Zpěvy bohatýrské (1889)

František Chalupa

Diplomatická verze Ediční verze
SALONNÍ BIBLIOTÉKA
REDAKTOR FERDINAND SCHULZ
ČÍSLO LXIV
ZPĚVY BOHATÝRSKÉ.
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KHNIHTISKÁRNA 1889
[I] ZPĚVY BOHATÝRSKÉ
NAPSAL
FRANTIŠEK CHALUPA.
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KHNIHTISKÁRNA 1889
[II] VEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA.
TISKEM J. OTTY V PRAZE.
[III]
Výprava Vladimíra Monomacha.
Zvedá se jak ještěřice z prachu, bouří jako Donu vírné slapy, natahuje jak vlk ostré tlapy, jako rys se na tě k skoku chystá: zhouba netušená, ale jistá, kníže Monomachu, Monomachu! Nadarmo jsi stavěl bílé věže, na strom lidu štěpil víry rouby, na vzdělání myslil chodě, leže. Nebojíš se, nelekáš se zhouby, Kníže Vladimíře Monomachu? Nebojí se, neleká se zrady staré srdce v hrudi, svalná paže. Psaní píše v oba Novohrady: Svatopluku orlu v skalním hnízdu, by mu přived’ seveřanskou jízdu. [1] Rostislavu bojovnému káže, ať se s reky udatnými vzchopí, které mlékem ukájela máti, které na štít ukládala spáti, které krmil otec ostřím kopí. Pozváníčko k bojovnému hodu do Polocka sýlá Vsevolodu: „Pojeď, hochu mladý, hochu lepý, k šedým věžím Kijevského týna. Najíme se, popijeme vína, budem honit nekonečnou stepí stáda vlků, hejna Pečeněhů!“ – Zdouvají se hřívy jarých koní, na nádvořích podkovičky zvoní, posel knížat v neúmorném běhu do Kijeva k Vladimíru volá, do Kijeva volá těmi slovy: „Roztrhly se sítě satanovi, a z nich vyletěly hrozné mouchy, hrozné mouchy: Pečeněhů roje. Lekají se nerovného boje s nimi vojvodové. Pod své krovy berou je a těla jejich, holá, nahá těla odívají rouchy. Není radno aby taká pleva Netušeně vpadla do Kijeva.“ – Tak to posel na knížata volá. Oživuje step tak smutná, holá, rozléhá se bojovníků jekot, jako vody huk, jak orlů klekot. Duní pod kopyty pustá lada a dav knížat chvátá v silném tému ke Kijevu, městu kamennému. 2 Ivana tam vidíš silného jak lva, Mstislaviče chytrého jak hada, Vladimíra Monomacha syny dva, z nichž ten prvý ztratil v bojích ruku, druhý mušku v letu střelí z luku. Silné paže, mladých tváří vnada, hlavy kryté šedin jinovatkou, vše tu tlačí se a kupí v hluku. Mnohý neměl ani času doma rozloučit se s dětmi, s milou chatkou, ženu mladou pocelovat rtoma. Večer započala knížat rada. Zahovořil kníže Vladimír: „Vítejte mi do Kijeva, bratří! Jako holubice vyplašená odletuje z naší země mír a kraj pod ranami zlými stená. Dým se houpá mlhovitou dálí, v řekách hojně krve naší teče a pláč teskný rozléhá se v polích. Pečeněh to naše města pálí, do zajetí naše ženy vleče. Pozvedněte luky, nechte meče tancovati na těch lebkách holých!“ Mluví David ve vojvodů kruhu: „Hoj, ty naše kníže Monomachu, někdy moudrý, stříbrovlasý kmete! K čemu tolik bázně, tolik strachu? Proč lid v době žní od práce rvete? Sotva silné koně zapřáh’ k pluhu, 3 brázdu vyoral a zasil símě, opět probouzíte války kletbu. Což pak, vojvodové, věčně musí tato zmije plaziti se Rusí? Smutně nyní oráč jde kol meze v myšlénkách, jak ourodu si sveze, když jste na výpravu vzali koně. Bohatýrskou slávu jenom chcete. Nedostane se vám chleba pro ně. Tos měl rozvážiti, moudrý kmete!“ Domluviv sed’ vojvodům se kloně. „Tětivu jsi napjal, kde šíp stane, nestaráš se více,“ Jeslav vece; „není radno, ani dobře, pane, hany šípem ranit také plece, ani takto pohaněti, míním, hlavu posvěcenou šedin jíním. Což jsi nikdy nestál v boji, brachu, po bok Vladimíru Monomachu? Ten jest, který vykupoval draho, velmi draho ruské země blaho. Přes mrtvoly pěti synů svojich k vítězství nás neunavně ved’. Třicet tisíc Pečeněhů pobil, tři sta knížat jejich zajal v bojích. Takto k němu mluvíš naposled?“ Zachmuřený zvedá kníže hled a tak mluví k vojevodům v radě: „Odpouštím ti, Davide, že těmi slovy pohaněl jsi moje stáří, jež zříš na mé hlavě, na mé bradě: ale že tak se zbabělou tváří 4 mluvils prvý, co já chodím v sněmy, neodpustí nikdo v ruské zemi od Bílého do Černého moře. – Přiletělo jako mračno hoře, rozpjalo jak luňák peruť dlouhou nad nešťastnou plání země naší. Zavinili jsme my smělou touhou, že klid a že pokoj odtud plaší? Líto je ti, pane, plodné nivy, jež tak pěkně ukazuje na žně, běduješ a oplakáváš snažně, rozumně tak nerozumné zvíře, všeho je ti líto, bohatýře. – Přijde den a přijdou Pečenězi a pluh státi bude v širém poli, oráč zhyne na zbrocené mezi, a – ti koně odvedou a voly. Krví zabarveny budou pláně, na hod sletne krkavec a káně. – Ještě, Davide, na bílé Rusi poletují sokolíci staří, které láska k domovině zjaří, kteří plašit umí divé husy.“ – Zazvonily meče, štíty rykem, klenba otřásla se okamžikem. Vztyčily se ku přísaze paže: „Smrt neb život, jak nám kníže káže!“ Skončila se vojevodů rada. A noc tichá na travnatá lada kráčí v myšlénkách, jak mlčelivá vdova po hřbitově smutně spěje, 5 měnlivé sny, jak robata snivá za ní, netušící, co se děje. V ebenové uleh’ kníže lože, myslil na boj, myslil na velmože. Když sen se mu na obočí snese, jako vánek na šeříků keře, na nezkrotném oři bloudí v lese, dlouhým kopím hubí těla zvěře. – A tu volně z březového mlází junák dobrý v ústrety mu vchází. Syna Jaroslava poznal kníže, který v boji s Pečeněhy pad’, a ten zahovořil kráče blíže: „Bylo kolem mne tak pusto, hlucho, místo větru vál tam smrti chlad, místo štítu tiskla hlíny tíže. Hoj, jak zaplesalo srdce v těle, když mi z dáli zaletělo v ucho slovo tvoje, velký roditeli: ,V boj na Pečeněhy, bratří, směle!‘ Pukla pouta, odletěly žely, lehko zved’ jsem tíhu svého krovu, zase bojovníkem jsem byl znovu. Zadupal jsem na pahorku skloně, zavolal tím bujarého koně, sotva slovo moje peruť zvedlo, sotva rozlehlo se v širé straně: víly vodní přinášely sedlo, víly horské přinášely zbraně. Chorých oudů mdloba odumřela, srdce buší, tetelí se žíly. 6 Povídaly, otče, vodní víly, že ta jedna Pečeněhů střela...“ Vladimír se náhle ze sna budí, mladá krev se v starých žilách pění, tepot srdce chvěje vetchou hrudí. Po nádvoří ryk a vojska pění rozléhá se, hučí v šerou dáli, jak by vlny bily v šedé skály. Modlil se kněz tiše k bohu spáse a pak v odění své obléká se. Duchem jeho chví žal neskonalý, když se přibatolí chlapec malý, vnouček, nejdražší mu z rodu hlava, siroteček syna Jaroslava. „Dědečku, kam opět strojíte se?“ „Vlk, mé dítě, objevil se v lese.“ „Přinesete mi tu jeho kůži?“ „Přinesu, a budeš s ní si hráti.“ „Víte, co já dám vám po tom za ni? Zdálo se mi, dědečku, že máti podala mi krásnou bílou růži, a já klad’ jsem ji ve vaši dlani – ale darmo. – Však vy, přijmete ji?“ Smutná, tucha ve myšlének reji nad šedivou hlavou peruť zvedla. 7 „Přijmu!“ vece starec s tajným bolem. A když seděl ve prohybu sedla, ještě jednou oko letlo kolem, vlhké oko smutně tak a plaše po pavlánu, v okna, na cimbuří. Chví se ruka kmeta, čelo chmuří. Zaječel roh hlaholivý v dáli, a již voje připraveny stály, ještě rozleh’ se kol plání drahnou, a již voje po náměstí táhnou. Vlá nad nimi zlatá korouhev, na níž svatý Ondřej, boží sluha. Jdou lev vedle lva, druh podle druha, v čele jich ten nezkrocený lev, milovaný kníže Monomach. Dupot koní slyš a mužů zpěv! Mnohá slza padá v sypký prach z oka ztepilých žen, z oka děv. Mnohá zítra měla jíti k popu, s milým přikleknouti ku oltáři a teď smutně s uslzenou tváří mezi tisíci tu hledá stopu kopyt koně, na němž milý sedí. *** Pozdrav poslední zní dutým rohem, a ty hledají a hledí zas. Vladimír zpět zadumaně hledí, zdá se mu, že slyší milý hlas: „S Bohem, děti, s Bohem, choti, s Bohem,“ kde se tyčí soboru věž přímá, v kterém milená choť sladce dřímá. 8 Druhdy slýchal jej a slyší znovu. Oživla hned stepí panna lepá, když se kolem bojovníci hnali. Vítala je mocným hlasem z kovu, radost má, jak srdce jejich tepá, jak se napínají koní svaly. Ryk a řehot opětuje v mlází, že se šakal plaší ve křovisku, a ta rozjařená za ním hází prachu kotouče a sloupy písku. Letí posel její jak šíp z luku, kde Don starý válí siné vody, pozdraví ho, bodrou tiskne ruku a tak praví: „Brachu, připrav brody, navštíví tě ruské země květ.“ – A zas jako střela letí zpět. Připraveno vše. – Don od pobřeží bystrým okem příchod hostí střeží a dí v dáli upíraje hledy: „Hoj, ty, Monomachu starý, tedy opět spolu shledáme se tuto. Není tomu dávno, co jsi kruto vrahy tady pobil naposledy.“ – Co to vidí? Východ se již chmouří. k západu se pohybují mraky, hukot mává křídly pod oblaky – a to není vichr s náhlou bouří: Pečeněhů jsou to hrozné roje. Četným dcerám káže, vlnám siným: „Slyšte, vlny siné, dcery moje, musíte se na obranu vzdouti. 9 Leťte řečištěm jak horský příval, zastavte je na divoké pouti. Spojencem jsem Vladimíru býval, zůstanu jím po všecky ty boje!“ Marně vlny brání hrudí sinou Pečeněhům přechod v stranu druhou. S jekem divým, s udatností tuhou vrhají se v řeku, plynou, hynou; již na druhém břehu jich jak much. Proti nim zní dupot ruských koní. Nenasytný líté války duch, hluchá divokost a jekot slepý rozběhly se široširou stepí, a ty všecky náhlá vášeň honí. Z ohromného ryku, z hlasů mnoha slyšíš v řadách Rusů: „Jménem Boha k předu, děti, bojovati začnem!“ volat Vladimíra jako bouři. Srazili se jako mračno s mračnem, lítal zbraní blesk jak plamen v kouři, lkála země jako máti sirá, bědovaly zakalené střely jako děti, když jim otec zmírá. Nesčetní tu bojovníci mřeli! Mladá krev se pění v každém oudu, silná ruka míhá se jak v letu a ve vln těch rozpěněném proudu bojovati bylo nyní kmetu. Znal tu každý záhyb, každou hroudu, všecko viděl, všecko slyšel všady, bojoval a směle vedl řady. 10 Měl po boku syna sokola v letech nejkrásnějších, v květu mládí, toho chrání též, když dokola hrozné hejno kalných šípů pádí. Opět slyšet v řadách z hlasů mnoha: „K předu, děti, k předu jménem Boha!“ V žíly krev a v oudy sílu leje hlas ten jeho mocný, hromový, vytrvalost proudí v chvějné čivy. Trup za trupem na zemi se řítí. Jako v bouři lesní stromoví láme se tu, kácí se tu žití. Vojvodové činí pravé divy. Kníže Ivan jak hrom kolem zuří, David bije jak blesk do cimbuří, jako stéblem Jarvod mává, mečem, Jaroslavu dětskou hračkou kopí. Na třetího koně Oleg sedá, v krvi se již Mstislavovič topí, Boris kosí kolem jak smrt bledá. Aj, tu padla žalu hrozná tíže na Širaha, Pečeněhů kníže, v boji zalkal jako malé dítě: „Marné, lide můj, jsou všecky vzdory. Ustaň honem, křesťan zahubí tě. Neústupně stojí jako hory; ucouvněte, sice na nás padnou!“ Uslyšeli slova jeho pláče, potratili klid a mysl chladnou; každý jako plachý zajíc skáče 11 a na útěk ve divokém běhu dává, se roj lítých Pečeněhů. Zdouval jarý vichor chomol hřív a Don rozpjal náruč nenasytnou. Ohnivěji ještě nežli dřív Monomachu sivé zraky kmitnou, slyšíš volati jej z hlasů mnoha: „K předu, děti, k předu jménem Boha!“ Nedbá, že krev se mu z plecí roní, divočeji Pečeněhy honí. Jásá země pod kopyty koní. a step jásá, výská při tom hluku, o vítězství meče Rusů zvoní, ku radosti sviští šípy z luku. Hnali je jak vlky sinou dálí, letěli jak neúmorní ptáci. – A když dokonali hroznou práci, cítí Vladimír, jak rána pálí, žehá, plane, v hrudi jeho staré rozžehuje nevýslovná muka. Kalilo se oko jeho jaré, tělo chví se, slábne těžká ruka. V hloubi bohatýrské hrudi tkvěla jedovatá Pečeněhů střela. Nevytrh’ ji ještě z útrob těla, ale zahovořil slabým hlasem: „Necítil jsem této rány prve; nyní smrt mé hledy obestřela; stalo se, co předvídal jsem časem.“ Zalkali a slza s kalem krve vlažila jim povrch smutných tváří: „Vladimír, náš otec dobrý, zmírá!“ 12 Monomach dál mluvil slabým hlasem: „Jestli otec hyne za dnů stáří, zbývá vám tu ještě máti sirá, dobrá máti, velká ruská země.“ Políbil své, střelu vytáh’ z těla, mrtev kles’ a duše k nebi spěla. 13
Nikola.
Zas ta země zkrvavená pláče, sirá země slovanského jihu, v kořenech se chvějí letné stromy, Balkán píše v upomínek knihu, zlaté volnosti že zlaté ptáče nad skalami jeho peruť zvedlo, kalným okem na ty boje patří, že si Marko vzpomněl na pohromy, koně svého volá, hledá sedlo, druhy volá k velikému hodu, k velikému boji za svobodu. Jednu slzu, jeden výkřik hněvu zachytil jsem v tomto smutném zpěvu, moji dální, porobení bratří. I. I.
 V širá pole, na travnatá lada. honí Nikola a stáda pase. Slza stkví se na havraní řase, na rtech ozývá se v trpkém bolu: „Chraň se Turka více nežli hada.“ Bystré řeky pláč a větrů šumy šeptají mu v žáruplné dumy: 14 „Marko králevič a s ním ty spolu mohli byste osvobodit zemi, uslzenou, osiřelou vdovu. Líce její pokáleny hanou, kam by hlavu kladla, nemá krovu, rozervány šatů její lemy, nepomstěny slzy její kanou!“ II. II.
 Často taký smutek rukou lednou přejel opálené jeho čelo. – Večer byl a pozvolna se tmělo, mlhy houpaly se v šerou dáli, když hnal stádo k domu svému jednou. V dálce viděl ještě za hor skály zapadati teskně slunce zlaté, krotě myšlénky jak oře vzpjaté. Dnové dávní sluncem se mu zdály, jež se v moři porobenství sklání. Když jej taká můra žalu tísní, ulehčí si jenom bujnou písní. Nikola jak volné ptáče pěje, jako volné ptáče v tichém mlází, o Lazaru, o nešťastném cáru, opěvuje na Kosovu děje. V ústrety mu Turek Osman vchází, jako posedlý se jemu směje: „Nezpívej mi s takovými plačky o Lazaru, o nešťastném cáru, malicherné, lživé povídačky.“ 15 V Nikolovi bouří se krev mladá, slovo jedno druhé vede k sváru, slovo třetí ve tvář metá hanu, s čtvrtým ruka sahá k jataganu, s pátým Turek: ubit k zemi padá. III. III.
 Jde noc mlčením svým kraje děsíc. Hvězdy jasně svitnou na obloze, širou plání rozhlédá se měsíc, k předu chvátá na stříbrném voze. – Halen v závoj bledých nočních chmur opouští již junák otcův dvůr. Do uzlíku svázal chudý šat, poceloval čelo šedé matky, vráskovité čelo, vyšel v chvat z rodné jizby, milované chatky. Pod skalami, jež se k nebi tyčí jako malé hnízdo vlašťovičí, přilepená stojí chudá chata, okny svými do oudolí zírá. Lesku nemá stříbra, ani zlata: zlatem pouze je ta Jela sirá, stříbrem šediny jen kolem skrání otce kmeta, který dítě chrání. Jest jak dub... A jako jedle štíhlá, ztepilá a krásná vedle: dítě jeho půvabná to dcera. Na okénko její ťuká kdosi za tichého půlnočního šera. 16 V kadeřích se leskne krůpěj rosy, a krev v žilách jeho mladých pálí, vášní rozhárané jeho zraky svítí jako hvězdy tmavou dálí. „Nikolo můj, ty to a tak pozdě,“ vece Jela vrátka otvírajíc, „nebojíš se? Noc bdí pod oblaky, šakal k lupu probouzí se v hvozdě.“ „Nejsem, Jelo, plachý v poli zajíc a přec jako tento prchám v skrýši, v hory utíkám se pro jistotu. Poslal jsem já Turka v mrtvých říši, pomsta na mne jatagan svůj zvedne. Nebudu již pásti stáda skotu, nepřijdeš ty ke mně za poledne píci přinášejíc mojí sivce. Nebudeme u studánky pěti o Marině, leporostlé dívce, o Stojanu, milovaném hochu. Vpočten jsem v ty srbské země děti, které nezapřely lásky trochu, které za té země pahor holý bojovati, umírati volí. V dál mne pudí srdce touha ručí, tamo Nikola si zahajdučí.“ – Pod blankytu nebes tichým krovem těšili se milujících slovem, jak dvé ptáčat vyplašených z mlází. Hle tu otec z chaloupky k nim vchází: „Děti, noc se k ránu skoro sklání.“ A když slyšel, Nikola kam kráčí, peníz poslední mu podá v pláči, otecké mu dává požehnání: 17 „Jménem Boha Otce, Boha Syna, Boha Ducha jdi mi, dítě, v dáli. Bedra světa těžká tíží vina. Opustili nás jak ptáci skály, v které vlny moslemínské buší, pomocné nám nepodali ruky, s lhostejnou a nepokojnou duší utužili ještě naše muky. Velký žal náš, větší ještě víra, že si pomůžeme někdy sami, zvítězíme jistě nade klamy pod ochranou vládce všehomíra!“ Objal juna vetchou paží kmet, rozpálené jeho líbal čelo a tak šeptal v pláči jeho ret: „Nebledni, má podjesenní růže, hvězdo nocí mých, má snivá Jelo. Dříve vlast, pak žena volá muže!“ Jde noc mlčením své kraje děsíc, v dáli tmí se pobalkánské chlumy, čela jejich plná truchlé dumy rtoma sinavýma líbá měsíc. IV. IV.
