
toho chrání též, když dokola
hrozné hejno kalných šípů pádí.
Opět slyšet v řadách z hlasů mnoha:
„K předu, děti, k předu jménem Boha!“
V žíly krev a v oudy sílu leje
hlas ten jeho mocný, hromový,
vytrvalost proudí v chvějné čivy.
Trup za trupem na zemi se řítí.
Jako v bouři lesní stromoví
láme se tu, kácí se tu žití.
Vojvodové činí pravé divy.
Kníže Ivan jak hrom kolem zuří,
David bije jak blesk do cimbuří,
jako stéblem Jarvod mává, mečem,
Jaroslavu dětskou hračkou kopí.
Na třetího koně Oleg sedá,
v krvi se již Mstislavovič topí,
Boris kosí kolem jak smrt bledá.
Aj, tu padla žalu hrozná tíže
na Širaha, Pečeněhů kníže,
v boji zalkal jako malé dítě:
„Marné, lide můj, jsou všecky vzdory.
Ustaň honem, křesťan zahubí tě.
Neústupně stojí jako hory;
ucouvněte, sice na nás padnou!“
Uslyšeli slova jeho pláče,
potratili klid a mysl chladnou;
každý jako plachý zajíc skáče
11
a na útěk ve divokém běhu
dává, se roj lítých Pečeněhů.
Zdouval jarý vichor chomol hřív
a Don rozpjal náruč nenasytnou.
Ohnivěji ještě nežli dřív
Monomachu sivé zraky kmitnou,
slyšíš volati jej z hlasů mnoha:
„K předu, děti, k předu jménem Boha!“
Nedbá, že krev se mu z plecí roní,
divočeji Pečeněhy honí.
Jásá země pod kopyty koní.
a step jásá, výská při tom hluku,
o vítězství meče Rusů zvoní,
ku radosti sviští šípy z luku.
Hnali je jak vlky sinou dálí,
letěli jak neúmorní ptáci. –
A když dokonali hroznou práci,
cítí Vladimír, jak rána pálí,
žehá, plane, v hrudi jeho staré
rozžehuje nevýslovná muka.
Kalilo se oko jeho jaré,
tělo chví se, slábne těžká ruka.
V hloubi bohatýrské hrudi tkvěla
jedovatá Pečeněhů střela.
Nevytrh’ ji ještě z útrob těla,
ale zahovořil slabým hlasem:
„Necítil jsem této rány prve;
nyní smrt mé hledy obestřela;
stalo se, co předvídal jsem časem.“
Zalkali a slza s kalem krve
vlažila jim povrch smutných tváří:
„Vladimír, náš otec dobrý, zmírá!“
12
Monomach dál mluvil slabým hlasem:
„Jestli otec hyne za dnů stáří,
zbývá vám tu ještě máti sirá,
dobrá máti, velká ruská země.“
Políbil své, střelu vytáh’ z těla,
mrtev kles’ a duše k nebi spěla.
13