Nikola.
Zas ta země zkrvavená pláče,
sirá země slovanského jihu,
v kořenech se chvějí letné stromy,
Balkán píše v upomínek knihu,
zlaté volnosti že zlaté ptáče
nad skalami jeho peruť zvedlo,
kalným okem na ty boje patří,
že si Marko vzpomněl na pohromy,
koně svého volá, hledá sedlo,
druhy volá k velikému hodu,
k velikému boji za svobodu.
Jednu slzu, jeden výkřik hněvu
zachytil jsem v tomto smutném zpěvu,
moji dální, porobení bratří.
I.
I.
V širá pole, na travnatá lada.
honí Nikola a stáda pase.
Slza stkví se na havraní řase,
na rtech ozývá se v trpkém bolu:
„Chraň se Turka více nežli hada.“
Bystré řeky pláč a větrů šumy
šeptají mu v žáruplné dumy:
14
„Marko králevič a s ním ty spolu
mohli byste osvobodit zemi,
uslzenou, osiřelou vdovu.
Líce její pokáleny hanou,
kam by hlavu kladla, nemá krovu,
rozervány šatů její lemy,
nepomstěny slzy její kanou!“
II.
II.
Často taký smutek rukou lednou
přejel opálené jeho čelo. –
Večer byl a pozvolna se tmělo,
mlhy houpaly se v šerou dáli,
když hnal stádo k domu svému jednou.
V dálce viděl ještě za hor skály
zapadati teskně slunce zlaté,
krotě myšlénky jak oře vzpjaté.
Dnové dávní sluncem se mu zdály,
jež se v moři porobenství sklání.
Když jej taká můra žalu tísní,
ulehčí si jenom bujnou písní.
Nikola jak volné ptáče pěje,
jako volné ptáče v tichém mlází,
o Lazaru, o nešťastném cáru,
opěvuje na Kosovu děje.
V ústrety mu Turek Osman vchází,
jako posedlý se jemu směje:
„Nezpívej mi s takovými plačky
o Lazaru, o nešťastném cáru,
malicherné, lživé povídačky.“
15
V Nikolovi bouří se krev mladá,
slovo jedno druhé vede k sváru,
slovo třetí ve tvář metá hanu,
s čtvrtým ruka sahá k jataganu,
s pátým Turek: ubit k zemi padá.
III.
III.
Jde noc mlčením svým kraje děsíc.
Hvězdy jasně svitnou na obloze,
širou plání rozhlédá se měsíc,
k předu chvátá na stříbrném voze. –
Halen v závoj bledých nočních chmur
opouští již junák otcův dvůr.
Do uzlíku svázal chudý šat,
poceloval čelo šedé matky,
vráskovité čelo, vyšel v chvat
z rodné jizby, milované chatky.
Pod skalami, jež se k nebi tyčí
jako malé hnízdo vlašťovičí,
přilepená stojí chudá chata,
okny svými do oudolí zírá.
Lesku nemá stříbra, ani zlata:
zlatem pouze je ta Jela sirá,
stříbrem šediny jen kolem skrání
otce kmeta, který dítě chrání.
Jest jak dub... A jako jedle
štíhlá, ztepilá a krásná vedle:
dítě jeho půvabná to dcera.
Na okénko její ťuká kdosi
za tichého půlnočního šera.
16
V kadeřích se leskne krůpěj rosy,
a krev v žilách jeho mladých pálí,
vášní rozhárané jeho zraky
svítí jako hvězdy tmavou dálí.
„Nikolo můj, ty to a tak pozdě,“
vece Jela vrátka otvírajíc,
„nebojíš se? Noc bdí pod oblaky,
šakal k lupu probouzí se v hvozdě.“
„Nejsem, Jelo, plachý v poli zajíc
a přec jako tento prchám v skrýši,
v hory utíkám se pro jistotu.
Poslal jsem já Turka v mrtvých říši,
pomsta na mne jatagan svůj zvedne.
Nebudu již pásti stáda skotu,
nepřijdeš ty ke mně za poledne
píci přinášejíc mojí sivce.
Nebudeme u studánky pěti
o Marině, leporostlé dívce,
o Stojanu, milovaném hochu.