 Stojí Balkán, stojí jako sivý kmet. Přede mnoha věky oněm’ jeho ret, čarovný květ mládí jeho sprch’, povyhasla jasná oka zora. Podle vrchu nebetyčný vrch, podle hory nebetyčná hora. Blesky boží, rozlícený příval rozbrázdily dumná čela hor. 18 V rokli pod Tuganem teď se skrýval někdy proslavený Ďugův sbor. Byltě Ďuga, sokol sivosivý, v květu síly, na výsluní mládí. Na skálu-li zased’, Turek divý před ním jako vyplašený pádí, jestli křídly zamáv’ jako vesly, čety Turků na kolena klesly. Shromáždil on časem kolem sebe četu, jež se nikdy nezalekla. Mohl říci: „Přineste mi s nebe!“ Odběhli a přinesli mu s nebe. Mohl říci: „Přineste mi z pekla!“ Odběhli a přinesli mu z pekla. Jednou jenom Ďuga chybil v žití! V oči, z nichž se střely klamu řítí, pohled’, zapomínal na noc, na den, zamilovav sobě kadeř tmavou, sněhobílou ruku, svěží líce, svého nedbal díla víc a více – – – chybu splatil mladou svojí hlavou, jak to vypravuje hajduk Mladen. Zradilo jej licoměrné dítě, lapili jej Turci v svoje sítě, hlavičku mu sťali porubanou, na kůl postavili nade branou. Pod skalami, kde se křídla hrůzy šerošerá ve tmě noční chvějí, Ďugy nešťastného smutní druzi v sboru rokují a rozprávějí. „Hanba četě,“ hajduk Dorďa vece, „která nad neštěstím lká a pláče, větší hanba, když z tak bídné klece neunesem – třeba mrtvé ptáče! 19 Porokujme nyní, bratří, spolu, hlavu Ďugovu jak sníti s kolu!“ Přemýšlejí, rokují a radí, čeho třeba k odvážnému dílu: zdali třeba užiti lsti hadí, nebo volit násilí a sílu. V tom se shodli: „Kdo chce býti naším vůdcem, vykoná ten smělý úkol.“ Klidno, tma a děsné ticho vůkol. „Já se takou prací nezastraším, vykonám ji s vámi kdykoli!“ ozve se hlas silný z nedaleka, hlas to vášnivého Nikoly, který hledal, až tu našel četu. Pozvedly se jatagany v letu, obklopili hajdukové hostě: „Kdo jsi, co zde žádáš v také chvíli?“ Nikola jim vypravoval prostě, kdo jest, odkud, k jakému jde cíli, nabíd’ rámě jim a mladé síly; v roklině, jež černé skály stíní, na jatagan, na kříž přísah’ svatý, žíti, umříti že s četou míní. A než třikrát slunce pablesk zlatý za Tuganem zlaté pozved’ čelo, Ďugova již hlava v čestném hrobě. Marně deset pašů přemýšlelo, kdo by k také odvážil se zlobě? Nikola již vůdcem v této době. 20 V. V.
 Jako bystré řeky kvapná vlna Nikolův se život v horách vleče. Je to dráha nejistá, a plná útrapy a divné nebezpeče. Třikrát za den Turek hrozně klna na rukojeť krvavého meče sahá, k proroku se modlí svému, aby věrných vyznavačů tému rusou vydal hlavu Nikolovu. – Slunce zapadá a vzchází znovu zvěstujíc, že ještě nad Balkánem smělý hajduk Nikola je pánem. Jak ta hlava jenom klesnout může, když ji jako chranná peruť v tají modlitby a prosby oblétají, když s ní na listnaté lehnou lůže? Láskyplné prosby vnadné Jely od obrazu svaté Boží Matky vylétají do hor z nízké chatky, aby nad ním peruť rozestřely. Sama časem smutná Jela na hor týmě stoupá, kam ji s touhou volá drahý milý na lesnatý pahor. Ó, těch sladkých, tichých nočních chvílí! Kdo jim ubrání se, kdo jim zdolá? V teplém hnízdě zalká ze sna ptáče, kol noc mlčí, vítr v kmenech kvílí, nad svobodou slovanskou to pláče. 21 Často v ruce držíc svěží kvítí Jela Nikolovi v snění vece: „Slavíka dnes pustila jsem z klece, vždyť tak smutným v zajetí se cítí! Za odměnu v podvečeru z křoví zazpíval mi takou píseň něžnou, že jsem snila, jak by naše štěstí slnilo mne perutí svou sněžnou, jak by unášelo mne v svět nový, plný zlatých bájí, růžných zvěstí.“ Junák opřen o kovanou pušku v kadeřích své milé rovná stužku, zadumán a s něhou snivou poví: „Nemluv: naše štěstí. – Sice zmizí jako v podzim slunko růži svěží, jako plaché ptáče v kraje cizí, jako hravá vlna od pobřeží. Nevrátí se, zvadne jako kvítí; – nejlíp, když je lidé jenom cítí.“ – – – – – – – – – – – – – – – – – Kdybych o té lásce srdci dvou dopěti měl zpěv a píseň svou, hvězd bych nebeských se musel ptáti, šera večerního, tmavé noci, která jako starostlivá máti okouzluje ve své čaromoci; větry zavolat bych musel znova, které ovívaly zápal lící, které rozvívaly sladká slova, které probouzely v blahu snící k nové slasti, v nové opojení. – 22 Bylo, bývalo a není, není... Marně Nikola dnes s holé skály do modrava upírá zrak smělý. Nevidí ji nikde v siné dáli, nikde šat se její nezabělí, ni zvuk známý nezalétá k uchu. Před zrakoma divné zjevy stály. Jak jen zaplašiti teskno, tuchu, Nikolo můj, jež se valí na tě? Dál se díval po chmurné nivě v bázni, ustrašen a úzkostlivě, spatří-li ji v poli, nebo v hvozdě? Noc již tmavá; pozdě bylo, pozdě, když zamířil k milenčině chatě. VI. VI.
 Na omšené, rozervané skále, nebo někde na vysokém stromě, kamo lidské oko nedohledne, tiše sedává prý někdy ve dne, osud lidí pozoruje stále. A když za večera nenadále šerá hrůzonosná křídla zvedne, kam zamíří – běda v onom domě. Kdo že sedává a kde že běda? Nepovíš to, brachu, dobře věda, pocítíš to časem lkaje, slze. Nikolo, zda viděls na té skále, jak se křídla zvedla nenadále a jak příšera ta mizí v mlze. 23 Neštěstím ji smutní lidé zovou. – Spěchá junák plání kamenitou, pot mu padá na tu půdu sytou krví, sytou bohatýrskou krví. V těžké hlavě duma rodí novou dumu, plaší druhý obraz prvý, druhý obraz plaší obraz třetí, a vše v zapomnění moře letí. Jen ten obraz čarokrásné Jely v temnu myšlénkovém hvězdou svítí... vábí, jako na lučině kvítí. Krásná tvář, v niž ani bědy, žely nevryly svým nenasytným spárem nejmenší té stopy utrpení, plane, hoří, pálí velkým žárem, v němžto známky hříchu znáti není. Božství z něho mluví, které dřímá v nás a kterým lidské pokolení v bouři dějin za dob velkých hřímá. Nikolovi večer prolet’ myslí, kdy si spolu sedli pod kmen svislý stoletého dubu, večer, kdy ji přivil k sobě jako dítko matka, kdy si hráti chtělo s hroznou zmijí. Onen večer, kdy ji plaše, skrytě řekl jako dítě: „Miluji tě.“ Říkávají, že prý z šťastných lidí mnohý andělíčka strážce vidí, jak si nad ním v nebi s druhy hraje, jak v ty předaleké zírá kraje, kde dlí duše, kterou stále chrání. Nejšťastnější prý to v žití chvíle. Nikola spěl kolem holých strání, bral se, aby brzo dostih’ cíle, 24 viděl, přes kamení klopýtaje, zlaté nebe a v něm lásku svoji, lásku v andělíčka proměněnou. Ručka, kterou líbal v sladkém znoji, šíje, kterou v štěstí objímával čelo úbělové, lící růže – – Kdo to štěstí, kdo ten blaha nával líčiti a vylíčiti může? Suché květy z uvadlého vínku opadají, oprchají, spadnou – – Nikola zří v svoji duši chladnou jako ten květ padat upomínku. Upomínku? Vždyť ty květy kvetou, nyní rozvity tak vábné, svěží. – – Plání nekosenou, neposetou, dobrý jonák nejde, ale běží. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Došel... došel... došel... doběh právěprávě. Proč jen bledne líce, proč jen mladá ruka chví se, slza z oka padá? Věru při každičké hrozné zprávě junákovi nemá blednout líce, nikdo nemá vidět jeho slze. Jsou však chvíle, kdy i junák pláče! V ranním pološeru, v lehké mlze vyplašené poletuje ptáče. – Stěny příšerně se černajíce jsou v té mlze jako tmavé rysy. – – Tady stála, tady stála kdysi jejich malá, roztomilá, chatka. 25 Padá v mladou duši jinovatka; ne ta, která balí stromů snětě, ale která žalem otravuje lidská srdce po širokém světě. – – Proto junákovi líce blednou, proto chví se jeho ruka mladá, proto z oka horká slza padá. Upřel zraky v dálku nedohlednou. Neuhlídáš tamo, milý brachu, kdo tu včera plenil beze strachu, kdo tu hoře zaséval a žely. Nevíš, že kol Turci včera jeli? Kamo přijdou, hochu, kady jedou, bývá vidět příšeru tu bledou, která jindy na omšené skále, nebo někde na vysokém stromě, kamo lidské oko nedohledne, tiše sedává prý někdy ve dne, osud lidí pozoruje stále. Černá, stěna v temno hrozně zeje, neštěstí snad dosud sedí na ní. Nikola si čelo přejel dlaní; nevědomě řekl: „Kde je, kde je?“ Neštěstí či jiného cos míní? Vběhne tam, kde černá stěna zela – kouř se dosud valí malou síní. „Kde je, kde je,“ volá, „Jela, Jela!“ Ach, to po katansku srdce drtí, ba tu život válčí s krutou smrtí. Na pažitu chladném v pustém sadě našel Jelu – mrtvé, chladné tělo. 26 Nad ní matné oko hvězd jen bdělo, strážcem bylo obnažené vnadě, obráncem té její nevinnosti. Hoj tu malou, chudou, bídnou chatu včera navštívili děsní hosti! Nepopřáli chatrného šatu tělu panenskému, nevinnosti... Nikolo můj, tvář tvá tak je hrozná... Běda, běda, kdo tvůj hněv snad pozná! VII. VII.
 Jako hory nad skalnaté stráně strmí nad Prizrenem bílé věže. Havran hladový a lačné káně bílých věží černé dumy střeže. Ze tmavého jedné věže kouta nevyletá jasný sokol více. Jeho ruce těžká tíží pouta, hořem neskonalým blednou líce, vadne, jako vadne v stínu routa, umírá, jak jiných na tisíce. Volně poletoval do kola, hrůza před ním stále, hrůza za ním. Paša k velkým uvolil se daním, aby ztišil juna sokola. „Nikola se mstí!“ děl pln jsa bázně každý. „Běda, po nás bude veta.“ Nikola se mstil. Ba dlouhá léta postrachem byl balkánského kraje. 27 Jali, polapili jednou zradou Nikolu, tu hlavu smělou, mladou... Havran hladový a lačné káně nad ním poletuje, nad ním lkaje. Hyne v černé věži duše sírá, hořem neskonalým blednou líce, zhyne jako jiných na tisíce, ale svoboda, jež kráčela s ním, nikdy nehyne a neumírá. 7 28
Vězeň.
Vítr v okno ťukal plačky, jako kdyby siré robě, které v zimě v pozdní době zabloudilo, zaplakalo. Ve světnici plály dračky. U kužele podřimuje matka s dcerou; vnučka snuje, starý s mladým peří derou. Dobře známá píseň, kterou kolovrátek v zimě hrčí, která na rtech dívek zvučí, dobře známá ona slova, jimiž otec syna učí. Slyšte! co ten pes dnes vrčí? Štěká, vrčí, štěká znova, na chvilinku zase zmlká. Snad necítí tady vlka?! Ne vlk zvíře, leč vlk člověk zabouřil na silné dvéře. Povolily; baskak s druhy vybírati přišel dluhy; hřmotně v před se k stolu béře, rozkazuje, pyšně káže: „Ještě dvacet rublů daně dluhuješ mi, hospodáři, deset chánu deset cáři.“ 29 „Nemám než jen holé paže!“ „Nemáš? Dobrá! Vezmu za ně dítě z krve tvojí s sebou; vyrovnám se tímto s tebou úplně a dosti krátko. Chyťte, hoši, holoubátko!“ – Uchopili bledou vnučku, přivázali k ruce ručku, sedali na bídné koně. A v tom jeden ranou kyje s koně klesl dolů s hlavou rozraženou, až kde šíje setkává se kšticí plavou. Ostatní tu ulekli se, útěk jenom zbýval pro ně. Nadšeně a velevřele volná sestra líbá bratra obránce a spasitele. Avšak ještě v noci chatra Tataříků přijechala, do zajetí bratra vzala, ale sestru marně hledá v domově a jinde všude. Dobře v lesích skryta bude! Zavejsk’ baskak divým hlasem: „Nechme jim tu červeného kohouta, ať v doškách sedá; k svítání jim zakohrhá.“ Pobízet se chasa nedá, rudý oheň v došky vrhá, který střechou letě výše, záhubu dým a kouř dýše. V stepi chasa odjechala, do zajetí bratra vzala. 30 Uplynuly noci, dnové vraceli se zase znovu. co v žaláři Tatarové pohřbili ho jako v rovu. Sedí, sedí tiše, němě, smuten jako černá země ve dny jasné, v tmavé noci samoten a bez pomoci; pozoruje v běhu mraky, pozoruje v letu ptáky, pozoruje v proudu vody. Rychle jako tyto mraky, hbitě jako tito ptáci, jistě jako tyto vody uplynula dlouhá léta, s kterými vše v světě mizí – s kterými po mnohém veta. Proto – vlastní ani cizí – nepřijde sem, aby sobě postěžoval, požaloval, aby srdce srdci našel. A když ještě dlouho seděl, smutně skrze mříže hleděl, jak stráň mladne a pláň širá a jak v jeseň léto zmírá, napsal otci svému prvý list a psal ho vlastní krví: „Vzpomeňte si, otče! Láska déle než strom nese plody. Vidím, jak zlý vítr smetá rudé listy, žluté květy 31 a jak slaví divé hody, kde naň snět se mračí holá; ale láska nedokvétá a přec nese stále plody, které sytí celé světy: jménem této živé lásky syn váš z klenby tmavé volá: Vyplaťte mne; jenom dvě stě rublů stačí, abych zase uzřel slunko boží plně, vymyl rány v říční vlně, poznal blízké jara zvěstě v šveholivém ptáků hlase. Vraťte život svému synu! Jinak hořem tady zhynu.“ Dočet’ otec a psal znova, nazpět synu krutá slova: „Spálili nám lotři, synu, nad hlavami bídnou chatku, spasili jsme život v zmatku – a ty pykáš za svou vinu. Čekej jenom! Přijde doba, nepřátelů ztichne zloba: přijde tvého štěstí chvíle, uzříš boží světlo bílé, stromů květy, řeky vlny a svět celý krásyplný. Postavenou nemám chatu, jak bych moh’ mít na výplatu? 32 Ani pyšný bojar v městě, ani lstivý židák v krčmě nezapůjčil by mi dvě stě. Milý synu, lehko psáti, ale hůře bývá dáti!“ Dočet’ Ivan bílé psaní, které kropí horké slze. Oštěp pouze tělo raní, ale duši kruté slovo. Zase jenom v tmavé mlze vykoupení svoje vidí. Stěžovalo, žalovalo smutné srdce sirotkovo: „Tobě jenom, černá noci, požaluji bez pomoci, když neslyší nikdo z lidí, kteří boží slunko vidí. Ale přece někdo ještě osušiti může deště slzí... Je tam doma máti a té mohu ještě psáti.“ A psal v slzách rudou krví staré matce lístek prvý: „Vyplaťte mne, matičko má! Budem zase spolu doma zase jako jindy rtoma poceluji bílé čelo, kostnatou a zvadlou ruku. Ukončete moji muku. 33 Dnem a nocí k vám se dívám, kde Bůh žehná tučným nivám, kde zle Tatar hospodaří. V duchu zřím dým a kouř stoupat, když se v starém krbu vaří, zahrádečku plnou poupat. Stále myslím, kde jsou časy, kdy hladila jste mé vlasy rusé, čelo líbávala, ku prvnímu otčenáši spínávala ruce útlé. Stále zřím a naděj sháší každým novým dnem jak hvězdy, které svítí tmavé noci. Což mám tady bez pomoci umírati věčně, vezdy? Matičko má, matko! – Naděj na vás skládám. Nepište mi, vyplaťte mne ale raděj!“ Četla matka a pak znova přece psala v tato slova: „Líto je mi, drahé dítě, žes jim padl v kruté sítě. Ale co já činit mohu? Modlívám se k Pánu Bohu, aby seslal pomoc s nebe a nám někdy vrátil tebe, abys přived’ ženu mladou pod náš krov a v středu dětí přispěl otci svému radou; 34 když nám bude odtud spěti k nebeskému tomu Pánu, abys stal se hlavou domu. – Neuvěříš ani tomu, jakou těžkou a zlou ránu zasadili nám ti lotři. Bůh jich moc a sílu potři, vysvoboď tě z jejich drápů. Všeho se k tvé spáse chápu, ale co já činit mohu? Ponechme to jenom Bohu; on zná nejlíp cíl a cestu. Neměl jsi se tehdáž kyje chápat, prolit lidské krve! Pokoří Bůh zpupné šíje a vyměří délku trestu. Nějak to již, dítě, přebud’, slza ti již trpkou nebud’, ani tvrdým příliš lůže: náhle spása přijít může.“ Dočet’ Ivan, svěsil hlavu jako v podzim pozdní kvítí, jemuž slunce nezasvítí ani dneska, ani zítra. A z myšlének všeho davu vyplašená jedna – víra – odletajíc teskně zírá. „Dovršena muk mých míra!“ Velká bolest v tomto slovu, zoufalost a beznaděje skryty, které Ivanovi s polomrtvých retů spěje. 35 Umíraje člověk znovu začne myslit, nedomyslí, pátraje po nové dráze k životu a nové vláze, jako stromu kmínek svislý, zlomený a polouschlý. Mezi postav řadou pestrou, které viděl v žití, potkal se duch jeho s mladou sestrou. Myslil, – pak jí lístek prvý počal psáti vlastní krví: „Sestřičko má, jak plakati nemám nyní smutný pro tě, lhostejný jsa komukoli, osamělý jak kůl v plotě, jako hruška v širém poli. Jsi-li vdaná, prostřed dětí poklekni a pomodli se za mne. Jejich prosba letí jako anděl přímo k Bohu. Jsi-li pannou, ku oltáři Matky Boží klekni s tváří pokornou a pomodli se. Prosba panny nebe láme. Jest-li se již v žití nepoznáme až na věčném nebe břehu, pomni, že tě stále střehu jako oko v hlavě svojí v myšlénkách a v mysli smutné.“ Přečetla list sestra mladá, přečetla a zaplakala; 36 za slzičkou slza padá na bělounký lístek bratrův, na list psaný krví rudou. „Proč mne stvořil Bůh tak chudou? Proč mi nedal jmění dosti, bych jej aspoň z vrahů zlosti vydobyla, vyplatila? – Jakou bych to sestrou byla, kdybych jenom slzy lila, nechala jej trpět muku nevloživši k dílu ruku?!“ Sedla, psala psaní znova bratříčkovi v tato slova: „Přišlo, bratře, mladých hochů jako lijavého deště, přicházejí i teď trochu, přicházeti budou ještě. Ale žádný není, bratře, jak ty junák silný, dobrý. Na mou tvář a krásu patře přísahal mi s myslí chladnou, že by válčil třeba s obry za mou ruku a tvář vnadnou. Když slyšeli z mého slova, by zlomili Tatarova pouta, jimiž tebe spjali, na útěk se všichni dali. Velký mrak a žádný příval – Molodcem tys jiným býval! S baskakem zlí Tatarové vybírati přišli daně a tys jak lev vrh’ se na ně! 37 A já plachým skokem laně ubíhala, utíkala v divoké a černé lesy. Neplač, ani nepros nyní, nermouti se v živých hrobě. Pomohou mi brzy jiní, pomohu já brzo tobě!“ Dočet’ Ivan, nezdržel se ani slzí, ani pláče; naděje zas v duše lůně vyskočila, jako skáče z bažinaté časem tůně bludné světlo v noc chmurnatou. Potichounku nyní sobě postěžoval, požaloval, neboť srdci srdce našel. Zapomíná, že ho kašel, že ho souží dlouhá chvíle. Našla ruka, kde co robit, a myšlénky svoje cíle. S nadějí jest život v hrobě, s ní i v pekle sladký pobyt! Za nedlouho v zlatou ordu smělý junák z ruských krajů na bujarém přijel oři, na Tatarech žádal v hoři: „Vydejte mi toho muže, který dlouho vězněn tady, který mužně snášel hlady a měl u vás tvrdé lůže, jež srovnati lze jen s mlatem. Vyplatím jej dobře zlatem.“ 38 Tatarové zlato vzali, ale muže nevydali. „Dej nám ještě zlato žluté, nebo dej nám toho koně.“ Neměl junák zlata pro ně, ale dal jim svého koně, jenž jej nosil v bitvy kruté. A tak uzřel Ivan světlo boží, které slunce seje, a tak poznal milé teplo, kterým slunce naše hřeje, díval se, jak všecko kvetlo, ubíhala vlna s vlnou a pták radost svoji plnou, a pták trud svůj a svou tíseň osnoval a vetkal v píseň. Bylo mu jak orlu, sto let který dřímal v skalách v mdlobě a pak přišed náhle k sobě, vzlet’ a k hvězdám zlatým dolet’. Ulétali s pobratimem, jako letí v hnízda ptáci, ubíhali s pobratimem, k domovu a k nové práci. Zahovořil Ivan k druhu: „Pobratime, věrný druhu, pověz ty mně pravdu jistou, kde jste vzali tolik zlata, kterým jste mne vyplatili?“ Zahovořil k Ivanovi pobratim-druh těmi slovy: 39 „Povím já ti pravdu jistou, pravdu jako slunce jasnou, pravdu jako voda čistou. Neviděl jsem jakživ, druhu, tolik moci v mužů kruhu, tolik ducha, tolik síly, jež by spěla směle k cíli, jako u tvé sestry mladé. Dnem a nocí přemýšlela, badala a přemítala, jak by tebe z vrahů ruky vyvedla a ukončila nekonečné tvoje muky – a co našla, to provedla. Mladý život zaprodala a zaň sama zlato vzala, kterým jsme tě vyplatili.“ Vyslech’ Ivan, porozuměl, že tak jednat bylo nutno; spatřit mínil sestru nyní – setká se však s otrokyní. Bylo je mu na smrt smutno. Nedaleko z prostřed stromů smála se naň rodná víska. Jak má Ivan kráčet domů, když se mu tak hrozně stýská, když sestřičku bledou vidí potupenou prostřed lidí? Ale doma našli zkázu, záhubu a stopy zlosti. Tatarové v jednom rázu přijeli jak z pekla hosti, 40 pojímali mladé, staré; že se v odpor postavili, mladé bili, staré bili jak by tady byly jatky a pak oheň vmetli v chatky. Teď jsou někde za horami; vedou kořist, jedou sami. Zasmušil se Ivan jako slunce, když jdou s bouří mraky, vzplanuly mu orlí zraky jako v mračnech černých blesky jasné, když si našly stezky. Zahovořil hlasem hromu: „Koně sem a muži za mnou!“ Země hučí, půda duní pod ranami koňských kopyt. Dohonili v letu sílu Tatařínů přenáramnou, přiskočili chutě k dílu. Tancovaly meče kolem, až se kouří dolem, polem prachem, dýmem, rudou krví. Ajta! v lupu, v drancování Tatarové byli prví, na útěku teď jsou prví. V nepořádku jejich davy uhánějí v dáli plání, a jen se jim třesou hlavy. Vítěz Ivan v čele druhů – zahovořil v jejich kruhu: 41 „Vítězství nám Bohem dáno veliké a netušené nikým ještě dneska ráno. U vítězném vašem davu jen já klopit musím hlavu. Sestru mám a tato sestra poslouchat má cizí vůli. Darujte mi lupu půli, vyplaťte ji otrokyni. Nehoden jest robství nyní, svobodny kdo jiné činí.“ Souhlasili s celou duší: „Bratříčku, tak se to sluší.“ Vítěz Ivan v čele druhů rozhlíží se v jatých kruhu, hledá otce, hledá matku v směsi té a hlučném zmatku. Když je našel, když je poctil poctou, jakou sluší synu, tázal se a smál se chvilku: „Odpustíte mi tu vinu, že jsem jim sáh’ na kobylku? Za ten žalář, za tu chatu přišli sobě pro výplatu. Pokud vidím slunce svaté, nebude dost, tuším, na té!“ 42
Matka.
