Na Vítkově.
Šumí vlny Vltaviny,
lehce šumí, klidně pějí,
oslavují velké činy,
o hrdinstvích vyprávějí,
která Žižka u Tábora
s bojovnými koná syny.
Neposlouchá Praha tichá,
neposlouchá, nerozumí.
Proti hoře stojí hora,
mezi nimi řeka šumí.
Nad Petřínem nad Vítkovem
bledá hrůza poletuje,
ječí a v roh polní duje,
hlaholivým duní kovem,
zakaleným kopím kývá
a zpěv pomsty kvapné zpívá.
Psaní rychlá, psaní bílá
poděšená Praha píše
a za Žižkou posly sílá:
„Neprodlévej, vrať se, Jene!
Na tvou lepou Prahu bouře
divoká se letmo žene.
Sloupy dýmu, sloupy kouře
zvedají se v šeré dáli.
142
Hukem vojů znějí bory,
řehtem koní duní skály,
hlukem zbraní bouří hory.
Řetězy o boky vozů
okovaných hrozně zvoní
a ta půda za hlomozu
pod kopyty jarých koní
stená jako sirá máti
a ret šeptá děsnou kletbu.
Nevázané roty cizí
mžikem hubí zralou setbu
ve plamenech, v dýmu mizí
okamihem celé kraje
a ves za vsí v ohni plaje.
Chce na Prahu Zikmund hnáti,
v prach a popel nyní hodlá
ustlati jí věčné lůže –
víš, jak mysl jeho podlá.
Pospěš, Jene, proti vrahu,
neprodlévej, zachraň Prahu!“
Dočet’ psaní, která sílá,
v kterých Praha bolně úpí.
Zamihla se vzduchem kopí
o štít chví se peruť bílá,
o štít brousí spár se tupý,
a již orel v let se vzchopí.
Za ním, jako mračna sivá,
sokolíků kmitných hejna
letí k zlatým báním Tejna.
Vzduchem píseň hlaholivá
jako letní bouře hučí,
vzduchem šumí peruť ručí,
vzduchem hněvný zrak se kmitá.
143
Poletují nad nebesy,
přeletují řeky, lesy,
role, pole, luhy, lány –
přeletují okamžikem.
Benešov již v dáli svítá:
„Otvírejte těžké brány,
s naším pak se spojte šikem
proti vrahu Zikmundovi.“
Odvětili s brány slovy:
„Leť jen dále luhy, lány,
neotevřem tobě brány,
zůstaneme věrni Římu!“
Odpovídá Žižka v hněvu:
„Potrestáme hrdé pány!“
Při bojovném ryčném zpěvu
otevřeli letmo brány.
Nad plameny v šedém dýmu,
kterým platil trochu draze,
zamáv’ orel perutěmi
a dál letí k bílé Praze
a dál letí krásnou zemí.
Na Vítkově rychle sedá,
rozhlíží se na vše strany,
za Petřín a na Hradčany,
malým vojům pomoc hledá.
Tehdy hrůza hymnu plesnou
neječela, nezapěla;
perutě jí náhle klesnou
v mdlobě podél mdlého těla.
Za to radost peruť zvedá,
na zlacené báně sedá.
144
Hledí Žižka v modré luhy,
psaní bílá rychle píše
svolávaje věrné druhy,
kteří sedí v pevných hradech:
„Viktorine, Viktorine
na skalnatých Poděbradech,
nevíš, jak se hádě vine
v kotoučích k nám z svaté říše?
Poleť ke mně v čele davu,
bys mu přišláp’ hrdou hlavu.“
Nové psaní, nové píše:
„Hoj, Roháči, orle bílý,
škoda, že máš jaré zraky
a že sedíš pod oblaky!
Nevidíš, jak Zikmund pílí,
by nám dovez’ vína číše,
by nám dohnal stáda skotu,
na jatky by přived’ rotu
žoldnéřů a cizích rabů
v nespočetném, velkém hluku?
Na Vítkov mi podej ruku,
k mým své těžké připoj cepy,
pomoz zahnat onu babu,
utlumiti její klepy.“
Nové psaní, nové píše
panu Bořku z Miletínka,
Švamberkovi k jižní straně:
„Porodila svatá říše
podivného věru synka
s tváří, srdcem, okem saně.
145
Krví tyje, dýmem dýše,
tasí jenom na nás zbraně,
hledá jenom svár a seče.
Kde jsou, bratří, vaše meče?“ –
Psaní poslal; zvedá paže,
hradí hradby, valí valy,
postavuje bdělé stráže,
ostražitost vojům káže,
kdyby Němci v útok hnali.
Teplá noc se tichou plání
ve smutkovém rouše chmouří
a tma zvedá černé spáry.
Z Vltavy se tiše kouří
bělavé a lehké páry.
Nad bání tu a tam jasnou
v polotemnu zoře hasnou.
Na východu, za západu
zahalila noc vše kraje.
V stanu Žižky kahán plaje.
Oslovil teď Žižka radu:
„Budeme mít těžkou práci!
