Děti.
Váhá prchnout noc. Den bílý snad by
raději si hověl v nočním klidu.
Což se leká vozové té hradby,
toho muže, v jehož hrozném vidu
zírá, co mu táhne myslí, duší?
Hrozí se den, co se stane, tuší.
Dlouhým hákem v dlouhém háku věze
těžký řetěz vozů hradbu spíná.
Nehybná ta hradba – na řetěze
jak by přikuta saň, – dnes tak líná.
Vida Roháč Prokopa tam kněze
na širokém voze nepohnutě
státi, v dáli upírati hledy,
přistoupil a vece:
„Dneska tedy?“
Vůdce Prokopa hlas zazněl dutě.
„Ty díš! Poprvé a naposledy!“ –
opět v dáli zadíval se němě.
Skočil Roháč s vozu; syrá země
zaduněla, zachvěla se v hloubi,
když zvuk rohů, třeskutý hlas trouby
na kůň jezdce volá, pěší v řady.
Hvězda jitřní, hvězda lepé vnady,
vidouc, co se děje, v hrozném žase
138
na vysokém nebi ztratila se,
a když rohy, trouby ječí zase,
pomalu den bílý opět vzchází,
jako jelen nepokojný z mlází.
Voj se k voji, četa k četě řadí.
Jako obrovité tělo hadí
lehce někdy pohne sebou v spánku,
tak se hnula hradba těžkých vozů.
Zařinčely řetězy, když článků
otřásly se rezovité kruhy.
Zas tu tichotiše, bez hlomozu.
Slunce usmálo se do červánků,
zveselené hledlo v smavé luhy,
jas mu planul na zarudlém líci.
Myslí, že ty vozy násep pouze,
že ti svalovití bojovníci
tamo, kde se hlava kloní k hlavě,
že to staré duby na doubravě,
které jaro ždají v teskné touze?
Že ty sudlice a dlouhé kopí
bezlisté jsou, rozsochaté sněti,
ze kterých si vítr posměch tropí?
„Jsou-li pohotově, milý Jene,“
tu se Prokop táže, „moje děti?“
„Vel jen!“ v odpověd mu Roháč vece. –
„Nejprudčím dnes útokem se žene!
Jako dravci z vozové té klece
vyřiťte se!“ velí Prokop zjařen.
„Prvním útokem buď Taumburg zmařen!
Nezůstane na kameni kámen.
139
Bojovník i ten, kdo prchá zmámen,
nesmí uniknouti děsné smrti.
Chci dnes, by mé děti jako chrti
na lov divý byly rozeštvány,
by vzduch naplněn byl krve parou.
Dovedou to; rázem vniknou v brány
rozjařeni naší slávou starou.“
Přisvědčil mu Roháč; syrá země
otřásla se, zachvěla se v hloubi,
když zvuk rohů, třeskutý hlas trouby
v pochod jezdce volal, pěších řady.
Pohnuly se voje. Chmurně tady
Prokop stojí; slyší, země syrá
jakže duní, hučí, chmurně zírá,
jak se těžká hradba rozevírá,
aby voje mohly k předu spěti.
„Mužně k předu“ volá, „moje děti!“
Kudy půjdou, rozhlíží se kolem.
Což to vidí? Což jej smysly mámí?
Divný obraz, divný, málo známý
jeví se mu.... V nekonečné řadě
rozlehlým, prv opuštěným polem
k táboru se průvod dítek blíží.
Váhá nožka, jindy jež tak svíží,
očko, jindy jež tak patří mladě,
zarosené upjato je k zemi.
Ratolístky nesou – vzduchem ranním
sněhobílé zavlávají šátky
nad svěžími v rukách haluzemi.
Tiše jdou, neb s utajeným štkaním.
140
Prokop užas’. Chvěl se jak dub v bouři,
čelo jasní, jež se dosud chmouří;
mocně zvolá, voji velí: „Zpátky!“
Stanou jezdci na divoké pouti,
dlouhé řady pěších s nimi stanou...
První dítko s tváří uplakanou,
které ručky k vůdci vztáhlo němě,
neváhal tu Prokop obejmouti,
na čílko je políbiti jemně.
Odpuštění v jeho duši rozvil květ
v sněhu hněvu. „Velké děti moje, zpět!...“
velí bojovníkům. „A vy malé v stany...“
„Naumburg spasen!“ rozletlo se v svět,
v široširé světa toho strany.
141