Nečítaly stáří svoje podle času, podle hodin, počítaly stáří svoje podle věků, podle rodin, které tady dorůstaly, přerůstaly, vymíraly. Na smrtelném loži hyna napomínal otec syna a ten leckams vložil ruku, věda, že co dneska spraví, zítra bude dobré vnuku. Nade trámy stříška sivá, po níž četa ptáčat snivá hopkovala lehce za dne. V lepších dobách vypučela na zetlelém leckde došku útlá travka, kvete trošku, ale brzy vedrem vadne. Zamyšlen a zadumán nedohledných stepí lán. Stávaly tam chudé chatky, venkovského lidu matky. 43 Nachýlená každá k boku dumala tu mnoho roků. A ta nouze, a ta bída, a ta sešlost, a to stáří, které člověk na nich vídá, obíhaly jenom venku: ale uvnitř ve přístěnku rozkvétala v očích radost, dorůstala v dětech mladost a kde hostem není lenost, usmívá se spokojenost. Nestojí tam více chatky venkovanky na hor svahu. Jsou jen stopy po tom blahu, po radosti, po úsměvu, po mladosti, jaré síle: komíny tam čnějí bílé, zamyšlené v těžké dumy, kolem leží černé rumy. Přiletěla vlaštovice – v truchlé písni, v žalném zpěvu svoje mladé, svoje děti pod chaloupky, římsou hledá. Není jich tam. – Letí, sedá na komín a na strom, na roh – Nelze letět, nelze pěti, nelze svěřit žaly zpěvu. Nevychází stará žena, nehází jí jako jindy k nasycení chléb a tvaroh. Chudák, kterak vyjít může, když ji nyní Tatarové 44 do zajetí v ordu vlekou, když jí chystaj’ tvrdé lůže, staré ženě muky nové, když jí z očí slzy tekou trpké jako vody morské, četné jako proudy horské. Tatarové, Tataříni přiletěli, zapálili nejdřív chatku, potom vísku a kdo jako mrtvol v písku neleží a v nebi Bohu nežaluje na tu rotu: pozná zajetí a psotu, soužení a z pekla muku. Připoutali k noze nohu, přivázali k ruce ruku a kde krása, a kde vnada zdobívala lepou děvu – – odvrací se v trpkém hněvu pravý anděl nevinnosti, k srdci ruku chvějnou klada v zármutku a zoufalosti. Což ty, ženo, staré kosti, vzpomínky a lásky naděj nepohřbila jsi tam raděj, kde pod křídlem smutné dumy rozloženy chaty rumy. Lépe by snad bylo v hrobě odpočinout tiše sobě, podřimovat s blahou chatkou. 45 Či snad bylas někdy matkou a tvé děti v lepší časy vyplatí tě jistě z ruky kořistivé Tatar chasy? Vrtí hlavou. Měla děti. ale nemá, nemá více. Zplodila je, zrodila je, mlékem vlastním kojila je, učila je písně pěti, odkrývala víry taje, ale rubáš nechystala, nechystala rubáš pro ně. Osedlala synu koně, syn jí odjel s cárem v dáli k řece Kalce, bílé vodě, kde chán jako liška chodě úskok choval, podvod snoval. Tamo v boji těžkém, krutém, kde druh podle druha stáli, nekles’ jako travka, prutem kterou hravě podetneme: ale jako mladý javor pod tisícem ran a rázů. Mohylu mu nasypali druzi jako bohatýru, který hájil vlast a víru. Jediné jen zbylo poupě na trnitém žití kmínku staré ženě v upomínku. Malá Sáša, hezká dívka: usmívavá jako slunce, outloboká jako cívka 46 a s tvářemi planoucími jako červeň na merunce. Rozohněné vidí zraky jako v mlze šedé hory, jako v šeru tmavé bory a nad nimi modré mraky, a pod nimi malou chatku. A v té chatě měla matku starou asi jako tato. Ó vzpomínek drahé zlato! – Škoda, že tak s velkou těží je možno dobýt z dolů minulosti, v kterých leží. Tuhle ženu někdy znala – mluvily a žily spolu, slyšela hlas tento kdysi, viděla tak známé rysy – – v radosti a bolném zmatku poznávala vlastní matku. – Druhý den již na útěku byla matka s dcerou svojí. Věru tomu, kdo se bojí nevadí zlá tíha věku, špatná cesta, v sypkém písku, ani těžké břímě hladu. Viděly již rodnou vísku, modré hory za ní vzadu. „Mně se zdá, že, matko, včera,“ hovořila teskně dcera, „zapomněly jsme my cosi.“ 47 Dumala a vzpomínala a pak jako ze sna šepce: „Matko, dítě na kolébce.“ Také dítě, cizí dítě... Taká ztráta zabolí tě? Dcera v tváři na smrt zbledla, na práh vedle matky sedla. Byla tichá noc jak hroby. Spala matka spánek mdloby, ale dcera s nepokojem oka do dne nezamhouří; vášeň lásky v ňadrech bouří sněhem bolu, touhy znojem. A když se dnem slunce kráčí, hovořila k matce v pláči: „Matičko má, s Bohem buďte. Uvažte a sama suďte: Jaký je to život, máti, abych jenom vzpomínala, kdo s mým děckem bude hráti, kdo je krmit krmí sladkou, kdo mu podá k pití vody, koho nazve jednou matkou? Je to život a zas není! zoufalost jen v choré lebce slavit bude divé hody. Matko, dítě na kolébce – – Doma v ordě Tatarové dělí sobě lupy nové. Jako ptáci, jako vlci dělili tu kořist hojnou mezi sebou Tatarové. – 48 „Hoj ty, babo, stará, sivá dokud’s ještě trochu živá, kolébati budeš dítě, jediné to dítě moje.“ Kolébala, uspávala malé dítě, cizí dítě. Kolébala, vzpomínala na své dítě, vlastní dítě: je-li živo, zda mu někdo podá číši vody čisté, skývu chleba bez výčitky; je-li mrtvo, zda mu někdo rubáš ušil s bílou nití – bez uzlíku proto, že je plno uzlů lidské žití, že je trudné, uzlovaté – zda-li leží v zemi svaté, zda na jeho hrobě zvedá snítky strom, zda ptáče sedá v jeho stinné ratolesti, aby mohlo hovor vésti s mrtvým dole, jemuž plynou zvolna dnové pod tou hlinou a jejž tísní černé hroudy. Jako sněhy v bystřin proudy tály její bol a tíseň v divokou a smutnou píseň, v které trpce žalovala na tatarský lup a vpády – v které trpce žalovala tklivým slovem rodné mluvy. 49 Matka za jejími zády poslouchá tu píseň bolu a zpěv tklivý staré chůvy probouzí v ní upomínky. Zpět vyšší pudí touha zbožná. Prchni, ještě bude možná. Vyšla matka za svou dcerou, zda ji potká při návratu? Přišla na step. – Vidí supů hejno, jak se spolu perou na netlícím dosud trupu, vydírá brat kořist bratu. Co ten trup a menší vedle? A co tihle ptáci draví? – Stopy koňské v písku kolem dosti jasně, zřejmě praví: Manžel otec prchající zabil matku a s ní dítě nebožátko v loktech spící. 50
Episoda z bojů tatarských.
Na zelené stepi, dálné, nekonečné, jako babské klepy město Kozelsk stálo, jakých v Rusi málo. Tatar ze všech stran běhal kolem bran, hrozil, žebral, prosil, nabízel a nosil. – Na druhý už měsíc leží Tatar kolem města toho polem. Káně křikem děsíc nad voji se míhá, poletujíc k nebi. Marně Batu útok za útokem zdvihá. Kraj se bělá leby, luhy krví rudnou, voje Tatar chudnou. Hrdě ční a vlaje s hradeb, ční a šumí rudý prapor v kraje: „Ajta! naši volnost Tatar neutlumí.“ – 51 Ranní zoře, mladá zemi pocel sýlá. Ejhle! Ejhle! Rudý prapor padá a korouhev bílá nad hradbami duje a smír oznamuje. Přišly ženy k chanu, stanou v jeho stanu, hluboko se koří a tak zahovoří: „V moc tvou, cháne, kladem kostely a domy, vinice a stromy, vše, co ještě ladem jako pustka leží, co se hýbe, běží, leze, stojí, teče a vše, co se toho týče. Zde jsou naše meče, zde jsou od bran našich klíče, jenom jedno v moci naší není: muži, klatí nevěrníci, zrádci, svatokrádci, draci, vlkodlaci, co vše, těžko říci. Nechal každý druži, s kterou živ byl posud, ať s ní zahrá sobě v nejkrutější době jakýkoliv osud 52 a prch’ ze tvých léčí tajně do bezpečí.“ Diví se chán, žasne; dosud, co táh’ Rusí, s muži jednat musí. Ptá se jenom zběžně: „Jak se vede kněžně?“ „Holubice sirá, ach, ta hořem zmírá! Milovala chotě a ten ve vší psotě oklamal ji nyní jako jiné jiní. Žel! kdo z šťastných lidí bílá ňádra vidí žalostí se dmouti, musí povzdechnouti. Žel! kdo vidí v líci její růže schnouti, musí povzdechnouti a si v duchu říci: Škoda, že vám, růže, zima stele lůže.“ Zarděly se tváře Batu chána lháře a již vidí v duchu, jak ji líbá spící do zardělých lící a jak v vonném vzduchu 53 vlají zlaté vlasy, vidí tmavé řasy, vidí, jak se točí hněvně k němu oči... Velí vojsku vstáti, na pochod se dáti. Hnal se vojska příval městem jako pouští; kde kdo ještě zbýval, skryl se, jak pták v houští. A byl večer. – V trávě ulehají voje, připravují svoje hody jídla, lásky. Však v paláci právě s vůdci svými Batu chán, tatarského voje pán, pije, hody slaví, bouří, ječí, jásá, vychloubavě praví, honosivě hlásá: „Vyletěli ptáci z proklatého hnízda, a má lehčí práci pěchota a jízda. Nastelte mi růže v damaškové lůže. Spáti chci dnes něžně při spanilé kněžně!“ – – Půlnoc asi táhla. Kdybys vstoupil znáhla 54 do síně v střed hodů, snadno místo vína líti můžeš vodu. Spánek víčka spíná a chán vínem zpojen a chán láskou zkojen, místo kněžny bábu v loktech mocně třímá, dovádí a dřímá. Nevím, jak mu chutná při polibcích rmutná barva karmínová... Toho věru škoda, že má episoda nemůže již líčit, jak cár vtrh’ a druzi z úkrytu a skrýše v síň a z místa lásky děsné místo hrůzy učinili. – Kolem řeka krve teče, naplňuje číše, kolem jiskry meče padají a planou, štíty tady zvoní Tataříkům hranou. Prchá Batu chán, cár ho s voji honí přes daleký lán. Prchá – Tatar síla prchá, stepí domů 55 a na Kozelsk sýlá v duchu tisíc hromů. – Blázen chán kul zrady, mořiti chtěl hlady. Co vyřídil zradou? Blázen! Tloukl bradou o kamenný kámen a bil hlavou zmámen o dubová vrátka a pak dostal zkrátka vázaného k svátku, bití na památku. Přes daleký lán prchá, prchá chán – – Dojel v Ordě svého města a tu ptal se v strachu: „Pověz ty mně, brachu, kudy v město moje cesta?“ 56
Píseň o carevně.
Zazpívala carevna, píseň synku Ivanu. Zpívala ji carevna na hebounkém divanu, zpívala a mřela touhou po cárovi Theodoru, který zajel v Ordu k dvoru a dlel tamo dobu dlouhou. Zpívala jak labuť bílá, kterou sever k jihu sílá z milých vod a ladných luhů, nad kterými jasnou duhu vyklenulo nebe modré. Zpívala o zemi bodré, kterou jako holubici unavenou na větvici přepad’ jestřáb v širé pláni v netušení, z nenadání. „Země modrých hor a vod, valných jezer, dálných stepí, přioděná v smaragd lepý, komu chystáš blaha hod? 57 Sedne svorně kolem stolu jako lístky kolem stvolu statných synů tvojich rod? Aneb přijde cizí ruka, pokosí tvá bujná luka, nedozralý smete plod? – – Zaplanula jasná zoře od dálného v jihu moře, země kvetla v jeden květ, země kvetla v jeden ráj. Matka Volha mezi luhy šeptala jí zlatou báj, otčík Don spěl k jihu s druhy, sinavou svou prchal vlnou v cizou zem a cizí svět. Osiřela ruská země jako o žních pole žitné, když se kosa žence kmitne, klesá klasů hrdé témě. Nepučela v srdcích láska jako v trávě sedmikráska, ale zloba táhla v zemi, v chatu, hrad a v stepné pláně jako lesní, dravé káně neznavnými perutěmi. Teskný pohled, smutný, taký jako palouk je-li vyžat, když se zaměšily zraky ruských bojar, ruských knížat a když vlastní bratří svoji proti sobě stáli v boji. Netáhla to mračna nebem, před kterými vítr úpí; 58 nelétali lační supi nad krvavým v poli lebem, horší mračen jdoucích nebem, horší nežli lační supi nad krvavým v poli lebem: přiletěli v děsném cvalu od Asie, od Urálu Tatařínů četné hlavy, Tataříků hrozné davy. Četné – jako kapek v dešti nebo – jako zrnek v písku, hrozné jako havran černý, který všady zhoubu věští. Zapálili chudou vísku, vyplašili lidstvo v lesy, pobořili města mnohá, nešetřili ani boha divocí a žlutí běsi.“ Nedopěla carevna píseň synku Ivanu, povstala a naslouchala s lehounkého divanu, zdali je to dusot koní, podkovinka zdali zvoní, zdali od Tatarských hor vrací se cár Theodor. Je to, je to dusot koní podkovička v dáli zvoní, ale to bojarů sbor není ani Theodor. Komu mohla moudrost božská zakřivené oči dáti, 59 komu nízká čela ploská, komu, nežli Tataříku, aby věčně bylo znáti plémě divé podle dříků. Zachvěla se carevna dítě k hrudi vinouc něžně, když zvěstují Tatarové lestným slovem mladé kněžně: „Jsi ty velká carevna, oděná v šperk krásy prostý, v roucha sličná, barevná, ozdobená zlatem, skvosty. Sever, východ, jih a západ obdivuje krásu tvoji, sličný um i dobrý nápad, který krásu ještě zdvojí. Nyní opusť touhu, žely a slyš, co cár tobě velí: V Ordu dojel jsem a k chánu. Čelem bil se jako jiní, líbal nohy jako pánu, po bok zased’ jsem mu nyní vypravoval o tvé kráse: o tvém čele z pěny morské, o tvých řasách ebenových, o tvých očích namodralých jako v dáli lesy horské, o tvých lících lilijových, na nichž věčně růže kvetou, po tvých ňadrech, která tiše jako zefýr touha vlní. K čemu takou chválu dlouhou? Zatoužil po tobě touhou, 60 po tvé kráse, po tvé vnadě, po tvém čele z pěny morské, po tvých řasách ebenových, po tvých očích namodralých jako v dáli lesy horské, po tvých lících lilijových, na nichž věčně růže kvetou, po tvých ňadrech, která tiše jako zefýr touha vlní, a po všem, co zovem jarem. Zamýšlí tě carským darem obdařit a podarovat. Přioděj se v hedbáv tenký, syna v damaškové plenky zaobal a s děvicemi pojeď za mnou v chánskou zemi.“ Dokončili, domluvili poslání to k lepé kněžně. Přemýšlela, přemítala syna držíc v loktech něžně: „Který skřivan ostřížovi podobnými chválil slovy svoji druži milovanou? Žádný skřivan ostřížovi podobnými nikdy slovy nechválil svou druži milou. A cár bystrý jarým umem, proslavený velkou silou dal by se slov unést šumem? Raději by přised’ k boku, četl píseň blaha v oku, 61 líbal čelo, hladil řasy, poceloval bílé líce, k hrudi přivil ňadra květná, jež se něhou sladkou vlní. Nevěřím jim, Tataříkům, kteří zlobné lesti plní.“ Nahlas jim pak asi toto odtušila, hovořila: „Nemohu se vydat s vámi, přiodět se v hedbáv tenký, zaobalit syna v plenky damaškové a pak v zemi chánskou jeti s děvicemi. Matička má, jež mne dítě přikládala k svému prsu, jež mi sladké písně pěla, upletala víry sítě, růži lásky vypěstila na mladistvém žití trsu, matička má právě nyní nemocí zlou zchuravěla. Nemohu jet nyní s vámi! Než bych přešla první horu, kůň by klesl v oběť moru, než bych na půl cestě byla, síla by mne opustila; než bych s vámi došla cíle, pokleslo by tělo bílé jako mrtvé ptáče v hloží, neb kdo nechá matku v nouzi, toho stihnou tresty boží.“ 62 Pověděla, domluvila a ti nazpět stepnou plání uháněli rozhněvaní k domovu na bujných koních. Žal a teskno zbylo po nich. Nezpívala carevna píseň synku Ivanu. Na hebounkém divanu dumala a přemýšlela hladíc ruček ovál hebký, líbajíc jas čela bílý, hladíc brvy dokola: „Kdy ty, synu, od kolébky vyrosteš mi v sokola jasných očí, jaré síly, abys letěl na lovy na tatarské, siné lebky a mír s nimi nezavíral hanebný a jalový.“ A když se noc – všeho matka – ukláněla s hvězdné výše i kde palác, i kde chatka makový květ spánku věsíc: nezabudky kvítko tiše pohodila kněžně k loži a ta beze spaní v běhu stopovala jasný měsíc po blankytě, hvězdic něhu, které jako zraky boží pozorují osud lidí, ale němy jsou, když vidí. 63 Ustoupila již noc ránu – – – Po dalekém stepném lánu žluté a zlé Ordy děti s poselstvím zas kněžně letí. Jako supů hejno lačné, nebo děti bouře mračné proletěli hradní bránu, zastavili, hovořili slova prodchlá slibu medem, nasycená zrady jedem, radili a domlouvali: „Hněval by se cár i s chánem, kdybys takto nejednala. Kdybys v hedbáv zlatý, tenký neoděla se a v plenky drahé syna, kdybys v zemi chánskou nešla s děvicemi. Nejen žírným země lánem obdaří cár tvého chotě, ale chystá i dar pro tě, jaký nebe nevidělo, jaký země neviděla.“ A zas jinak hovořili slova prodchlá slibů medem, napuštěná zrady jedem; ale kněžna přemýšlela, k sobě tak as hovořila: „Jaký dar chán dáti může? Zlato, stříbro, kment a perly, libovonné perské růže, s diamanty zlaté berly – ale samé jenom dary, 64 které nebe osvítilo, které země ukrývala. Jaké by to byly dary, které nebe nevidělo, které země neviděla?“ Nahlas jim pak hovořila: „Nemohu se vydat s vámi, přiodět se v hedbáv tenký, zaobalit syna v plenky damaškové, ani v zemi chánskou jeti s děvicemi. Matička má, jež mne dítě kolébala, uspávala, již mi na vždy „s Bohem“ dala. Nasoukati musím nitě, došívati rubáš bílý, aby měla klidnou chvíli pod tou hrstkou černé hlíny. Jako květ když hlavu schýlí, povadla má bujná radost. Nemohu vám proto, muži, učiniti nikdy zadost.“ Se slzami domluvila – – – A ti zase rozhněvaní uháněli stepnou plání k domovu na bujných koních. Pláč a nářek zbyly po nich. Byla noc a jitra líce zaplanuly slunce nachem, hvězdy hasly jako svíce, vánky lehkých křídel vzmachem 65 rozplašily mlhy davy, kterou jako loktuš bílou ovinuly kolem hlavy obrovité modré hory. Slunce v pouti stoupá výše bez starosti o to, zdali rozkoší hruď lidská dýše, neb se mračny bolu kalí. Večer byl, kde jindy z pluhu tahouny své vypřahali rolníci a v dítek kruhu usedli se veselíce. Bylo to a není více! Večer byl a poplach v městě: Uviděli Vasilije, Theodora cáře sluhu( jel a přines’ smutné zvěstě, které kněžně vypravoval: „Dojeli jsme v Ordu k chánu. Na svou čest a na svou víru přísahal, že zase v míru odejdeme všichni zpátky, zlý chán a jak vítr vrátký. Dojeli jsme v Ordu k chanu, nelíbali jeho nohu, nebili se čelem v stanu. Taká pocta patří Bohu. Neprosili jsme jak jiní, ale cár náš zahovořil: ,Nepřišel jsem, cháne, nyní, abych se ti klaněl, kořil, ale abych vyjednával, jakým trestem stihneš plémě 66 loupeživé, jehož nával zpustošil mé žírné země.‘ Domluvil a chána měřil jako supa mládě orlí. Chán pak hlasně takto horlí: ,Tatar nikdy nedal, cáři, náhrady a nikdy nedá; jeho jest, co u vás hledá: jemu patří dům i jmění, jemu patří mladí, staří, vašeho tam pranic není. Ale i tak, chci ti za to náhradou dát stříbro, zlato, dobrých perel dlouhou snovu, chci ti žezlo zjednat spíše nad knížaty celé říše, přivolíš-li k mému slovu. Vypravují o tvé choti, že má čelo z pěny morské, že má řasy ebenové, že má oči namodralé jako v dáli lesy horské, že má líce lilijové, na nichž věčně růže kvetou, že má ňadra, která tiše jako zefýr touha vlní, že jí ústa voní medem, ale srdce studí ledem. Prodej mi tu ženu svoji! Náhradou chci dáti za ni zlato, stříbro, perly dobré, vládu chci ti zjednat spíše nad knížaty celé říše.‘ 67 Domluvil chán, pyšně seděl na svém trůně, dopověděl pyšná slova, pyšná, hrdá, odpovědi čekal na ně. – Nemluvil cár – ale zbraně. Cár meč velký z pochvy tasí, plamenný hněv krví hasí. Zachvěla se lebka tvrdá na chánově pleci siné, pod cárovým mečem hyne. Tasili jsme z pochvy meče. Potokem krev rudá teče – – – Než noc tichá na zem spěla, porubali, posekali našich mužů bílá těla, naši četnou sílu všecku. Dokonal cár jako lovec, který dlouhá, silná kopí v tlamy lítých vlků topí, a tam složil chrabré kosti. Pozdravení vzkázal tobě, pozdravení vzkázal děcku, na shledanou na věčnosti. Jen já, rukou boží veden, záhubě jsem unik’ jeden, abych, nežli vzejde zoře, zvěstoval ti nové hoře, že to není konec, kněžno, útrapy a nepokoje. Za mnou táhnou jejich voje, by tě lapli v klaté sítě, narazili na kůl tvoje roztomilé, lepé dítě.“ 68 Domluviv to posel zběžně útěk radí vdově kněžně. Holubice sivá, kterou rozsápalo ranou sterou divoké a hněvné káně, slzou ulehč aspoň ráně! Neplakala, neželela, ale takto přemýšlela: „Dokonal cár jako lovec, který silná, dlouhá kopí v tlamy lítých vlků topí; dokonal a země novou sirotou jest a já vdovou. Říkával: Ó synu, synu! Až já jednou v boji zhynu, kdo tě, kdo tě bude učit oštěp házet, střely lučit? Nevztáhne již statnou ruku ani k meči, ani k luku. Matku, sestry, otce, bratra porubala kletá chatra. A den za dnem žal se množí – Je to všechno z vůle boží?!“ Zastenala, zakvílela, zalkala a zaplakala: „Zlatému jen slunci v náruč vykvétalo poupě zlaté, ale nikdy nerozkvetlo pro tatarské plémě klaté. 69 Na mně nebuď za to vina! Bůh mne soudí, Bůh mne vidí nejbídnější z bídných lidí.“ Zalkala a zaplakala, v lokty bílé jala syna, líbala jej v těžkém bolu a než došli chánští chrti spočívala v loktech smrti, vrhnuvši se oknem dolů. 70
Nocleh Ilji Muromce.