Vpočten jsem v ty srbské země děti,
které nezapřely lásky trochu,
které za té země pahor holý
bojovati, umírati volí.
V dál mne pudí srdce touha ručí,
tamo Nikola si zahajdučí.“ –
Pod blankytu nebes tichým krovem
těšili se milujících slovem,
jak dvé ptáčat vyplašených z mlází.
Hle tu otec z chaloupky k nim vchází:
„Děti, noc se k ránu skoro sklání.“
A když slyšel, Nikola kam kráčí,
peníz poslední mu podá v pláči,
otecké mu dává požehnání:
17
„Jménem Boha Otce, Boha Syna,
Boha Ducha jdi mi, dítě, v dáli.
Bedra světa těžká tíží vina.
Opustili nás jak ptáci skály,
v které vlny moslemínské buší,
pomocné nám nepodali ruky,
s lhostejnou a nepokojnou duší
utužili ještě naše muky.
Velký žal náš, větší ještě víra,
že si pomůžeme někdy sami,
zvítězíme jistě nade klamy
pod ochranou vládce všehomíra!“
Objal juna vetchou paží kmet,
rozpálené jeho líbal čelo
a tak šeptal v pláči jeho ret:
„Nebledni, má podjesenní růže,
hvězdo nocí mých, má snivá Jelo.
Dříve vlast, pak žena volá muže!“
Jde noc mlčením své kraje děsíc,
v dáli tmí se pobalkánské chlumy,
čela jejich plná truchlé dumy
rtoma sinavýma líbá měsíc.
IV.
IV.
Stojí Balkán, stojí jako sivý kmet.
Přede mnoha věky oněm’ jeho ret,
čarovný květ mládí jeho sprch’,
povyhasla jasná oka zora.
Podle vrchu nebetyčný vrch,
podle hory nebetyčná hora.
Blesky boží, rozlícený příval
rozbrázdily dumná čela hor.
18
V rokli pod Tuganem teď se skrýval
někdy proslavený Ďugův sbor.
Byltě Ďuga, sokol sivosivý,
v květu síly, na výsluní mládí.
Na skálu-li zased’, Turek divý
před ním jako vyplašený pádí,
jestli křídly zamáv’ jako vesly,
čety Turků na kolena klesly.
Shromáždil on časem kolem sebe
četu, jež se nikdy nezalekla.
Mohl říci: „Přineste mi s nebe!“
Odběhli a přinesli mu s nebe.
Mohl říci: „Přineste mi z pekla!“
Odběhli a přinesli mu z pekla.
Jednou jenom Ďuga chybil v žití!
V oči, z nichž se střely klamu řítí,
pohled’, zapomínal na noc, na den,
zamilovav sobě kadeř tmavou,
sněhobílou ruku, svěží líce,
svého nedbal díla víc a více – – –
chybu splatil mladou svojí hlavou,
jak to vypravuje hajduk Mladen.
Zradilo jej licoměrné dítě,
lapili jej Turci v svoje sítě,
hlavičku mu sťali porubanou,
na kůl postavili nade branou.
Pod skalami, kde se křídla hrůzy
šerošerá ve tmě noční chvějí,
Ďugy nešťastného smutní druzi
v sboru rokují a rozprávějí.
„Hanba četě,“ hajduk Dorďa vece,
„která nad neštěstím lká a pláče,
větší hanba, když z tak bídné klece
neunesem – třeba mrtvé ptáče!
19
Porokujme nyní, bratří, spolu,
hlavu Ďugovu jak sníti s kolu!“
Přemýšlejí, rokují a radí,
čeho třeba k odvážnému dílu:
zdali třeba užiti lsti hadí,
nebo volit násilí a sílu.
V tom se shodli: „Kdo chce býti naším
vůdcem, vykoná ten smělý úkol.“
Klidno, tma a děsné ticho vůkol.
„Já se takou prací nezastraším,
vykonám ji s vámi kdykoli!“
ozve se hlas silný z nedaleka,
hlas to vášnivého Nikoly,
který hledal, až tu našel četu.
Pozvedly se jatagany v letu,
obklopili hajdukové hostě:
„Kdo jsi, co zde žádáš v také chvíli?“
Nikola jim vypravoval prostě,
kdo jest, odkud, k jakému jde cíli,
nabíd’ rámě jim a mladé síly;
v roklině, jež černé skály stíní,
na jatagan, na kříž přísah’ svatý,
žíti, umříti že s četou míní.