Ráno Zikmund celou mocí
na nás kvapný útok činí.
Roháč, Viktorin a jiní
vyletují ovšem z hnízda,
ale takou černou nocí
špatně jede dobrá jízda.
Kdyby takhle jako ptáci
neúnavné měli letky,
jsou tu hnedle ze své kletky.
Spolehnout se nelze na ně!
Buďte nad vše opatrní.
146
Nás je jenom jako klasů
a jich za to jako zrní.
Před výpadem chraňte chasu,
by zdar první naší zbraně
nezničil nás na té straně!“
Rozešli se hejtmanové
odpočinout v krátkém spánku...
Probouzí se jitro nové.
Lehké páry v tichém vánku
houpají se kolem hlavy
zamlžené hlučné hory.
V boj se ženou jedny davy,
v zbroj se staví druhé sbory.
Proti lvům jdou vlci šeří,
proti mračnům mračna pádí,
proti skalám vlny měří.
Již tam hrůza boje řádí...
Zaduněla země syrá,
sviští husté deště šípů,
duní klády s hory cípů,
na sta Němců mžikem zmírá
a šik v šik se těsně svírá.
Zahučely houfnic tlamy
na vršině nad skalami.
Pode hradbou nedobytnou
teď se proudy smoly kmitnou
a křtí Němců hlavy divé –
a tu duní hrozné klády
a tu syčí střely dštivé
jako hněvné vodopády.
Pláč a nářek, křik a steny
rozvlněným vzduchem víří.
147
A tu Žižka libuje si:
„Dobře, dobře naše ženy
kladami a smolou míří.
Řidnou hvozdy, řidnou lesy;
vyjí jako vlci lítí.
Hustější jen šípů deště!“
Děsněji tu šípy ještě
v rozlícených řadách klátí;
kamo padnou, obět chvátí
„Jak se daří houfnic palu?“
obrací se Žižka k Chvalu.
„Jako dračí zraky svítí,
jako sennou trávu kosí;
krve proudy, krve toky
skalinaté hory boky
oplakují, pláně rosí.
Mrtvol všady jako kvítí.“
Hučí houfnic divé tlamy,
kamení a šípy deští.
„Ten křik, Jene, slyš!“ Chval jásá,
„vítězství nám slavné věští.“
„Útočíme nyní sami!“
s chladnou myslí Zižka hlásá.
„Útok!“ hučí trouby z kovu.
„Útočíme!“ nad skalami
rozléhá se vzduchem znovu.
Voje jako mořské pěny
na skalin se ženou stěny,
voje jako mořské proudy
po bocích se hory valí.
148
Hlouček ten je malý, malý,
železné má za to oudy,
nezlomnou a jarou sílu,
jako obr má se k dílu,
jak hromový klín se řítí.
Kdo kdy viděl také seče?
Jako výheň jiskří meče,
dopadají na ty leby
jako náhlé krupobití,
krev se v dýmu kouří k nebi,
štíty zvoní, přílby zvoní,
oštěpy se rázem drtí,
krev z ran chlípí, krev se roní,
a běs mračný s černou smrtí
komoně za hřívy chytá.
Dál se blýskot mečů kmitá,
dále střelbou řady řidnou,
dál se dřevce drtí chvatem,
dále hýří palcát s mlatem,
v jednom rázu, v jednom tepu
dopadají rány cepů
v četných Němců řadu lidnou.
„Kdož jste boží bojovníci“
rozléhá se nad řev boje.
Tu dí Žižka s tváří klidnou:
„Vítězíme jménem Páně.
Chvale, jízdné čety svoje
zaveď rychle dolů v pláně
a hoň vlka v širých polích,
v lesích, luzích, po údolích!“
A než dozní slovo kmeta,
s vrchu letí jízdná četa,
149
a než četa dole stojí,
Němců voj se v útěk rojí.
Odolati nemůž’ ranám,
prchá, prchá ke všem stranám.
Odhazuje meče, kopí,
těžké zbroje s těla trhá,
ve Vltavy proud se vrhá,
tisíce jich řeka topí,
tisíce jich prchá v dáli.
Zikmund s vůdci tábor, stany
opouštějí, na vše strany
utíkají v poděšení.
Ejhle! v čele roty svojí
Žižkovi tu v pomoc smělý
Roháč letem orla čelí.
„Udeříme na ně ještě,
sevřeme je v pevné kleště!“
rozjařeným hlasem velí.
Kam se jeho jízda rojí,
tam vítězný prapor vlaje.
Kde se jeho palcát kmitá,
hoduje smrt ledovitá.
Kamo vrazí chasa mladá,
na sta nových mrtvol padá.
Němce jeho chrabré davy
letmo ženou do Vltavy
a již s Chvalem v cizí kraje
ženou Němce luhy, lány.
„Dobrý sokol!“ Žižka plesá.
Voj pak na kolena klesá,
za vítězství vzdává díky.
150
Otevírá Praha brány
a v ně Žižka s bojovníky
vítěznými jede v slávě. –
Na poledni slunce právě.
151