Zapadalo slunce v slávě za temena hor a vrchů, proměnilo v zlato v trávě rosných kapek hustou sprchu, když tu Ilja přijel právě pokraj černé lesní houště. Káně v strachu křídla zvedla, když on koně uzdu pouště z prohybu se vyhoup’ sedla, dolů skočil pevnou nohou, až se chvěla černá země. Hřívu koně svého hladí, mluví k němu, mluví jemně: „Tu se popas, milý brachu, napij vody beze strachu.“ Pobratimsky mu pak radí: „Vlci na tě přijít mohou, zle-li bude, přikvap ke mně; jsme my oba juni mladí, Ilja nedá pobratima, kopím skolí šelmu mnohou. Je tu chladno, je tu zima, zahřáti se musím trochu.“ 71 Zařehtal kůň, sivák plavý, srozuměv, co Ilja praví, odpovídá: „Dobře, hochu, podívám se v ten lán tmavý. Takto neznám za mák strachu; vždyť bych nesměl Ilju reka široširým nosit světem.“ – Smál se Ilja, jak se dětem usmíváme povídavým, za ním hleděl do daleka, kam se rozběh’. – Ještě v nachu na západě slunce vzplálo a pak za hor kleslo lemy. Na sta divných zkazek válo šerých stromů haluzemi; podvečerní větřík ústy vyprávěl je hovornými. Zblednul západ, hasla zoře, luhy němy, kraje pusty a jen mlhy a par dýmy vznášely se k nebi vzhůru. Zahleděl se Ilja v chmuru, patřil v temna černé moře, povídal si tichým hlasem: „Nějakému aspoň turu podvečerním tichým časem kdyby pastvy zachtělo se! Nyní vhod mi přijít může; v trávě vlhké, třpytné rose ustelu mu chladné lůže. Neuškodí kousek masa.“ 72 Jak by tušila svůj osud jarobujná tuří chasa, nikde po ní ani stopy. – Blankytné svoje stropy hvězdami již krášlí nebe. Ilja marně čeká dosud. V zmozolenou ruku kopí třísáhové rázem chopí, buzdoganem mávne kolem, a hlas jeho letí polem: „Tedy najít musím tebe!“ – Půlnoc byla( světlý měsíc s podivením patří v kraje, jak si s turem Ilja hraje. Blízké smrti již se děsíc lítá šelma vztekle zuří. Silný Ilja s tváří lednou ostrým hrotem kopí jednou polehtává záda tuří, podruhé jím ohon zčeří. Tak si hraje s lítou zvěří, aby zima nebylo mu. – Stane šelma, skok si změří, jako bleskem letí k předu( uskočil tu Ilja k stromu, pohladil tu pěkně v týle buzdoganem neposedu, že kles’ mrtev téže chvíle. „Pozdě, kmochu, honit bycha( odbyto máš, co nás čeká,“ lituje ho Ilja zticha, Ilja – dobrá duše, měkká. 73 Zaměřil pak v šero lesa; navrátil se zase hnedle, jako slabý proutek nesa mohutný kmen suché jedle. Vyhledal si jedli suchou, neboť říkal: „Škoda kmene, věčná škoda, na mou duchou, kazit, ničit život stromu, jehož tělem míza žene. Nikdo nemá práva k tomu!“ Mohutný kmen shodil s ramen, vznítil oheň, rozdul plamen, sedáčkem si sednul k němu, jako tehdy sedal doma, když se děti poblíž kamen batolily za pec, rtoma sladkýma mu vyprávěly, jak že jaro zemi šatí, jak jsou smutny jindy kraje zahalené sněžnou běli, nechť je třeba slunko zlatí. Jak vše kvete, jak vše zraje, odkud a kam větry táhnou. Dumal o svém bědném mládí, zamysliv se dobu drahnou. V oheň upřel jasné hledy a ten oheň tichým slovem hovořil mu: „Dávno tomu, co jsi, hochu, naposledy pod rodné spal chaty krovem, co jsi mrzut vyšel z domu. Ani nevíš, jestli živa tvoje máti, smutná vdova. 74 Jistě tebe pamětliva lkaje, slunce zapadá-li, a když vzchází, pláče znova. Stále bloudíš jenom v dáli. Nepozná tě rodná niva, rodný luh ti jako cizí. Daleké jen měříš dráhy, zapomínáš na své záhy – a tvé srdce přece zlato, vím to, hochu, zlato ryzí.“ Vyslech’ Ilja slova tato; zchmuřilo se čelo mrakem, srdce divným tesknem spjato, stud mu prokmit’ kalným zrakem, líce halí smutku chmura. Byl by zapomenul skorem, proč byl hledal, zabil tura. Vstal a prošel temným borem, vyhledal si rožeň vhodnou, větev s dvěma rozsochami, na které se kýty vbodnou, a pak točí nade plamy. Noční ptáci semo tamo přeletují v děsném jeku, nebezpečí jak by samo toulalo se v nedaleku. Ilja má dnes chvíli tesknou, leká se jak chodci v lese patřící, kde oči blesknou, odkud dravec v skok se snese. 75 Ničeho se nemá báti jako Ilja junák pravý. Smrt mu jako druhá máti, druhým otcem hrob je tmavý. Zamyslil se hledě v plamen, na co myslil, nemoh’ říci. Náhle hojných slzí pramen po osmahlé kane líci. Mileného roditele vzpomněla mu tato chvíle. Junák, jemuž nikdo v díle bohatýrském, nikdo v síle nerovnal se, náhle plakal přetížený tíhou žele, jenž ho přepad’ jako šakal. Iljovi se náhle zdálo, že naň volá: „Tolik činů velkýchvelkých, a přec to vše málo, málo je to, milý synu.“ V myšlénkách těch na ramena zaťuká mu lehce kdosi: Před ním v šeru stojí žena. Vyhublá líc, nohy bosy, matným leskem oko svítí, moře žalu v jeho hledu, v šedém vlase suché kvítí. „Jdu si k tobě na besedu, k junákovi sirá vdova.“ Hlas to sladký jako z medu, jako zlatá zrnka slova. Myšlének tu divných nával Iljuškovi hlavou prolét’. 76 Této ženy nepoznával. Podle líce starou sto let mohla býti, podle hlasu pannou, kterou kolem pasu rozkoší jest obejmouti. Iljuškovi na to vece: „Podivno, že jednou přece z potulné se vracíš pouti. Vypravují sobě světem věci, které jako báje zníti budou ruským dětem. Města dobyls, pálil háje, s mořským cárem bil se tři sta dní a nocí, v Jerusalem poctit zajel Jesu Krista, z Jericha mu nesa růže; tisíc reků pobil málem při návratu k Cařihradu. Často lepé ženy vnadu těla tobě v měkké lůže ustýlaly po hedbávu, jindy mdlou a těžkou hlavu klad’ jsi třeba na kamení. Kdo však více konat může, junáctvím to není pravým.“ Hněv se rozlil po útrobě, sáhla ruka k buzdoganu, oči zplály v děsné zlobě. „Za ta slova, za tu hanu nestydatou, utrhačnou zaplatit chci dobře tobě. 77 Kdo jsi? než tě vlci začnou pohřbívati v tlamu lačnou za to, žes tak děla ke mně?!“ „Veliká jsem ruská země!“ Zděšen zůstal Ilja státi, bledost padla v líci mračnou. „Veliká jsem ruská země, veliká jsem tvoje máti, jež ti rodným slovem praví: Kdybys všeho světa mírem divy konal silou obří, nebudeš-li bohatýrem rodné zemi podle práva, aby na čin tvůj a na tě vzpomínali lidé dobří v zlaté síni, v bídné chatě: tvoje sláva – polní tráva.“ Jak bouř, kdy se rozhlaholí, zněla slova velké ženy: „To mne rmoutí, to mne bolí, že tu nejsi, když tě třeba, když nám zlaté klasy, chleba sežehuje Tatar s polí, prolévaje krve moře. Vidíš tamo, jak se dálí objevuje rudá zoře? Zas tam ničí, vraždí, pálí krutá ruka Tatarova!“ 78 Nepromluvil Ilja slova, jarý blesk mu šlehnul okem, na koně se vyhoup’ skokem, koni mocným hlasem praví: „K divokému, bratře, kvasu, na Tatary, divou chasu!“ Zařehtal kůň, sivák plavý, zavejsk’ Ilja, junák pravý. 79
Karel Veliký.
Jako mrak se na obloze chmuří, jako černý pták se dolů nese, nenadále sedá na cimbuří, zaplakala písní úpěnlivou, která houká jako sejček v lese, která kvílí jako vítr nivou... Sedí na cimbuří, volá hlasem, který jako bouře letí v dáli: „Smrt jsem; poslechni mne, velký králi! Nejsi víc, než dozrálý jen hrozen, na který si vinař brousí nože; jsi juž k mojí žatvě zralým klasem! Na hedbávné k tobě sednu lože, umřeš, neb jsi z lůna ženy zrozen!“ Takto věstí, takým hlasem volá bledá smrt a do komnaty zírá. Náhlá mdloba krále obestírá; dumá, jak té hrozné moci zdolá. Ještě výhní žhavou zplály hledy, jarý oheň prolet’ vetchou hrudí, junácká se síla v paži budí. 80 Jako poraněný lev se vzchopí, když ví, poušť že vidí naposledy. O sáhové podepře se kopí, těžkým mečem mávne v čtyry strany, na smrt volá, vysměvavě praví: „Vím, že ještě nezvoní mi hrany! Upři na mne kalný zrak a tmavý, tvůj šíp kalený mne neporaní. Nežli sedíš, stokrát vyleť výše, uvidiš, co pokořil jsem zbraní a kde rozložena moje říše. Na hladině pěti siných moří světlé slunce slávy mojí hoří, v čtyři úhly světa rozevály bujné větry velkou pověst moji, pověsť o Karlovi, velkém králi. S ním chceš kopí lámat v těžkém boji?“ Zachechtala smrt se slovům chlouby, jako nenasytné, lačné káně, zatepala křídly v šeré báně, volá hlasem jako z hrobů hloubi: „Zralý jsi klas, uvadlý jsi hrozen, umřeš, neb jsi z lůna ženy zrozen!“ Těžká mdloba padla na velmože, chabě klesnul na hedbávné lože, nesmírného teskna duše plna, které tíží jako skalné hory. Celý život vidí kalné zory, jenž se zdouvá jako v bouři vlna. Temní hrobové se otvírají, stínové se pozvedají v šeru... 81 Žasem králi dech se v ňadrech tají... Dítě nešťastné, svou mrtvou dceru vidí, jak se z temna hrobu zvedá... Tamo Karloman, – tvář smutná, bledá – po koruně sahá, hrozně patře truchle šeptá: „Má jest, vrať ji, bratře!“ Zmámený sluch z příšerného kouta slyší řinčet zrezavělá pouta... Jiný stín se blíží, a král úpí: „Nahradím vše, vlásti budeš jinde, chrabrý Sasů kníže, Vitukinde. V hrudi zanech onen oštěp tupý, kterým proklála tě kdysi zrada!“ Král se chvěje, jak by zhříval hada na mohutné, zesinalé pleci. Před zrakoma jeho táhnou ještě udatní a neúdolní reci, v zajetí jimž vypaloval zraky; táhnou pobití a povraždění, jako na perutích bouře mraky; krev se kolem něho valí, pění... V slzách panny jdou a bledé ženy... O klenot cti svojí připraveny žalným lkají pláčem, kvilným vzlykem... Tam pět tisíc Sasů táhne šikem, kteří v jediném dni zahynuli... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Když se nové hrozné zjevy snuly, jak lev poraněný král se vzchopí, těžkým mečem mávne v čtyry strany, o sáhové podepře se kopí; smrtelná mu bledost kreje líce. 82 Na smrt volá, poděšeně praví: „V širém světě dej mi zvonit hrany, otevři mi hrobu prostor tmavý, nechci žíti, nesmím žíti více!“ Letem orla sletuje smrt s bání, nad bledou líc královou se sklání. Pavím pérem pilný písař píše: „Karel umřel, vládce svaté říše.“ – – Na nádherném katafalku leží císařova mrtvola... Pel svěží, stopy žití, to vše prchlo s tváří. Kolem rakve na sta světel září, na sta modliteb zní se rtů kněží; avšak velké oko nepřimknuto víček rouškou mrtvé zírá kolem, jak by všechnu slavnou poctu tuto ještě stopovalo s trpkým bolem, otevřeno, jako když se budí, jak by nemělo tu klidu ještě. Kolem rakve bohatí jdou, chudí, lkají, slzí prolívají deště; po nádvořích pěvci pějí chvály převelebné o velikém králi, s kazatelen výmluvným se slovem hlásá velká, neskonalá ztráta, spojují se lyry, péra, dláta, aby slovem, písmem, zpěvem, kovem sláva byla rozmnožena ještě, která konců nemá, ani hrází... Náhle před katafalk dítě vchází, malý otrhánek, chudý, bosý; 83 líčka oval proudy slzí rosí, oslepen zrak září světel, zlata, ručka s ručkou ku modlitbě spjata, se rtů povzdech úpěnlivý vane: „Vrať mi otce, vrať mi matku, pane! Z vyhubených Luticů jsem kmene – a mne malé, opuštěné robě každý ode prahu s hněvem žene... Otce, matku... jdu si pro ně k tobě“... Hněvem vzplála mnohá líce zbožná, mnohá ruka pozvedla se k ráně... ale s katafalku znělo temně: „Nelkej více... Již to není možná! Odpusť – přistupuju na soud Páně. Na té zemi někdo z lásky ke mně setře palnou slzu s tvého líčka!“ A již siná přivřela se víčka. 84
Čechové pod Řípem.
Opouštěje noci lůže nad horami vzplál den bílý; jako v dívčí kadeř růže, v jeho zlatý nach se chýlí. V světlé záři kolem skrání stoupá slunce nad krajinou. Na koberci květných strání omývá se bílou rosou, dovádivě v hlubeň sinou ponořuje nožku bosou. Nad Šumavou zadumanou jeho zlaté líce planou, nade Sněžkou zimnou v kráse nevídané usmívá se. S ranním vánkem ve spojení rozptyluje noční chmury kolem tiché, němé Hůry Kunětické, která v snění jako dívka do zrcadla hledíc do vln Labe, vidí, kterak vlna vlně padla v náruč tekouc do daleka. Nachem plane valná řeka jako tváře šťastných lidí, 85 jak perlami ze dna moří posetá pláň její hoří. Tu se vlna klidně směje, onde vlny květy lámou – – a to slunko cestou známou k lesnatému Řípu spěje. Kolem Řípu divné změny; neznámé a cizí hlasy odrážejí skalní stěny, zvuky, které věčné časy byly tady neslýchány. Pod klenbami starých stromů rozbíjejí muži stany; jiní brousí ostré zbraně a ten zaťal topor v kořen jedli, která na té straně nemyslila na pohromu; jiný silnou žízní mořen vyhledává chladný pramen; tam ten velký luk sňav s ramen chytře ouklad činí zvěři kryjící se mezi keři, a šíp drže nad tětivou hbitě stíhá šelmu divou. V nepořádku, za hlomozu přece s úctou nevýslovnou mladý starý kolem vozu zlaceného za svým dílem spěchá. – Za jakým to cílem pocta taká? Snad tam skrovnou mohovitost svoji střeží? 86 Zlato, stříbro, kment a perly, drahý jantar od pobřeží severního, nebo berly s korunami, skvosty, žezly králů svých? Či ziskuchtiví kupci semo zboží svezli? Nevezou to kment a perly, ani jantar od pobřeží severního, ani berly s korunami, skvosty, žezly králů velkých: ale střeží tam obrazy bohů rodných, Dědků, Skřítků divuhodných, které z domů s sebou vezli. Vraceje se lovec z houští tahouny od voje pouští. Po travinách skot se pase, odbíhá a zpět se vrací. Ženy však a děti zase rozběhly se za svou prací. Hle! tu dítě kučeravé, usmívavé, svěží, hravé kamínky a hrstkou písku naplňuje dutou misku. Tamhle trochu větší hošík zastavil se v běhu právě, květinami plní košík usedaje v bujné trávě. Vedle starce, který kopat počíná a černou hlínu prohlíží, se chápe lopat jiný; tamo v hebkém klínu 87 vypravuje cosi sladce modrooké děvče matce. Mladé ženě v lípy stínu rozplakal se červík malý, ručinkami sahá k prsu. Podál chlapec potok kalí a ten druhý v hustém trsu ku předu se mocně tlačí, kde snad zahled’ hnízdo ptačí. Proč tak náhle hlava rusá obrací se chlapce v houští? – Četa jezdců k Řípu klusá, letmo v běh se s větry pouští! Jedou, jedou, skoro letí neunavně jako ptáci. Muži vidí hejna dětí, zanechají svoji práci, shlukují se v pestré davy mudrujíce, hádajíce každý podle svojí hlavy: „Nebudem se toulat více,“ dokazují jedni stále. Dovozují opět jiní: „Potáhneme asi dále.“ V čele lidu hledícího objevil se také nyní Vojen; jenom jako kmeta s usmívavou klidnou tváří znal ho národ. Ani stáří, ani věk a četná léta nezlomily jeho sílu. 88 Urostlý byl jako jedle, každý sval jak skála; jako junák seděl v sedle, jako muž se míval k dílu, jako stařec radil v radě. Vlídnost z jeho tváře smála na tě se, a jestli mluvil, zdálo se, že dobrou vílu horskou slyšíš rozprávěti. Dvanáct mladých orlů kdysi dorůstalo v jeho hnízdě: Však orlové nebyli to, ale vlastní jeho děti. Vynikají umem v míru, udatenstvím v krutém boji: bojují jak mladí lvové, snují lest jak chytří rysi, obratně si vedou v jízdě. Nejmladšímu pak z nich lyru dali bozi, aby zpíval, prozpěvuje píseň svoji, oslavoval činy nové, bohatýrské činy v boji, kde se valí šípů příval, kde se jiskří ostré meče, a krev volnou řekou teče. – Pozdravují všichni kmeta a on bystře pozoruje, jak se blíží jízdná četa a jak ranní vítr duje a jak zdouvá hřívy koní, na přílbicích dlouhá peří. V čele hloučku jede Čech, za ním mladší bratr Lech. 89 Podkovičky ocelové o kamení jen jen zvoní. Za nimi jak v stepi šeří vlci jiní vladykové k lesnatému Řípu měří. Není skoro ani možná rozeznat je... Na tom koni bílém starý Dudleb jede, jehož mysl tichá, zbožná. Každý dobře ví, že v loni nechav lov a domov, zbraně octl se až na Rujaně, kde chrám boha Svantovíta k nebesům se hrdě vzpíná. Jemu není poctou kýta tučná, aniž obět jiná; poctou mu roh plný vína, a když rolník žeň svou sveze, velký koláč z rukou kněze. Za ním také na bělouši jede Charvát; poctu všecku staré sivé jeho bradě! Poselstvím byl kdysi v Řecku, s cárem mluvil v Cařihradě. Na tom velkém, sivém oři před nedávnem Lužan v běhu v krajinách na Černém moři stíhal hordy Pečeněhů. A lech Turov na vraníku čabraku má zlatotkanou, v Novgorodě zakoupenou. S ním se v závod ženou Dub a Jarvod, který dýku 90 veklál v prsa zrádci Srbu a čin ten mu není hanou. Výboj, David, který v krbu domácím své ženě kštici spálil, ženě nevěrnici. Podle rouch ze soboliny poznává své čtyři syny Vojen. – Jedou, jedou stále, jedou, juž jsou poblíž hluku, jedou, již tu budou v mále; již Čech bodře tiskne ruku Vojenovi. – Na nebesích zlaté slunko zvolna stoupá; na větvicích stromů v lesích jeho ladný svit se houpá. A tím sluncem mezi Čechy právě teď jest mladý kníže. Shromáždil on kolem lechy, vladyky a kmety lidu, které spolná láska víže. Kolem těchto lid se tlačí, tlumí, tiskne, tlačí znova, aby slyšel kněze slova. V lepé tváři stopy klidu velebného se mu zračí, jaký vládne na obloze, na sivých kdy mraků voze odletěla bouře lítá. Chochol přílby lehce vlaje, těžká ruka svalovitá s jilcem sobě meče hraje. 91 Vztyčil se jak Perun v mracích, když k tětivě klade šípy a jak posly po oblacích blýskavice rudé sýlá. Perunovi, vládci nebe, vyrovná se lepým šatem. Je to dlouhá říza bílá, jejíž lem a zpodní cípy protkávány zdobně zlatem. Ještě pohled’ kolem sebe. Tisícové kolem stáli. A když ztichlo vše, že v dáli slyšet možno sedmihláska, zahovořil těmi slovy: „Národe můj, srdce moje! Kde náš domov, kde jsou krovy chatek našich, kde ty háje, z kterých smírně bozi patří, kde jsou matky, které báje zpívaly nám pacholatům, kde otcové, kde jsou bratří, kde ta rodná země naše? K východu tam, ke Karpatům pohlížíte nyní plaše. Tam v té zemi rovinaté rozloženy luhy zlaté. Tam náš domov, tam jsou háje, z kterých smírně bozi patří, tam jsou matky, které báje zpívaly nám pacholatům. Tam otcové, tam jsou bratří, tam ta rodná naše země. 92 Slza s víček vašich kane, hledíte-li v dáli němě, odkud lehký vánek vane. Jako ptáci mezi kmínky přiletují upomínky. Vidíte vše planout v zlatě, zářiti vše v barvách duhy, lesy, pole, řeky, luhy a ty chudé stěny v chatě. Vzpomeňte však na ty doby útrap, nouze, bídy, hladu, který kopal četné hroby, který celé kraje posil mohylami. – Marně prosil, marně žádal si kněz rady, marně obět s každé hlavy na oltáře bohů nosil. – Kromě toho truchlá zpráva o neznámém lidu straší, který táhne k vlasti naší. Neznal míru ani práva; podivným se bohům klaně tasí jenom k boji zbraně. A ty divé, četné davy každé město, každou vísku spálí, zbortí, zhladí, zničí. Jest jich jako v moři písku, jako sivých mraků v nebi, jako lesní zmije syčí, ale staří jako mladí chytrostí se chlubí hadí. 93 Každý zalkal v bolném stenu nad záhubou, která zemi milovanou zničit může. Svolali jsme moudré muže, náčelníky, hlavy kmenů, vladyky a lechy v sněmy, a ti dali moudrou radu, že je třeba vytáhnouti z rodné země ku západu, tam, kde slunce purpurové večer líbá vodní vílu, že je třeba sídlo nové vyhledati na té pouti. Smutně každý měl se k práci. Jaro bylo; v loňská křoví vraceli se tažní ptáci, teplý vítr zadul z dáli, sněhy tály, ledy tály, vody v běh se daly nový, meze jasná zeleň šatí, letorosti, první listí nachem jarní slunko zlatí. Ale oráč nejel v pole, aby kypřil půdu v potu tváře; ani pastvec hole nechápal se, aby skotu někde našel pastvu novou. Lovec nevšim’ sobě luku, rybář jindy pilnou ruku nevložil na staré sítě. Smutné ženy, jako v zmatku pobíhaly, naříkaly, jakby válka v divém hluku chtěla ztéci naše valy. 94 Otázkami i to dítě zasýpává smutnou matku, co se děje, co to bude? A než třikrát štíty horské políbilo slunce boží, a než třikrát víle mořské světlou hlavu na klín složí: v dlouhých řadách, v dlouhém tahu zamíříme ku západu od milených rodných prahů. Vsi a města, hrady, dvorky, řeky, háje, hory, luhy, ztrácely se v dáli, v zadu. Po planinách přes pahorky, nivy, pole, pláně, struhy pospícháme v země cizí. – Aj, tam na té blízké hoře ještě pohled! – a pak zmizí rodná zem a cizí moře obklopí nás svojí vlnou. „S bohem“ národ zemi dával a tu smutné tuchy nával propuk’ v pláč a bolest plnou. Ženy, děti, muži lkali... Počali se mnozí chvět, vraceli se domů zpět – a my, táhli přece v dáli, tam kde čela Karpat halí šedou mlhou Perun vládce, tam kde Visla vlny valí ku severu s klidnou Odrou, tam kde v dálku tmavomodrou 95 Jeseník se němě dívá, a kde Labe v tichém šumu sobě šeptá, sobě zpívá o minulých časech dumu, – Vltavu, jak útlocitnou děvu, jímá do náručí, v políbení rty se kmitnou, medná, sladká slova zvučí a pak spolu k Rudohoří spějou jak dvě dobré duše, kterým svit a stříbro zoří denních shaslo, které v tuše truchlé v návu, v duší sídla v neunavném letu míří. Poletují duše tiší jako ptenci, nebo chmýří, ale šumot jejich křídla lidské ucho neuslyší. Na oupatí Řípu, který zvedá témě v prostor šerý, stanuli jsme. – Cestou dlouhou objeli jsme na komoních kraje, rozhledli se po nich, opatrně zkoumajíce, země nitro, země líce. Krásná zem to! Umru touhou, jestli chcete táhnout dále. Na stařičké, sivé skále ujme hloh se, nebo kvítí do podušek mechu býlí unavenou hlavu chýlí. 96 Ráno přijde horská víla, vábná dcera Perunova, kterou Bába porodila přivinouc se k bohu hrudí; zahovoří tichá slova, v kterých kypí tajná síla a vše letmo k žití budí. Sotva kmitne úsvit sivý, již jí ptáci šveholiví zazpívají s hebkých ramen. S laňkou kolouch luční pramen opouští a spěchá za ní v lesa hloub, kde jemnou dlaní našedlou srst jejich hladí; pak dál spěje v lesa hloubi, kde si medvěd líné klouby protahuje a kde mladí chutný med se mlsat učí. Na sta rojů pilných včelek v roklinách a skalách bzučí snášejíce hojnost medu. A jak s prvním jara vánkem slunce svitne nad skřivánkem, zbaveny jsou řeky ledu; rybami se hemží všudy, kamo sítě dobré vhodím. Kromě toho četné lesy poskytují dříví k lodím, mocné kmeny na útesy. Našli jsme i různé rudy; nade drahým kamenem hoří světlo plamenem. 97 Řeky plynou volným tokem, stékají se, jednu tvoří, která v moře valí proudy; a ty hory jsou jen oudy obra, který matku chrání, aby rodit, aby plodit mohla. – Rodí, plodí v klidu, čeho třeba všemu lidu. S věncem lesů kolem skrání obr onen věky dřímá, rozhlíží se v šerou dáli, na obranu v ruce třímá pískovcové mocné skály. A když někdy také pláče, bystřinou jsou jeho slze, která s prahu na práh skáče, propastem v klín hlučně padá( lehce jako v slunci zmije oudolíčkem ven se vije, pak se tratí v dálné mlze, tam, kde tichne vášeň mladá. Pozoruje zlaté nivy, obdivuje dumné háje, zdá se jí, že dávné ráje vidí, nebo nám co divy, nám co jenom divné báje: skutečností je tu všecko. Jedna z našich dávných zvěstí splněna, že bozi volí sobě zemi, kterou pěstí pečlivě jak matka děcko. Révou šatí pahor holý, pivoňky a štěpné růže ustýlají sobě v lůže... 98 Kde se noha k zemi skloní, símě klíčí z její stopy; hnedle tamo kosy zvoní, hnedle tamo rolník v snopy žito, pšenku, ječmen váže. Zemí onou, kde jak zlato luzno všecko, – země tato! Děti moje! Hlavy vzhůru, srdce k srdci, k pažím paže! Radost zvedá bujné křídlo rozvívajíc dumnou chmuru, čarovábným šeptá slovem, jak tu každý za dostatku obývati bude chatku, jak pod jeho domu krovem jako zdravých stromů sněti dorůstati budou děti a jak v synech naše sláva bujná bude, svěží, zdráva. Nuže, děti! směle k činu! Bohům obět obětujme, slavně bohům poděkujme za tu novou domovinu!“ Dohovořil slova tklivá. Jako dítě národ jásá, radost jeho hlaholivá hájům, lesům, bohům hlásá, že tu nových kmenů zárod, že tu domov našel národ. Nemá konce lidu vzlet, není konce toho křiku. 99 Rozplakal se mnohý kmet při velebném okamžiku, spokojeně šedou hlavou byl by složil asi němě v klidné lůno matky země. – Na temeni lesnatého Řípu pažit krví zrosen. Vůdci jménem lidu svého obětují v stínu sosen bělokorých na oltářích bohyním a bohům spásám. Radost v oku, radost v tvářích jako rudý opal plane. Velebně Čech v lidu vstane, hluboce se bohům koří, zlatá slova zahovoří: „Bratří! Jako dítě jásám, že dnes v středu vašem mohu pálit oběť Prabohovi, vládci lidí, vládci bohů, slávu hlásat díků slovy Triglavovi, Perunovi, Svantovítu, Velesovi. Nad oblaky, v modré dáli v zlaté síni svého hradu slyší Praboh slova chvály, kterou jemu s vámi zpívám; raduje se otec lidí, zbožnou obět vaši vidí, požehnává tučným nivám; nade chlumy v libém chladu volí sídlo věkovité a chce žíti mezi námi. – 100 Na temeni svaté hory ctěte bohy, stavte chrámy, živte duše otců skryté, které v mocných kmenech bují, nebo jako ptáků sbory nad roklemi poletují. – Čím jsou hvězdy bez tmy noci, čím je malý keřík hlohu beze světla: tím je člověk osamělý, bez pomoci, bez podpory velkých bohů. Radí mu a vládnou po věk! – Zrodila se v jejich lůně, nad propastí světa bezdnou, nad všech lidských vášní tůně láska zvedla peruť hvězdnou, a v ní žije a v ní trvá kámen, voda, kmínek svislý i ta jarní snítka prvá, zvíře, člověk s velkou myslí. – Milujte se! Láska čistá jako hvězda ve tmách září, jako snět se na květ chystá, a v ní člověk s klidnou tváří bratra svého v náruč jímá, o svobodě věčně pěje, o volnosti věčně hřímá, nesmrtelné koná děje. Nejsme národ, který krví žízeň hasí, vraždou tyje: ale také volné šíje neskloníme v okov prvý. 101 Svoboda – to světlá zoře, která věčně v duši plane, volnost ono velké moře, z něhož větřík potěch vane. Nad volnou jen domovinou rodná píseň zní a zvedá orel slávy peruť sinou, na týmě jí v letu sedá. První mráček, první chmuru rozptýliti, děti, třeba. Za zem, za tu skyvu chleba, za ten rodný lán a hory pospíchejte pod prapory, meče z pochev, luky vzhůru! Na bílém tu oři svém neúprosný Svantovít povede náš slavný tém, pomůže nám vrahy bít, svobodně a volně žít. Blah, kdo v srdce vštěpí víru, blah, kdo statně v boji, v míru s pravou láskou jednat umí. V také země zhouby káně nezalétá, v její pláně peruť jeho nezašumí, nenavlhne krví tráva, nezabarví pomsta vody. Nehledejte mečem práva, nebojujte rody s rody!... Běda lidu, který síly svoje drobí, sebe kruší nespěchaje svorně k cíli smělou rukou, bdělou duší! 102 Ovšem, vášeň v divém proudu mnohdy blahem jiných hýří: ale tu sněm kmetů v soudu spravedlivě všecko smíří. Po zákonu obyčejem předků našich leši, kmeti vladykové na sněm spějem k sídlu svého kněze vládce, jako k otci vlastní děti; učiníme konec hádce podle práva, podle řádu, který otcům býval svatým, který i nám bude svatým; nebo Perun, který zlatým kopím chrání dobrou vládu, učil právu naše dědy. Zraky jeho bdíti budou, ruka jeho střelou rudou trestat bude zla i bědy. Poutníkovi kráčí v patách, se zálibou tajně patří, hostíme-li v tichých chatách cizince neb jiné z bratří! – Dobrý Veles, strážce skotu, kolem jehož šedých skrání klasnatý se vínek skvěje, úrodu i setbu chrání, plaší lítou zvěř od plotů; na potulkách chodci pěje čaruplnou píseň hravou, aby našel cestu pravou. – To vám, bratří, svatým buď, veď vás žití drahou širou: 103 v srdci kveť vám láska s vírou, zmužilostí nadchni hruď!“ Domluvil Čech zlatá slova, jako věštec dohovořil, hluboko se bohům kořil, svorně druhům tiskl ruku. – Po něm povstal z kruhů hluku, aby pálil obět znova jménem lidu Tetva Popel. Bohyním, jež na nebesích, bohyním, jež v tmavých lesíchlesích, bohyním, jež v hloubi vod sídlí, i těm, které štěpí, i těm, které ničí plod, pálil oheň velkolepý. Kolem něho vnadné děvy, jasnooké, černobrvé prozpěvují dlouhé zpěvy bohyni a panně prvé, zlatovlasé, cudné Ladě. Zpívají o její vnadě tklivou píseň, cituplnou. Opěvují hedbáv řas, sladký ret a hebký vlas, bílou šíji, oko snivé, běloskvoucí oval ramen s křišťálovou ňader vlnou, ztepilé a outlé boky. Opěvují čistý pramen, v němž se v svitu luny koupá, 104 holubice dovádivé, se kterými k nebi vstoupá nad skaliny, nad potoky v dovádivém, lehkém kmitu do červánků na blankytu. Kolem ohně vnadné děvy leporostlé, lepošaté prozpěvují dlouhé zpěvy bohyni své Vesně svaté. Dále ženy pějí snivě dávnou píseň starožitnou Moraně a plodné Živě. Kam se zraky prvé kmitnou, život klesá, život vadne, kam se zraky druhé kmitnou, život bují, život mladne. Dozpívaly písně děvy, dokončily ženy zpěvy, skončil obět, dohovořil Tetva Popel zlatá slova, hluboce se bohům kořil, svorně druhům tiskl ruku. Po něm povstal z lidu hluku stříbrovlasý stařec Vojen, aby pálil obět znova bohům, kteří krb a domy ochraňují od pohromy. Zahovořil uspokojen: „Za dnů, kdy má mladost kvetla, jako větev bílým květem, povídal nám otec dětem, 105 že pták jeden zlatoperý, když den skonu svého cítí, opouští kraj světa šerý k slunci letě, k zdroji světla. Tamo dlouho kolem krouží, pak se letmo v plamen hrouží, očištěný v žití nové dlouhou perut’ odtud zvedá. – Ptákem tím jsou národové, sluncem tím je rodný krb, potěchu kde každý hledá. Tamo kolem hospodáře skupeny jsou rodu členy, tamo rdí se dětí tváře jak jablíčka od větvice, tamo choti v klín se ženy tulí jako holubice. A zde vzorně dům si vedou, hospodaří, tkají, předou. Jejich péčí blaha růže neodkvétá, neopadá, ale kvete věčně mladá. – – Ejhle! jako panna svěží, jako žena kyprovnadá. které na rtu úsměv květe, před zrakoma země leží. Jděte, děti, s bohy jděte, lůno její zúrodněte!“ Těmi slovy dohovořil, hluboko se bohům kořil, svorně druhům tiskl ruku. Nastoupily skvělé hody, tance, zpěvy, chorovody. 106 Vojenův syn v ladné struny sahá, zvučně opěvaje novou vlast a nové kraje. A zní píseň jeho lepá brzy jako pěnic dumy, šumí jako peruť orlí, brzo jako bouře horlí, která v skály blesky tepá, brzo jako skřivánkové prozpěvuje nade chlumy. Nastoupily skvělé hody, tance, zpěvy, chorovody, než osedli kraje nové, osadili nová sídla. Nad jich hlavou krahujové rozpínali dlouhá křídla Snad to byly duše otcův, které z dálky přiletěly, snad se v kmenech jedlí chvěly duše otců z temné návy. A Říp jasně hleděl v dáli k tichým horám Šumaviným, tam, kde Krkonošské skály sklánějí se k vodám siným. Zvěstoval jim velké zprávy, že tu nových kmenů zárod, že tu domov našel národ! 107
Choť Krokova.
I. I.
 Nad hvozdy rozklenut sní nebe baldachýn a pod ním jako gigantický duch se tyčí Krokův kamenný a pevný týn. Sem život veselý a pestrý ruch a měnivý jak mnohobarvá duha tak mnohého již přivál dobrodruha. Tu rohy víří, víno kypí z číší, tu hony nádherné a skvělé kvasy, tu kupci četní, posli z dálných říší. Teď na knížecím dvoře dlejí Sasi a s moudrým Krokem radami se radí. Pod krokem každého zem zalká v steny a v řeči proudí poctivost a víra: a v chodu, slovu poznáš bohatýra. Jen jednoho z nich ledový zrak hadí se nořil v půvab čarovnadné ženy a oko plálo divé vášně plamenem ret retu sblížit, rámě objat ramenem. II. II.
 Hle! na ponebí kamenného hradu jde moudrý Krok s věčnými bohy v radu 108 a na pavlánu pozlacených věží se před ním objevila žena mladá. Krok snivě v bílé lokty její padá a poceluje ruměn lící svěží. Leč chladně, bez úsměvu, beze slov před tváří jeho lepá žena stojí. I zahovoří k mladé choti svojí: „Což netěší tě knížecí můj krov, že jsi tak zadumanou, smutnou, tesknou? V tvých očích zoře štěstí nezablesknou, když lid kořist k nohám tobě kupí, jež odměnou jest hrdinného boje. Ty nejdeš, nepolíbíš čelo moje a nepotěžkáš oštěp od ran tupý a neodejmeš uzdu mému koni a líce opálené slunce palem a tváře pokálené krve kalem víc neomýváš. – Jinak bylo v loni, kdys obcházela uloupené vozy a to neb ono vyžádala darem, kdy pěvci, které vychovali bozi, tě veselili sladkých písní čarem. – Jsi nyní jako vábná růže, kterou dech větru rozvívá nad suchým stvolem, kol které jeseň bloudí s mlhou šerou, kol které mihotavé slávy ptáče tak teskně obletuje smutným polem a kolem které siré štěstí pláče jak žežulice žalně lká a pláče. To tvoji soustrast ani neroznítí, to tebe, Nivo, ani nezabolí, že naše mládí, naše celé žití jest obetkáno chmurnou žalu sítí a smutno, jak mohyly pahor holý?“ – 109 Chtěl vlahou políbení osvěžiti rov, na kterém květné poupě něhy zvadá a dosýchá tak záhy lásky květ: leč s tichým vzdorem, bez úsměvu, beze slov ta vnadná žena, jeho žena mladá dál ustoupila před ním zpět. III. III.
 Již na ponebí kamenného hradu všel smuten Krok s věčnými bohy v radu a na pavlánu pozlacených věží se prochází choť jeho lepá, mladá. Na líci jako zoře ruměn svěží se rdí a rozkvétá a neuvadá. Jsou hedbávem ty její hebké vlasy a černají se jako husté vřesy na bílých skalách výslunného jihu; jsou hedbávem ty její hebké řasy a tmí se jako v dáli horské lesy a rozvlní se v jednom okamihu a zase ve prsténcích dolů splynou kol šíje úbělové, měkkých ramen na půvaby, jak vodní trávy řasy na svitavý, v skal lůně snící pramen. Tu vášnivého Sasíka zrak hadí se potkal s vnadnou, lepotvarou kněžnou a oko plálo divé touhy plamenem: ret retu sblížit, rámě objat ramenem. Když v podvečeru den své líce chladí a noc se líbá se soumrakem denním, tu slovem čarovným a písní něžnou Sas okouzluje vnadyplnou ženu a opíjí se sladkým políbením. – 110 Jest křehkou žena a duch z vášně stenu tak lehko roznítí se k pomsty žáru. I Niva myslí: – „Jedu do poháru – a šumnou číši choť můj nahne k retu a skončí žal můj, hoře moje v letu.“ – Kde vášeň zahovoří takou radou, duch činu rychle zvedne ruku mladou. IV. IV.
 Dokončil Krok s věčnými bohy radu a vyšel na dvůr kamenného hradu. Sem bohatýry pozval, kupce, Sasy a v starodávné síni strojil kvasy. Tu jeho lechové a vladykové, tu jeho kmetové a vojvodové ve starobylém rodných otců kroji na křeslech zaujali hodnost svoji. Tu ženy lepotvaré, lepošaté se usadily za poháry zlaté, tu pěvců chvějné rokotaly struny. A jak noc zamračeni sedí páni, jak hvězdy jasné ženy kolem září a kněžna Niva s poubledlou tváří jest rodnou dcerou svítající luny. Ret siná, chví se ruka, prch’ klid skrání a duše chví se nepokoje ledem. – Jest víno prudkým otráveno jedem! A již se pití, jídla na stůl snesla. Krok povstal vážně s dubového křesla a první víno ze svatého rohu za obět podal nejvyššímu bohu a vládci velikému Perunovi; 111 když domodlil se prosebnými slovy, když dokonal, pil ze svatého rohu a nejstaršímu podal píti kmetu. Pak pozlacený pohár klidně zved’, v němž namíchán i podán mu byl jed, a nachýlil jej k nachovému retu. – Viz! bledá Niva jak blesk v kmitném letu se mihla, zamihla se v rychlém skoku a odňala mu jedovatou číši – mdlá ruka její nezvedla ji k výši a neschýlila k prahnoucímu retu. Jek nastal, křik a šum a divé zvuky svým křídlem poplašily smutnou tiši. Třas poletoval po kamenném týně a ruku tiskl rodné sestře – hádce. Vrah netušený, vilný vrah a zrádce jak vítr prchal z pobouřené síně. Krok stál tu chvíli chladný jako z kovu a před ním žena jeho, žena mladá. Zrak jeho jak šíp smrti na ni padá a ucho k vášnivému kloní slovu, jímž zaplakala žena jeho lepá: „Prut hanby bílá ňadra moje tepá a líce rozdírají pohan nože, blesk pomsty bije v lůno mého klína: já poskvrnila čisté tvoje lože, já jedu přimíchala v číši vína!“ V. V.
 Dech ledového mrazu zachvěl těly. Krok stál tu nyní zděšen, znaven, zmámen jak socha němý, chladný jako kámen. 112 Jen svaly v bledé tváři se mu chvěly, na jilci meče ustrnula ruka; hněv bílé čelo mrakem vrásek chmouře jak výheň šlehal z rozjiskřených očí, jak blesky do vod, v duši vjela muka! Když přehnala se v rozlíceném proudu tak netušena překvapení bouře, Krok ve tlum ustrašených lechů vkročí a pevným hlasem k nim tak zahovoří: „Již tedy zasedněte, bratří, k soudu a suďte ženu, která čisté lůže hanebně pokálela vinou mnohou a která nevinnosti štěpné růže svévolně pokálela vinou mnohou!“ I zasedli, jak zasedají v sněmy, a odsoudili Nivu slovy těmi: „Tak našich otců trestává mrav ženu, jež byla cizoložnou, nevěrnicí: Dvě děvy cudné ustřihnou jí kštici a na krb uvrhnou ji do plamenu. Choť, jenž usvědčil ji a z všeho viní, svou učiní ji robou, otrokyní!“ Tu obklopily cudné panny ženu, jež byla cizoložnou, nevěrnicí, a ustřihly jí dlouhou, hebkou kštici a na krb hodily ji do plamenu. Vlas dlouhý, hebký zaplál do nachova a tmavorudým svítil kolem jasem. Když dohořel, Krok k choti svojí slova ta zahovořil smutným pevným hlasem: „Ó, Nivo! země chraň tě na svém lůně a dobré nebe líbej tě v tvář sinou 113 a moře tebe ukryj v tmavé tůně a širý vesmír buď ti domovinou: však kletba moje dostihne tě všude a krov můj věčně cizím tobě bude! Jdi, ženo! Vrať se domů, a tam máti jak sirá kukavice bude lkáti. JdiJdi, ženo! Vrať se domů, a tam otec tě slzou napojí pod bílým krovem a nasytí tě jenom kletby slovem!“ 114
Klen.
Toulá se vlk v žírných polích hledající tučný plen, bloudí Aldan po oudolích, v kterých sedí starý Klen. Stojí Klenov u Radbuzy, hvozdy šumí dokola a v ně Klen i jeho druzi hledí zraky sokola. Co tu pije rudá vína, co tu jídá bílý chléb, kolem srubů jeho týna zabělal se mnohý leb. – V zamyšlení, v zadumání pustil uzdu myšlénkám, smutně sivou hlavu sklání. „Jsem tu nyní, jsem tu sám. Odumřeli druzi mládí, opustili otčinu; čas jak vichr divý pádí. Kdy já v rově spočinu? 115 Již mohyla Popelova mizí v bujném kapradí; zda se splní jeho slova: Rov můj tvým se nahradí?“ – Hledí starec v modré luhy, hledí okem bedlivým, přivolává věrné druhy vida stoupat šedý dým. „Kokrhá, to z našich chatek rudý kohout našich střech? Neslyšíte žen a matek zoufanlivý pláč a vzdech? Nezdá se vám, jak by šakal zavyl v šerý, tmavý les? jak by chudý rolník plakal opouštěje rodnou ves? Obětují Perunovi Bavoráci cizí dar, podpalují bílé krovy, na vsi vedou černý zmar! Živě v obět velkolepou pálí klasy na luze, krvavými meči tepou v svatých stromů haluze! V doubravinách temných plaší ostrozobé krahuje a co najde v zemi naší, do své Bavor stahuje. 116 Vyjeli si Bavoráci, spolehli se na oře, ale rolník při své práci kosti jejich zaoře !“ – Tasí meč a zbraně ryzí, přes kamenný letí most. – Přivítati hosty cizí, svatá Čechův povinnost! Jsou to mraky na nebesích, je to blesků rudých let? Jako mraky jedou v lesích, jako blesk se míhá kmet. Řeky bouří, lesy hučí, echo lkaje v lůně hor. S větry letí koně ručí, s větry letí Klenův sbor. Rozhledá se v širých polích sivobradý starý Klen, kde vlk bloudí po oudolích a kde hledá tučný plen. Ajta! Tamo Perunovi obětují cizí dar, podpalují bílé krovy na vsi vedou černý zmar! Živě v obět velkolepou pálí klasy na luze, krvavými meči tepou v svatých stromů haluze! 117 Tamo loupí, hubí, kradou, netuší zlou kvapit seč. Potřásá Klen sivou bradou, vzduchem sviští nahý meč. Jako letní krupobití dopadává na sta ran, křik a pláč a vlčí vytí ozývá se se všech stran. Jako řekou kane krve blesky září mečů kmit. Jásá teď, kdo plakal prve, bije nyní, kdo byl bit. Již noc letí s horských štítův jako tmavoperý pták. Dál chví se meč Svantovítův, dosud prchá Bavorák. Natahuje líné klouby, odhazuje velký plen. Jako ručej v lesa hloubi za ním bouří sivý Klen. Jezdce honí, hlavy rubá, honí, rubá napořád. Klesá Aldan jako hrubá skála v hněvný vodopád. Tu a tam se jezdec kmitá – – i dí Klen: „Dost boje buď“ a než dořek’, střela lítá zaryla se v jeho hruď. 118 Bujná větev žití zvadá, kterou ranil kalný šíp. Klen v Mořeny náruč padá v stínu věkovitých lip. „Pozdravujte moje syny, které hostí Vyšehrad, ať jsou štítem domoviny, kdyby k nám zas Bavor vpad’. Ověnčete ještě, bratří, choti mojí milý rov, kterou v návi oko spatří – –“ a ztich’ šepot jeho slov. Pochovali popel kostí pod velebnou Šumavou, Šumava mu do věčnosti pěje píseň dumavou. 119
Korutanská.
Uvad’ strom a jen dvě růže kvetly z kmenu Přemyslova. Starší Anna měla muže a zem měla krále znova. A byl ten král bohatýrem, který hubí vrahů davy? Vynik’ umem, vynik’ mírem? Nelamte si o to hlavy! Pancéř měl ze soboliny, ráznosti si dodal vínem, bohatýrské konal činy pod královským baldachýnem. Čechům strkal ruce v kapsy, aby zima nebylo mu, a když někde něco lap’ si, posýlal to honem domů. Dvořanům svým strojil hody, žebrákovi sebral kůrku. Vzpomínal lid na nehody za dob lítých Brandeburků. 120 Zlato, skvosty, drahokamy sebral z chrámů v celé Praze. Vždyť prý kněží kážou sami, jak v chudobě lidstvu blaze. V spořádaném státě každý výděleček přeje kmotru; proto nechtěl vidět vraždy a loupeže cizích lotrů. Sedlákovi do stodoly kdo to leze zopatrna? Kdo to krade koně, voly, kdo to prchá jako srna. Kdo do tenat panny chytá, kdo se k cudným ženám vkrádá, komu to pěst svalovitá na záletech modří záda? Na cizího vlastní pláště oblékají cizí hanci, když dí králi plní záště: „Jsou to tvoji Korutanci.“ Páni čeští, páni vzdorní. proč vám pění se krev jará? Nevidíte, nepozorní, jak se o mrav dobrý stará? Jak Elišku Jindřich střeže pilně před slov svůdných medem, jak ji v klenbách černé věže krmí hladem, pojí jedem? 121 Proč těm Čechům líce plají, proč jim náhle kypí žluče? Na vojáky sobě hrají, bubeníček v buben tluče. Polnice je v řady volá, pod prapory stojí mžikem, v proudu, jemuž neodolá Jindřich, táhnou jedním šikem. Nedbal, nedbal o výstrahy, prováděl jen vůli panskou; teď ho ženou letmo z Prahy, zpívají mu Korutanskou: „Ač jsou malé Korutany, vejdeš se tam přece asi i tvé roty, i tvé panny... Vzpomenem si na tvé časy. Až my jako jinde všude slávu knížat budem psáti: nemusíš se chodit ptáti, že tam také tvoje bude!“ 122
Na Moravském poli.
Ještě bledá hrůza mračila se na krvavé nivy, smutné pláně, ještě divý skřek zněl v jejím hlase, jak by na lup vylétala káně. Slunce pilo, sirá pila země věrnou krev a ona tekla ještě do Moravy, do studené řeky. Zrudla řeka, jak by v hrozném čase krvavé ji rozvodnily deště; lkala žalně, bědovala temně, jak by pláčem opěvala reky, kteří v ryčném boji, vírné směsi padli pod ranami nesčetnými ve studenou náruč chladné smrti... Dujné větry vyly jako chrti, honily se jako lítí běsi, pohřební zpěv, srdce rvoucí pěly nad mrtvými, vychladlými těly. Klidno, smutno, mrtvo bylo polem. Jako hory bledých mrtvol kupy stojí kolem, černají se kolem. 123 A zvěř na krvavé hody, lupy vychází a krve té se děsíc mizí, ustrašena prchá v dáli. Matně hvězdy na obloze plály, jako by se žasem, hrůzou chvěly. V siné, ve smrtelné běli z temných mraků vchází smutný měsíc žalně patře na krvavé moře. Na nejvyšší mrch a mrtvol hoře sedí děsný přízrak, žena hrozná. Kdož ji nyní osloví, kdo pozná! Na mrtvolách sobě tiše hoví, ještěří zrak bloudí po prostoře, v mrtvých maso vťala drápy soví, kolem těla ovíjí si hada, v úsměv šklebivý své dásně cení. To zjev lidský není, není, není – – Obluda to, příšerná to Zrada. Nyní vzchopila se nenadále, až jí v těle zachrastily kosti, hlasem jako noční dravec volá: „Jenom blíže, sluho můj a hosti! Kde se touláš, kde že bloudíš stále? Nevzpouzej se, kůň tvůj neodolá. Jenom zaměř na Moravské pole, pohleď, jak si hovím na mrtvole Otokara, železného krále!“ Ještěří zrak letí v dáli šerou, kamo vítr její slova vrhá. 124 Tamo jezdec koně uzdou trhá, větry v šedou kadeř jeho perou, bledost smrtelná mu vane s tváří. V mrtvol řady zpurný kůň jej nese, v řady osvětlené luny září, v mrtvol, jichž je vývratů jak v lese. Bije koně meče rukojetí, ten však jako k vytčenému cíli necítě již meče ostří, plochu, jako s vichrem v plný závod letí – – Na vysoké hoře mrtvol síly plný hlas zní: „Jenom blíže, hochu! Pojď se rozloučiti s Otokarem. Poznáš z osmahlého obličeje, že byl sluncem vaším, vaším jarem. Ze třiceti ran krev černá teče, ruka třímá ještě jilec meče, druhá v proklaná se prsa reje. Pojď se rozloučiti s Otokarem!“ Jezdec marně v třemenech se zvedá, koně v běhu zdržeti se snaží. Ruka klesá, zemdlí síla paží, v ňadrech těžký poutuchá dech, v tváři, jež jak měsíc siná, bledá, stopy po smrtelných úzkostech. Co se v těchto vetchých ňadrech budí, co v nich jako žárná výheň pálí? Jak by oštěp projel jeho hrudí, výkřik žalostivý letí dálí: „Nebe spravedlivé, velký Bože, tady jejich poslední jest lože!“ 125 Jezdcův omámený zrak a tupý letí, kde se hora mrtvol kupí; tamo, smrt kde nejhroznějším zmarem řádila a kde se hnala v šiky jako vlk, když vidí kořist lačen, jako blesk, když letí z temných mračen. Tamo v poslední až okamžiky železný pluk s velkým Otokarem ocelové napínali svaly. Kdy se v proudu krve teplé topí, ještě jako lítí lvi se rvali, ještě vítězilo české kopí, ještě české paže sílí, mladnou... Tu hlas na mohyle zní jak z hrobu: „Když král v seč tě volal s myslí chladnou: ,Ať pán z Dědic rozhodnout boj pílí!‘ dobře proved’ jsi hru svoji zrádnou, synu Miloto, v tu velkou dobu!“ To řkouc Zrada na perutích mizí. Na bojišti stín se zvedá cizí. Štíhlá žena oděná v háv bílý zachmuřená jde jak anděl boží, k bohatýrů mrtvolám se chýlí, které leží na zemitém loži. Sirá, opuštěná tak a sama, koho hledá tu, kde ještě tlama záhuby a smrti otevřena, koho hledá tady slabá žena? Jezdec trnul, jak by ostrá dýka v srdce jeho z nenadání vjela. 126 Má vlas krátký, postřižený zcela... Poznal v této ženě – Palceříka. „Palceříku!“ zalkal, zaplakal stana v žasu, stíraje pot s čela. Jako uštknuta by byla hadem, jako ovanuta smrti chladem zachvěla se žena... Hledí, zírá, poznává a hledí, zírá znova... Žalný pláč a teskný, bouřný žal v kletby hrozivá se mění slova: „Kde jsi, klatý, zhříval toho hada? Kdy v tvých žilách vyschla česká krev? Jakým klamem srdce tvoje tknuto, že v něm mohla zroditi se zrada, kterou padl taký rek a lev? Zda víš, nad kým česká sláva pláče? Nad kým lká ta země, siré ptáče, uštvané a uplašené kruto? Nad kým národ stená, pláče, kvílí? Zda víš, koho zrak můj hledá tuto? Bože, jen mu odhal, jen mu zjev hloubi mého nesmírného žalu, nechať lítostí a hořem šílí. Viděla jsem, jak se šlechta rotí proti svému velikému králi a jak s královskou se pojí chotí. V oukladech a nenávisti kalu hru jste ošemetnou odehráli. 127 Jenž byl snů mých v mládí zlatým květem, který jako slunce zaplál světem, který ozářil všech vlastí lemy, jenž byl bohatýrem rodné zemi, dobrým otcem jenž mým býval dětem: bezduch, mrtev mezi svými leží. Po bok jemu, – vidíš! – syn můj svěží, syn to Otokarův – Mikuláš! Láska, již v hruď moji lilo nebe, hoře, které vzbudil zločin váš, hanba, která na mém leží jméně, že jsem rovna cizoložné ženě, česká země, z které luňák střebe nevinnou krev hladově a lačně, rodná, vlastní matka v černém rovu proklejou a proklínají tebe: Zrada – pozdrav tebe v každém slovu, s tváří lidských patří na tě mračně, v každém hnutí tebe nechať zebe, hadem ovíjej skráň tvoji zrádnou. Ať se nezelená tráva více ani květ a stromy, na něž padnou černé stíny proklaté tvé líce!“ „Běda, běda, velký Otokaře!“ zalkal Milota a v temném stenu prchal opouštěje hroznou ženu. Lípa stála nedaleko, sta let stála a se zelenala jaře. Zemdlen stanul u jejího kmenu Milota. – 128 Jak by boží posel s nebe zalet’, nebo nenadálý padl mráz, za ním palčivého slunce šípy dopadaly v sněti staré lípy: usýchala, uvadala v ráz. Z listí zčernalého prchá ptáče, které plaší odtud hrozná tucha, v kmenech někdo jako víla pláče. – Dál než Milota svou kletbu vláče, lípa stojí zvadla, stojí sucha. 129
Dalibor.
Stál kdysi na rozcestí Dalibor a nade hlavou jeho rozpor let... Tu v duchu smělém vyvstal hněv a vzdor, tak v rozechvění chvěl se jeho ret: „Na jednom břehu chatka, ve které štěstí domov chystá tak vlídné jako matka a jasné jako hvězda čistá, tak milé jako s lunou noc a silné jako lásky moc. Tam hvězda mého blaha, tam mého srdce milá prodlí, k níž láskou planu, snaha má, k níž se v svatém vznětu modlí. Teď opustiti všechno mám, své blaho příští, lásky chrám? Na druhém břehu hrady, z nichž poroba lid český poutá, meč násilí a zrady... Lid pánem není toho kouta, v němž lopotí se, zmírá dnes, pláč jeho vzlétá do nebes! 130 Mám vstoupit mezi pány, ti potlačují cit a právo – – s zasazovat rány, kde tělo není dosud zdrávo? Však to mi bude odměnou, že Eva bude – chotí mou!“ Člun myšlének s tou vlnou zlých pochyb v rychlém běhu spěje. Zde úpí, prosí, klnou, tam pán se křivdám různým směje. Nuž stranou rozpaky a bol! Již cestu, Dalibore, zvol! Hoj, vlny lkají, ječí a bouří, pění se a kotí. Leč plavcem bouře věčí teď zmítá... myšlénky se rotí... Z nich které místo přední klást? Buď lásku zvolí nebo vlast. Jak vlny ty se pění, jak kypí, letí v před a zpátky! Hned rozhodnut, hned mění, hned staví v běhu člunek vrátký, jak myšlénku by lepší střeh’... Jen který zvolit nyní břeh? Teď plavec jako jedle se vztyčil mocně v člunu malém, nach polil tváře zbledlé, hněv projel čivy ohně palem. Hlas jeho jako příboj vln zní bouře, vášně, síly pln: 131 „Ó Bože, vesmír rukou chceš řídit jako pán a vládce. Když jediný tvor mukou již hyne sám se sebou v hádce a zmítán jako větrem list, jej necháš sudbě za kořist. Jsi Bohem! Pověz tvoru, kde svítá jasná hvězda spásy. Či v nevoli, pln vzdoru mám trhat pouta lásky, krásy, neb jinak tíhu těžkých pout mám nevinným a bídným kout?“ Hle! z klidné chatky štěstí jde Eva jasná jako zoře a Daliboru věstí: „Přes bídy lidské širé moře dál, Dalibore, směle pluj, vzleť, Dalibore, orle můj! Vlasť jednou jenom máme a lásku věčně, lásku po věk! Slyš... Co zde v obět dáme, tam na věčnosti najde člověk. Je rozhodnout zde lehko boj: Jdi směle, s lidem svým se spoj!“ Jak harfa dozněla ta řeč. – Již Dalibor se mohl rozhodnout... Za práva lidu zvedl meč a napjal mladých paží sílu. Však marný boj a marná seč... Čas nebyl k posvátnému dílu. 132 Byl Dalibor spjat tíhou pout... A mnohý věže kol se vláče, když naslouchal té jeho písni, jež opouštěla tmavý, smutný kout, jak ubránit se mohl tísni, jak zdržeti se mohl pláče? 133
Krvavá růže.
Již dávno rozjeli se posli, zvouce, kdo Čech, kdo junný panoš, panský rek, by přirazili k branám Olomouce, by potrestán byl zpupný Lokýtek. Nesčetným, rekovným je vojům v čele nejmladší Přemyslovců ratolest. Jak mladý lev se vzchopil Václav, žele, že zapomenul na královskou čest, tak zapadaje v lidské hanby tůně, jak vyvětralý kámen v hloubi vod, když na velebném Libušině trůně, mu rádcem byl jen bídných vášní rod a velký odkaz otce svého, děda, dal nepřátelům lačným lupu v plen a v bílých loktech dřímal svůdných žen. Oj, vzchopuje se, rázem vstává, věda, čím otcům, vlasti, slávě povinen. Je tich a smuten kapitolní dům, v němž na čas prodliti mu jako hosti. Juž kyne mocně velkým slávy snům, hlaholnou mluvou mrzké minulosti 134 ustoupit káže v propast zapomnění, a z růžných červánků zří vzcházet juž své slávy slunce, mlžné prchá snění, a k činu velkému se chystá – muž. „Ty vůle, paže – mysli, peruť zvedni, a slávo, v oblačnou mne říši nes, vzplaň, jak to žhavé slunce na poledni, měj světlo, světe, českých od nebes!“ tak v zanícení Václav šepotaje na lůžku vedrem znaven usnul král. Juž odhaluje obrazů svých taje, tak ladné; při něm mámivý sen stál. Král vece mu: „Jsem zvědav, co mi dáš?“ Sen, lehce za měkkou jej ruku bera, mu do dálného ukazuje šera a ptá se smutně: „Kde jsi, poznáváš?“ On hledí kolem, cos jej mrazně zebe, že chví se žasem, ladné blednou líce, hlas jeho zachvívá se: „Vidím nebe a ty jsi světlý anděl nebešťan.“ Sen dál se táže: „A co vidíš více?“ „Tam jarně teplých vánků milý van přináší světlých postav velký dav.“ „A znáš je?“ – „Bože, kdo se blíží k nám? Ó jak bych neznal těchto drahých hlav! Ó jasně vidím, kdo jsou, znám je, znám!“... Tam patří na dav; jará zář plá v oku. 135 Jde Přemysl tu po Libuše boku čarovnou září leposti se skvící; tu svatý Václav s usměvavou lící, v železném pancéři jde Vladislav, jak u Milánských přioděn byl bran, a dále nese vánků lehkých van dva ladné zjevy – lepou Dagmar s Mladou; zbroj těžká toho reka na to chrastí, jenž na Hostýně západ zbavil strastí tatarsky tatarských. – Tu on – jenž zradou kles’ v náruč smrti na Moravském poli, s ním česká sláva na krvavé lůže. Z ran tisícerých vykvétají růže tak jasně rudé jako svěží krev. – A na trůn used’ Otokarův zjev a jeho mocný zvučel hlas, jak zvon: „Zda tobě, vnuku, po života skon, jak nám, ta česká sláva bude mila?“ Než odpověděl Václav, všechno v ráz tu zmizelo, jím chvěl jen krutý mráz, jen růži viděl rudou, jež tu zbyla, jen růži porosenou svěží krví. Okamžik překvapení minul prvý; i chopit chce ji jeho ruka mladá, leč růže volně padá, lehce padá, jak krvavá se hvězda nese dolů – a Václav za ní padá, padá spolu, však marně po ní sahá, darmo sahásahá. Na dlažbu padla kapitolní chodby. 136 A Václav procit’ ze sna. – „Růže drahá! mou budeš,“ zvolal, „mojí jenom! Rod by můj zneuctěn byl, kdyby někdo zved’ tě cizí!“ – V polospaní ještě, v snách a zmámen beze zbroje, v lehkém šatě král překročil své dusné síně práh. V tom na něho se divý vrah vrh’ klatě a dvakrát dýku v krásná prsa vklál. Kles’ Václav; pohled’ kolem naposled. – Na dlažbě místo růže té krev svou zří zmírající král. Juž zastíněno oko smrti tmou. 137
Děti.
Váhá prchnout noc. Den bílý snad by raději si hověl v nočním klidu. Což se leká vozové té hradby, toho muže, v jehož hrozném vidu zírá, co mu táhne myslí, duší? Hrozí se den, co se stane, tuší. Dlouhým hákem v dlouhém háku věze těžký řetěz vozů hradbu spíná. Nehybná ta hradba – na řetěze jak by přikuta saň, – dnes tak líná. Vida Roháč Prokopa tam kněze na širokém voze nepohnutě státi, v dáli upírati hledy, přistoupil a vece: „Dneska tedy?“ Vůdce Prokopa hlas zazněl dutě. „Ty díš! Poprvé a naposledy!“ – opět v dáli zadíval se němě. Skočil Roháč s vozu; syrá země zaduněla, zachvěla se v hloubi, když zvuk rohů, třeskutý hlas trouby na kůň jezdce volá, pěší v řady. Hvězda jitřní, hvězda lepé vnady, vidouc, co se děje, v hrozném žase 138 na vysokém nebi ztratila se, a když rohy, trouby ječí zase, pomalu den bílý opět vzchází, jako jelen nepokojný z mlází. Voj se k voji, četa k četě řadí. Jako obrovité tělo hadí lehce někdy pohne sebou v spánku, tak se hnula hradba těžkých vozů. Zařinčely řetězy, když článků otřásly se rezovité kruhy. Zas tu tichotiše, bez hlomozu. Slunce usmálo se do červánků, zveselené hledlo v smavé luhy, jas mu planul na zarudlém líci. Myslí, že ty vozy násep pouze, že ti svalovití bojovníci tamo, kde se hlava kloní k hlavě, že to staré duby na doubravě, které jaro ždají v teskné touze? Že ty sudlice a dlouhé kopí bezlisté jsou, rozsochaté sněti, ze kterých si vítr posměch tropí? „Jsou-li pohotově, milý Jene,“ tu se Prokop táže, „moje děti?“ „Vel jen!“ v odpověd mu Roháč vece. – „Nejprudčím dnes útokem se žene! Jako dravci z vozové té klece vyřiťte se!“ velí Prokop zjařen. „Prvním útokem buď Taumburg zmařen! Nezůstane na kameni kámen. 139 Bojovník i ten, kdo prchá zmámen, nesmí uniknouti děsné smrti. Chci dnes, by mé děti jako chrti na lov divý byly rozeštvány, by vzduch naplněn byl krve parou. Dovedou to; rázem vniknou v brány rozjařeni naší slávou starou.“ Přisvědčil mu Roháč; syrá země otřásla se, zachvěla se v hloubi, když zvuk rohů, třeskutý hlas trouby v pochod jezdce volal, pěších řady. Pohnuly se voje. Chmurně tady Prokop stojí; slyší, země syrá jakže duní, hučí, chmurně zírá, jak se těžká hradba rozevírá, aby voje mohly k předu spěti. „Mužně k předu“ volá, „moje děti!“ Kudy půjdou, rozhlíží se kolem. Což to vidí? Což jej smysly mámí? Divný obraz, divný, málo známý jeví se mu.... V nekonečné řadě rozlehlým, prv opuštěným polem k táboru se průvod dítek blíží. Váhá nožka, jindy jež tak svíží, očko, jindy jež tak patří mladě, zarosené upjato je k zemi. Ratolístky nesou – vzduchem ranním sněhobílé zavlávají šátky nad svěžími v rukách haluzemi. Tiše jdou, neb s utajeným štkaním. 140 Prokop užas’. Chvěl se jak dub v bouři, čelo jasní, jež se dosud chmouří; mocně zvolá, voji velí: „Zpátky!“ Stanou jezdci na divoké pouti, dlouhé řady pěších s nimi stanou... První dítko s tváří uplakanou, které ručky k vůdci vztáhlo němě, neváhal tu Prokop obejmouti, na čílko je políbiti jemně. Odpuštění v jeho duši rozvil květ v sněhu hněvu. „Velké děti moje, zpět!...“ velí bojovníkům. „A vy malé v stany...“ „Naumburg spasen!“ rozletlo se v svět, v široširé světa toho strany. 141
Na Vítkově.
Šumí vlny Vltaviny, lehce šumí, klidně pějí, oslavují velké činy, o hrdinstvích vyprávějí, která Žižka u Tábora s bojovnými koná syny. Neposlouchá Praha tichá, neposlouchá, nerozumí. Proti hoře stojí hora, mezi nimi řeka šumí. Nad Petřínem nad Vítkovem bledá hrůza poletuje, ječí a v roh polní duje, hlaholivým duní kovem, zakaleným kopím kývá a zpěv pomsty kvapné zpívá. Psaní rychlá, psaní bílá poděšená Praha píše a za Žižkou posly sílá: „Neprodlévej, vrať se, Jene! Na tvou lepou Prahu bouře divoká se letmo žene. Sloupy dýmu, sloupy kouře zvedají se v šeré dáli. 142 Hukem vojů znějí bory, řehtem koní duní skály, hlukem zbraní bouří hory. Řetězy o boky vozů okovaných hrozně zvoní a ta půda za hlomozu pod kopyty jarých koní stená jako sirá máti a ret šeptá děsnou kletbu. Nevázané roty cizí mžikem hubí zralou setbu ve plamenech, v dýmu mizí okamihem celé kraje a ves za vsí v ohni plaje. Chce na Prahu Zikmund hnáti, v prach a popel nyní hodlá ustlati jí věčné lůže – víš, jak mysl jeho podlá. Pospěš, Jene, proti vrahu, neprodlévej, zachraň Prahu!“ Dočet’ psaní, která sílá, v kterých Praha bolně úpí. Zamihla se vzduchem kopí o štít chví se peruť bílá, o štít brousí spár se tupý, a již orel v let se vzchopí. Za ním, jako mračna sivá, sokolíků kmitných hejna letí k zlatým báním Tejna. Vzduchem píseň hlaholivá jako letní bouře hučí, vzduchem šumí peruť ručí, vzduchem hněvný zrak se kmitá. 143 Poletují nad nebesy, přeletují řeky, lesy, role, pole, luhy, lány – přeletují okamžikem. Benešov již v dáli svítá: „Otvírejte těžké brány, s naším pak se spojte šikem proti vrahu Zikmundovi.“ Odvětili s brány slovy: „Leť jen dále luhy, lány, neotevřem tobě brány, zůstaneme věrni Římu!“ Odpovídá Žižka v hněvu: „Potrestáme hrdé pány!“ Při bojovném ryčném zpěvu otevřeli letmo brány. Nad plameny v šedém dýmu, kterým platil trochu draze, zamáv’ orel perutěmi a dál letí k bílé Praze a dál letí krásnou zemí. Na Vítkově rychle sedá, rozhlíží se na vše strany, za Petřín a na Hradčany, malým vojům pomoc hledá. Tehdy hrůza hymnu plesnou neječela, nezapěla; perutě jí náhle klesnou v mdlobě podél mdlého těla. Za to radost peruť zvedá, na zlacené báně sedá. 144 Hledí Žižka v modré luhy, psaní bílá rychle píše svolávaje věrné druhy, kteří sedí v pevných hradech: „Viktorine, Viktorine na skalnatých Poděbradech, nevíš, jak se hádě vine v kotoučích k nám z svaté říše? Poleť ke mně v čele davu, bys mu přišláp’ hrdou hlavu.“ Nové psaní, nové píše: „Hoj, Roháči, orle bílý, škoda, že máš jaré zraky a že sedíš pod oblaky! Nevidíš, jak Zikmund pílí, by nám dovez’ vína číše, by nám dohnal stáda skotu, na jatky by přived’ rotu žoldnéřů a cizích rabů v nespočetném, velkém hluku? Na Vítkov mi podej ruku, k mým své těžké připoj cepy, pomoz zahnat onu babu, utlumiti její klepy.“ Nové psaní, nové píše panu Bořku z Miletínka, Švamberkovi k jižní straně: „Porodila svatá říše podivného věru synka s tváří, srdcem, okem saně. 145 Krví tyje, dýmem dýše, tasí jenom na nás zbraně, hledá jenom svár a seče. Kde jsou, bratří, vaše meče?“ – Psaní poslal; zvedá paže, hradí hradby, valí valy, postavuje bdělé stráže, ostražitost vojům káže, kdyby Němci v útok hnali. Teplá noc se tichou plání ve smutkovém rouše chmouří a tma zvedá černé spáry. Z Vltavy se tiše kouří bělavé a lehké páry. Nad bání tu a tam jasnou v polotemnu zoře hasnou. Na východu, za západu zahalila noc vše kraje. V stanu Žižky kahán plaje. Oslovil teď Žižka radu: „Budeme mít těžkou práci! Ráno Zikmund celou mocí na nás kvapný útok činí. Roháč, Viktorin a jiní vyletují ovšem z hnízda, ale takou černou nocí špatně jede dobrá jízda. Kdyby takhle jako ptáci neúnavné měli letky, jsou tu hnedle ze své kletky. Spolehnout se nelze na ně! Buďte nad vše opatrní. 146 Nás je jenom jako klasů a jich za to jako zrní. Před výpadem chraňte chasu, by zdar první naší zbraně nezničil nás na té straně!“ Rozešli se hejtmanové odpočinout v krátkém spánku... Probouzí se jitro nové. Lehké páry v tichém vánku houpají se kolem hlavy zamlžené hlučné hory. V boj se ženou jedny davy, v zbroj se staví druhé sbory. Proti lvům jdou vlci šeří, proti mračnům mračna pádí, proti skalám vlny měří. Již tam hrůza boje řádí... Zaduněla země syrá, sviští husté deště šípů, duní klády s hory cípů, na sta Němců mžikem zmírá a šik v šik se těsně svírá. Zahučely houfnic tlamy na vršině nad skalami. Pode hradbou nedobytnou teď se proudy smoly kmitnou a křtí Němců hlavy divé – a tu duní hrozné klády a tu syčí střely dštivé jako hněvné vodopády. Pláč a nářek, křik a steny rozvlněným vzduchem víří. 147 A tu Žižka libuje si: „Dobře, dobře naše ženy kladami a smolou míří. Řidnou hvozdy, řidnou lesy; vyjí jako vlci lítí. Hustější jen šípů deště!“ Děsněji tu šípy ještě v rozlícených řadách klátí; kamo padnou, obět chvátí „Jak se daří houfnic palu?“ obrací se Žižka k Chvalu. „Jako dračí zraky svítí, jako sennou trávu kosí; krve proudy, krve toky skalinaté hory boky oplakují, pláně rosí. Mrtvol všady jako kvítí.“ Hučí houfnic divé tlamy, kamení a šípy deští. „Ten křik, Jene, slyš!“ Chval jásá, „vítězství nám slavné věští.“ „Útočíme nyní sami!“ s chladnou myslí Zižka hlásá. „Útok!“ hučí trouby z kovu. „Útočíme!“ nad skalami rozléhá se vzduchem znovu. Voje jako mořské pěny na skalin se ženou stěny, voje jako mořské proudy po bocích se hory valí. 148 Hlouček ten je malý, malý, železné má za to oudy, nezlomnou a jarou sílu, jako obr má se k dílu, jak hromový klín se řítí. Kdo kdy viděl také seče? Jako výheň jiskří meče, dopadají na ty leby jako náhlé krupobití, krev se v dýmu kouří k nebi, štíty zvoní, přílby zvoní, oštěpy se rázem drtí, krev z ran chlípí, krev se roní, a běs mračný s černou smrtí komoně za hřívy chytá. Dál se blýskot mečů kmitá, dále střelbou řady řidnou, dál se dřevce drtí chvatem, dále hýří palcát s mlatem, v jednom rázu, v jednom tepu dopadají rány cepů v četných Němců řadu lidnou. „Kdož jste boží bojovníci“ rozléhá se nad řev boje. Tu dí Žižka s tváří klidnou: „Vítězíme jménem Páně. Chvale, jízdné čety svoje zaveď rychle dolů v pláně a hoň vlka v širých polích, v lesích, luzích, po údolích!“ A než dozní slovo kmeta, s vrchu letí jízdná četa, 149 a než četa dole stojí, Němců voj se v útěk rojí. Odolati nemůž’ ranám, prchá, prchá ke všem stranám. Odhazuje meče, kopí, těžké zbroje s těla trhá, ve Vltavy proud se vrhá, tisíce jich řeka topí, tisíce jich prchá v dáli. Zikmund s vůdci tábor, stany opouštějí, na vše strany utíkají v poděšení. Ejhle! v čele roty svojí Žižkovi tu v pomoc smělý Roháč letem orla čelí. „Udeříme na ně ještě, sevřeme je v pevné kleště!“ rozjařeným hlasem velí. Kam se jeho jízda rojí, tam vítězný prapor vlaje. Kde se jeho palcát kmitá, hoduje smrt ledovitá. Kamo vrazí chasa mladá, na sta nových mrtvol padá. Němce jeho chrabré davy letmo ženou do Vltavy a již s Chvalem v cizí kraje ženou Němce luhy, lány. „Dobrý sokol!“ Žižka plesá. Voj pak na kolena klesá, za vítězství vzdává díky. 150 Otevírá Praha brány a v ně Žižka s bojovníky vítěznými jede v slávě. – Na poledni slunce právě. 151
Roháč z Dubé.
Kol Siona rozbil stany císař Zikmund s mnoha pány, vojskem přikryl širé lány od Hor Kuten k Malešovu; stojí jedni v lehké zbroji, stojí druzí v těžkém kovu; stojí jedni v českém kroji, stojí druzí v pestrém šatu, jaký kolem Tisy nosí; mnozí z této chásky bosí. I hnal k hradu často v chvatu mysle, že tak Sion zteče; zaplanuly mužům zraky, setkali se jako mraky, pozvedly se v zápas paže, zkřížily se v oheň meče, bili se jak krupobití, rvali se jak lvové lítí. Na Sion však těžko hnát. Ustoupiti zas roh káže. Ustupoval kolikrát, nepočítal ani ztrát. 152 Marně vojskem přikryl lány od Hor Kuten k Malešovu, marně pozval české pány, marně svolal pány Uhry a jich pěší, a jich jízdu na Roháče k jeho hnízdu. Doved’ Roháč unést rány, doved’ také opláceti. Ustavičně Zikmundovi odpovídal těmi slovy: „Kdo v nás bil a nad hlavami zapaloval naše krovy, dědinou jak hrstkou klestu v noci svítil si na cestu, a kdo plenil naše města, a kdo bořil naše hrady, víru žmolil jak kus těsta, neostýchal se i zrady, a kdo pannám s těla šaty rval a ženy lákal v lože, místo chleba měl jen nože, místo lásky pro nás katy, v šachty metal muže ryzí; a kdo, otrok v krve dýmu naše blaho, naši víru obětoval hříšně Římu, na nás vodil vojska cizí ze všech všude koutů světa, a kdo zemi zničil málem: nikdy není naším králem.“ Důraznými těmi slovy odpovídal Zikmundovi 153 císaři a pánu Roháč; odpovídal nejen slovy, ale také zbraní pádnou. I byl Zikmund pravý boháč: mimo vojsko, mimo rotu přived’ s sebou stáda skotu, přivez’ koním vozy píce, přivez’ s sebou vína sudy, aby zapil časté trudy, topil starost v rudém vínu; přived’ s sebou krásné děvy, aby líbal sličné líce, aby okřál na jich klínu. Roháč – chudák proti němu. Kromě staré výmluvnosti, kterou někdy hřímal v sněmu, kromě meče, kromě pěstí, mimo hrad na tvrdé skále většího zas neznal štěstí nežli Husitou být stále. Vypůjčuje sobě skoty od Zikmunda lstí a mocí; s Zikmundovou tučnou pící utíkají jeho roty k hradu svému černou nocí, pak probouzí stráže spící. Pije Roháč, plaší nudu rudým vínem z jeho sudů. Vesel říká: „My jsme bratří po Adamu a dle Evy a mým koňům oves patří, jeho koním suché plevy.“ 154 Seděl Roháč nepohnutě, seděl jako orel stále v hradě svém na šedé skále a se skály z toho hradu vystrkoval na ně bradu. Zikmund ještě má dost chutě, za vojem voj vede znovu; prořidly mu, od Siona jenom stojí k Malešovu; k Hoře jenom z Malešova Zikmundovi posli znova letí s prosbou nebo z hrozbou: „Kovkopové Kutnohorští, vydejte mi stříbro nové, abych sebral novou sílu, rázněji si přistoup’ k dílu. Horníci vždy věrní víře, pomozte mi na kacíře. Vyhladím tu panskou můru, jež mořila vaši práci; mám ho v pasti, jako myšku, potrestám ho jako lišku; vyletět jen může vzhůru, půjčí-li mu křídla ptáci.“ Vzkázali mu páni z Hory, že ten lotr na Sioně poslal si již lotry pro ně, kteří jako straky kradou. Dostali se v město zradou a kde byla jaká skrýše, vyloupili, vyplenili a pak prchnout nelenili. 155 Lek’ se Zikmund této rány, počal radu bráti s pány: „Kolikátý měsíc tady táboříme celí zdraní; malý úspěch našich zbraní. A pan Roháč v našem loví – těžko tak ho zmořit hlady.“ A pán z Růže na to poví: „Nehodno by bylo krále, od hradu by táhl dále. Na Roháče těžko s mečem: jest on stvořen k lítým sečem. Na Roháče těžko s hlady: živíme jej sami tady. Útočiště vezmem k zradě, která v Čechách ještě žije; netušeně jako zmije přeleze zdi mechovité, poštípe ho v tvrdém hradě, otevře nám pevné brány, otevře nám branky skryté. A pak hody slavte, vrány!“ Roháč z Dubé jako jindy pozoroval jejich voje; dobře věděl, až je budou mrzet proti němu boje, dál že ještě nepotáhnou, ale ke lsti zlobné sáhnou. Tomu není nijak k smíchu, kdo urazil jednou pýchu 156 Zikmundovu. Roháč všudy byl, jako je v těle duše. Tam dal válet smolné sudy, sem přistavit kázal kuše, tu prohledly bystré zraky, výbornou že službu praky právě tady konat mohou. Ostatně co všichni silou, konal Roháč svojí vlohou. Jako jindy i dnes Roháč pochází na hradbách pozdě; Prostředek s ním, místo druhů kněz a pastýř toho stáda, jež z ovčince mistra Husa ještě zbylo; jiní v hvozdě hrozeb římských zabloudili. Polehtali jemu záda jednou hoši Rožmberští, když ho jali s druhy v lese; polehtali jemu záda, zchladili si na něm žáhu. Mluvil tiše polohlasem, ale klad’ na slova váhu. Zahovořil k Prostředkovi Roháč z Dubé těmi slovy: „Víš-li, dnes že, otče milý, tušení zlé mne se zmahá. Již co na den dnešní noci přišla ke mně hlava drahá dívky, kterou v žití pouze miloval jsem láskou pravou, 157 ale kterou žití nouze vyrvala mi rukou dravou; sklonila se lehce ke mně, zašeptala tiše, jemně: „Jene. ustup této moci.“ Prostředek tu Roháčovi zahovořil těmi slovy: „Unavenost jen a mdloba zmocnily se tvého těla; tělo spalo, duše bděla. Marná proti nám jich zloba, časněji by musil vstáti Zikmund a na Sion hnáti, lepší sobě vzíti kleště! Nepřišla nám ani ještě nedostatku krutá doba hrůzou svojí lid náš děsíc. Podle zásob, které máme, dlouho ještě odoláme. Poleží si mnohý měsíc Zikmund a pak sebrav svoje nechá půtek, nechá boje. Věř mi, Jene, Bůh nám s hůry pomoc sešle na ty stvůry.“ Zahovořil k Prostředkovi Roháč z Dubé těmi slovy: „Kdybych válčil, otče milý, jenom proti Zikmundovi! Ale je tu českých pánů kolem jako žitných klasů a já znám tu českou chasu. 158 Kam se opře hlavou hrdou, prorazí i stěnu tvrdou, byť ztonula v svojí krvi. Není to s ní zápas prvý. Nedbá na to, komu slouží, nedbá toho, že v síť vlezla muži, který místo žezla měl by odtud býti v krátku po vítězství pouze touží; nedbá toho, že jí Zikmund jednou notnou podá splátku. Ne ten Zikmund chlipný, drzý, ale páni – ti mne mrzí.“ Zamyslil se, sklonil hlavu a pak zase pokračoval: „Měl by vstáti nyní Žižka, přistoupiti k mému hloučku, rozhlednout se po tom davu, rozhlednout se po té chatře, po tom hejně mladých kloučků, které šidí Zikmund liška. Líto je mi, líto, bratře, hanba je mi, že jsem Čechem, že jsem bratrem této luzy, která s vlky zná jen výti, ale nikdy volně žíti. Co bys řekl nyní, Jene, kdybys viděl tuto chásku, jak o překot jen se žene líbat přezky, líbat pásku 159 muži, jemuž vojín z hluku tvého nebo Husitského nepodal by ani ruku! Umřel Jan Hus beze strachu v cizině na břehu Rýnu; báli se i jeho prachu, proto v siné řeky klínu skryli jej až v hloubi moře, ztopili jej v hloubi moře, neztopili naše hoře, nezlomili naši sílu, nezchromili ruce naše, které rostly k tomu dílu. Povstal Žižka jako prorok a vodíval nás rok co rok na Zikmunda, zhoubce krále. Po něm rostlo rychle dále záhubné té války símě v hluku boje, v bouři hromu v mohutnou sněť a v kmen stromu a pod jeho mocné týmě utekli se hrdí kněží, kteří s námi lidmi stěží promluviti chtěli v Římě. Po válečném tomto reji smlouvali se v Basileji; tak to dlouho chytře vlekli, až nám okov na šíj smekli; na Lipanech Čechů síla dokonala konec díla. 160 Tehdy v středu české zlosti složil Prokop české kosti. Zůstal já tu ke vší psotě státi sám a sám – kůl v plotě. Shromáždil jsem zbylé mladce, pustil jsem se v divou jízdu přes planiny k tomu hnízdu. – Celá země kromě Hradce podala se zeměvrahu...“ Prostředek tu Roháčovi zahovořil těmi slovy: „Člověku se ježí vlasy hrůzou, Jene, při vzpomínce, jak se valně staré časy v kratičké té chvíli mění. Česká země ani není, Roháči můj, českou zemí.“ Zahovořil k Prostředkovi Roháč z Dubé těmi slovy: „Bez radosti, bez úsměvu, s mečem v ruce, teplou krví při válečném jenom zpěvu pospíchal jsem s vůdci v boje, abych potřel hanby milce, zrádce vlasti, odrodilce; bojoval jsem s Žižkou rekem, bojoval jsem za Prokopa... A teď mám zhynout pyšným vztekem neprodav se za pochopa?“ – 161 Leckdy opřen v starou vrbu přemýšlel jsem při plamenu ohně, který táborem plál, místo co se světem ženu, že bych doma moh’ u krbu sedět klidně s milou chotí; místo co se stále světem tlupy vrahů kol mne rotí, že bych mohl drobným dětem vypravovat o statečném, o rekovném Čechů rodu. Polnice v tom v truchlém hlasu svolává nás ku pochodu nebo k válečnému kvasu. Ostruhami v chvatu zvoně, osedlal jsem opět koně, vesel klusal v čele čety. Tak mi mladost uplynula válkami a krví, lety. Nyní, otče milý, stojím bez nadějí jak strom holý, bez květu jak zimní houští. Život můj byl dlouhou pouští – – Pád však vlasti víc mne bolí. Ejhle! Nyní před mou tvrzí, u domova mého prahu lehne s pány Zikmund drzý, rozmetati asi míní, tvrdé hradby, pyšné věže, nádheru a lesk mých síní. Počkej! Vše to Roháč střeže! Počkej! má on zdravé oudy; počkej, potok ještě je tu, 162 jehož vírné vlny v letu odnesou tvé krve proudy!“ V rozechvění, v rozhořčení udeřil svým mečem na zem – v kusy dva se rozlít’ rázem. Zamyslil se Roháč kráče s hradeb s knězem do nádvoří kolem ohňů, které hoří bdělým strážím; s ním se louče pravil skoro smutným hlasem: „Čechy jako na dva hráče na nás hledí. Jeden padne, druhý vyhrá. Myslím, za dne budeme že míti s masem zas co dělat. S celou mocí chystají se kolik nocí.“ – – – Hoj, Roháči! To je chyba, žes dnes přešels jen tak kolem. Zrada mrskla se jak ryba, obletěla jak výr polem. Útočiště vzali k zradě. Nyní jako černá zmije přes tvé hradby již se vije, přeleze zdi mechovité, poštípe tě v tvrdém hradě, otevře jim pevné brány, otevře jim branky skryté. Hody slavit budou vrány. Ještě v noci se tak stalo. Zikmundovi rudé zlato víc než páni pomáhalo, a hrad celý dostal za to. 163 O půlnoci vůdce stráží dlátko v pevný zámek vráží; ač i kov se mrtvý vzpírá, mocí bránu otevírá. Vojsko pánů skryté v houští na hrad tvrdý zrádně pouští. Hoj, ty lstivý pane z Růže, dobře víš, co zrada zmůže zahalená v noci plášti, a co zmůže kleté záští proti panu Roháčovi! Bojováno s udatností nikdy dosud nevídanou. Toky rudé krve kanou, hromady tu leží kostí. Znovu křídla smrti vanou, znovu potok krve teče, koně řičí, řinčí meče, oštěpy se od ran lámou, a v to slyšíš píseň známou: „Kdo jste boží bojovníci?“ – Již se rudé slunko sklání nad Siona rudou strání; rytíř Roháč s padesátkou druhů ještě jim se brání, ještě křídla smrti vanou, ještě potok krve teče, koně řičí, řinčí meče. Roháčovi zraky planou, jak dvě žhavá slunce září, po osmahlé, černé tváři toky potu s krví kanou; 164 brání se tak Zikmundovi sečí nikdy nevídanou. A v tom věže hradu vzplanou, s rachotem se dolů řítí Bránil se již s padesátkou, ale jenom chvíli krátkou. „Zachraňte si krátké žití, zachraňte si život, druzi!“ volá Roháč v středu hrůzy, a že přišla velká nouze, vzdal se Roháč s padesátkou, ale českým pánům pouze, ale nikdy Zikmundovi. Promluvil k nim těmi slovy: „Milí páni, milí bratří! Spálili jste sídlo moje, rozmetali přece jednou tvrdé hradby, pyšné věže, sbili druhy v tlumu boje. Češi! zde meč, jak se patří. Přísahejte přímou duší, se mnou tak že naložíte, jak se na mne pána sluší. Jinak znovu meč se chvěj, krvavý se skonči děj.“ Vzali páni meč a jemu přísahali přímou duší, že s ním jednat budou, jak se na českého pána sluší. A po boji páni v krátku jali v pouta padesátku, ale Roháč bez okovů kráčí k stanu Zikmundovu. 165 Zikmund sedě prostřed pánů vysmíval se takto pánu: „Vida – vida – panskou můru! Tos moh’ vědět, že kdo Žižku potřel, dá si s tebou práci! Mám tě v pasti jako myšku – vyletět jen můžeš vzhůru, půjčí-li ti křídla ptáci. Teď snad přece svolíš málem, že jsem tvým a budu králem.“ Jemu Roháč beze strachu: „Škoda meče mého, brachu; pověděl bych tobě pouze, zda o také krále nouze?!“ Velel Zikmund českým pánům: „Ještě malé přání věští sobě tato duše zbožná. Spoutejte ho, páni čeští!“ Odvětili jemu páni: „Jest nám roveň; není možná.“ I byl veden Roháč s druhy od Siona k Hoře Kutné; dívaly se zraky smutné na valící se jen kruhy ohnivého s kouřem dýmu, na popel a hrozné rumy. Zamyslil se v těžké dumy. „Poslední to obět Římu.“ Vítaly je v Hoře davy, zvedaly se zevšad hlavy; mnozí, by se ve své víře utvrdili ještě více, mrzce plili na kacíře. 166 Kde jen chrámu, boží služby konali jsou horští kněží, že Bůh splnil vřelé tužby, věren vždycky svaté víře, vylil hněv svůj na kacíře. Od Hor Kuten veden k Praze( pozoroval Roháč hory kolem Kaňku, kovkopové kam metali druhů sbory, povzdech’ si a pravil sobě: „Koupili jsme robství draze – Blaze vám tam v černém hrobě.“ V Praze vyšli Zikmundovi za město vstříc všichni kněží, zvony zněly se všech věží, že Bůh věren svaté víře vylil hněv svůj na kacíře. V Praze v poutech veden Roháč. V poutech? – Vida, páni zlatí, Zikmund za sto přísah platí. Roháč chuďas a nic více – Zikmund proti němu boháč. Vede s sebou vás a rotu, vede s sebou stáda skotu, veze koním vozy píce, veze s sebou vína sudy, aby zapil časté trudy, topil starost v rudém vínu, vede sebou krásné děvy, aby líbal sličné líce, aby okřál na jich klínu. 167 Sedí Roháč v černé věži, pilně ho stráž četná střeží, sedí druzi Roháčovi ještě dolej v černé věži, pilně stráž je četná střeží. Přišli páni k Roháčovi, domlouvali po svém vzkazu: „Šetři žití, šetři vazu! Moc je moc a proti právu těžký odpor; suď se jenom o telátko, nemáš krávu. Nebude tak, jak je, stále, změní řád se, jenž jest nyní. Řekni jenom, že chceš uznat Zikmunda za svého krále, svoboden jsi jako jiní“ Odpověděl pánům slovy jako druhdy Zikmundovi, že kdo plenil česká města, že kdo bořil české hrady, víru žmolil jak kus těsta, neostýchal se i zrady, že kdo, otrok v krve dýmu, naše blaho, naši víru obětoval hříšně Římu, přísah neznal, ani míru, že kdo zemi zničil málem: nebude mu nikdy králem. Přišli ještě jedenkráte. Roháč trvá ve svém vzdoru: „Nechoďte již, vždyť mne znáte.“ 168 Kolik dní a kolik nocí seděl v poutech vězněn mocí; dal se s hlídkou do hovoru. Vypravoval jemu strážník, jak na Starém městě staví šibenici. – „Div to pravý. A tři patra míti bude, s kterých na tom nejhořejším pro Roháče řetěz zlatý. Tak neumřel žádný svatýsvatý, jako umře tento kacíř.“ Zadumal se, zamyslil se Roháč nad tou smutnou zvěstí, zakalily se mu zraky, marně hrozil pádnou pěstí a pak povzdech’: „Tedy zlatem nahrazeno moje štěstí.“ Za nedlouho přišli v žalář pochopové se svým katem, vyvedli ho na náměstí. S podivením Roháč vidí zástupy a davy lidí, šibenici o třech patrech: na nejnižším patře v kruhu čtyřicet svých věrných druhů, na tom druhém patře v kruhu deset vůdců svých a druhů, na nejvyšším řetěz zlatý. Přistoupili, hovořili rytíři a páni známí: „Poslechni, a ustupustup, bratře. 169 Ejhle! na tom třetím patře schystán pro tě řetěz zlatý. Zachránit se můžeš málem: Rci, že Zikmund je tvým králem.“ Odpovídá Roháč spjatý: „Slyšte, páni! Poctivému člověku a svému Bohu ustoupiti jenom mohu: ale nikdy tomu králi, proti němuž Čechy stály. Starejte se o vlast, kterou ubíjíte ranou sterou.“ Zasmušil se Zikmund při tom, zachvěla se jeho duše, když odvětil jemu suše: „Na Sioně za hrdinnou obranu a odpor klatý nemám pro tě poctu jinou nežli tento řetěz zlatý.“ Takto umřel Roháč zkrátka a s ním jeho padesátka. 170
Kozácká sláva.
Planou ohně; koně, muži kolem. Kozáci to leží v stepi polem. Těžko ubránit se zimě, chladu v taký mrazivý den listopadu. „Pověz ty nám, velký atamane, jaký vítr od západu vane, jaké zvěsti nese naší stepi z dálných krajů těch, kde těžké cepy vítězily, jak my v Cařihradu, to kdy kozákem byl kozák zplna.“ Hetman rukou zajel v sivou bradu, v oku jak by zaleskly se slze, stará ňadra zvedla vzdechu vlna, v líci osmahlé se stáhly svaly; naslouchal a pátral v šeré mlze, kterou dujné větry rozvívaly. „Za horami, kde se Krakonoši zalíbilo, dusot slyším kopyt, koní řev a – slyšte, bodří hoši – vidím voj tam udatně se vzchopit!“ 171 Na kurhanech vítr divnou zpívá; jakby s větry v divoké byl hádce, nepokojně buřan sebou kývá. V tom se kozák s vlhké země vzchopí, stářím neskloněna jeho šíje; atamana oslovuje vládce: „Pověz ty nám, kde se to kdo bije, kde to na veselce tančí kopí?“ Upjal v dálku vůdce staré zory, bystře zíral jako mladá káně. „Vidím v dáli táhnoucí se pláně, poznávám již dle sta hrdých věží – Přisám Dorošenko – tam to leží, tam to na úpatí Bílé Hory! Sivá mlha obzor, výhled kalí, vidím jen, že v boj se voje valí.“ Teď vlk zavyl – hrůza letí stepí. „Slyšte, děti! Boj to velkolepý! Děs a hrůza stohlavou jsou saní, neslyšíte ryk a řinkot zbraní? Tam ti hoši hladoví a zdraní jako lvi se bijou. – Ti se ženou jako šípy s tětiv zkrvácenou plání. – Kdyby nějakou to míli bylo jenom, děti: „Sedlat koně!“ velím, „a tam v letu k tomu cíli!“ Slovanská krev protéká ty žíly, za myšlénku, za svobodu teče... 172 Teď jak výheň planou již i meče... Teď boj nejlítější za ohradou... Ti se bijou... V peklo bych šel pro ně... Kéž bych podle nich pad’ vzhůru bradou!“ Vyskočili, shlukli se jak mraky, v dáli upírají mladci zraky: „Atamane, rci nám, atamane, vítěznou-li píseň vítr vane?“ „Krev se valí, krev se kouří k nebi, děla hřmí jak hrozná kletba boží, rudé pole poseto je leby, tisíce se mrch a mrtvol množí. Teď se vřava boje jinam hnula – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Velký Bože? Což mne ďábel mámí? Na ty hochy statné kdosi známý udeřil teď jako rána hromu! Čapka kozácká tam! – Děti, komu známo, s četou kde jest assavula? Nahajka tam, dýka tam... Ó, peklo, teď si s kozáky tu baštu zteklo!“ „Je prý assavula na Sanoku s četou v službách u Zikmunda krále;“ vzpomínají hejtmanovi druzi. Hetman slova se již neptal dále. „Na Čechy jej poslal králův pych!“ hetman děl a zhluboka si vzdych’. Druhy přelet’ hrozný anděl hrůzy, náhlý žal se zalesk’ v jejich oku. – 173 Sobě palaš stříbrem okovanou odpjal hetman, koni uzdu, sedlo, k četě obrátil se těmi slovy: „Heslo moje tolikrát vás vedlo, nebylo vám k necti, ani hanou, dokud sloužili jste hetmanovi. Teď jsem dohetmanil, milí braši! Nade bratry v Čechách bouř se vzdula; pobíjet je pomoh’ assavula, poskvrnil tak věčně slávu naši. Pod tou kletou Bílou Horou rovy, které bratrům ryly naše meče. – Krev, ach krev z nich ještě rudá teče, na nich šeptá žlutá polní tráva: „Dneska zbledla kozácká tam sláva, hetmanů jí není třeba více!“ V žalu zakryl hetman bledé líce, na kůň sedl, za Don odjel v dáli... Větry prý vzkaz jenom druhům vály, že se nevrátí již nikdy více ataman a kozácká ta sláva! 174 OBSAH.
Výprava Vladimíra Monomacha1 Nikola14 Vězeň29 Matka43 Episoda z bojů tatarských51 Píseň o carevně57 Nocleh IljeIlji71 Karel Veliký80 Čechové pod Řípem85 Choť Krokova108 Klen115 Korutanská120 Na Moravském poli123 Dalibor130 Krvavá růže134 Děti138 Na Vítkově142 Roháč z Dubé152 Kozácká sláva171
E: až; 2002 [175]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Salonní bibliotéka; Schulz, Ferdinand; Otto, Jan
(Salonní bibliotéka – Redaktor Ferdinand Schulz - Číslo LXIV - Nakladatelství J. Otto knihtiskárna. Tiskem J. Otty v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [V]+175