A než třikrát slunce pablesk zlatý
za Tuganem zlaté pozved’ čelo,
Ďugova již hlava v čestném hrobě.
Marně deset pašů přemýšlelo,
kdo by k také odvážil se zlobě?
Nikola již vůdcem v této době.
20
V.
V.
Jako bystré řeky kvapná vlna
Nikolův se život v horách vleče.
Je to dráha nejistá, a plná
útrapy a divné nebezpeče.
Třikrát za den Turek hrozně klna
na rukojeť krvavého meče
sahá, k proroku se modlí svému,
aby věrných vyznavačů tému
rusou vydal hlavu Nikolovu. –
Slunce zapadá a vzchází znovu
zvěstujíc, že ještě nad Balkánem
smělý hajduk Nikola je pánem.
Jak ta hlava jenom klesnout může,
když ji jako chranná peruť v tají
modlitby a prosby oblétají,
když s ní na listnaté lehnou lůže?
Láskyplné prosby vnadné Jely
od obrazu svaté Boží Matky
vylétají do hor z nízké chatky,
aby nad ním peruť rozestřely.
Sama časem smutná Jela na hor
týmě stoupá, kam ji s touhou volá
drahý milý na lesnatý pahor.
Ó, těch sladkých, tichých nočních chvílí!
Kdo jim ubrání se, kdo jim zdolá?
V teplém hnízdě zalká ze sna ptáče,
kol noc mlčí, vítr v kmenech kvílí,
nad svobodou slovanskou to pláče.
21
Často v ruce držíc svěží kvítí
Jela Nikolovi v snění vece:
„Slavíka dnes pustila jsem z klece,
vždyť tak smutným v zajetí se cítí!
Za odměnu v podvečeru z křoví
zazpíval mi takou píseň něžnou,
že jsem snila, jak by naše štěstí
slnilo mne perutí svou sněžnou,
jak by unášelo mne v svět nový,
plný zlatých bájí, růžných zvěstí.“
Junák opřen o kovanou pušku
v kadeřích své milé rovná stužku,
zadumán a s něhou snivou poví:
„Nemluv: naše štěstí. – Sice zmizí
jako v podzim slunko růži svěží,
jako plaché ptáče v kraje cizí,
jako hravá vlna od pobřeží.
Nevrátí se, zvadne jako kvítí; –
nejlíp, když je lidé jenom cítí.“
– – – – – – – – – – – – – – – – –
Kdybych o té lásce srdci dvou
dopěti měl zpěv a píseň svou,
hvězd bych nebeských se musel ptáti,
šera večerního, tmavé noci,
která jako starostlivá máti
okouzluje ve své čaromoci;
větry zavolat bych musel znova,
které ovívaly zápal lící,
které rozvívaly sladká slova,
které probouzely v blahu snící
k nové slasti, v nové opojení. –
22
Bylo, bývalo a není, není...
Marně Nikola dnes s holé skály
do modrava upírá zrak smělý.
Nevidí ji nikde v siné dáli,
nikde šat se její nezabělí,
ni zvuk známý nezalétá k uchu.
Před zrakoma divné zjevy stály.
Jak jen zaplašiti teskno, tuchu,
Nikolo můj, jež se valí na tě?
Dál se díval po chmurné nivě
v bázni, ustrašen a úzkostlivě,
spatří-li ji v poli, nebo v hvozdě?
Noc již tmavá; pozdě bylo, pozdě,
když zamířil k milenčině chatě.
VI.
VI.
Na omšené, rozervané skále,
nebo někde na vysokém stromě,
kamo lidské oko nedohledne,
tiše sedává prý někdy ve dne,
osud lidí pozoruje stále.
A když za večera nenadále
šerá hrůzonosná křídla zvedne,
kam zamíří – běda v onom domě.
Kdo že sedává a kde že běda?
Nepovíš to, brachu, dobře věda,
pocítíš to časem lkaje, slze.
Nikolo, zda viděls na té skále,
jak se křídla zvedla nenadále
a jak příšera ta mizí v mlze.
23
Neštěstím ji smutní lidé zovou. –
Spěchá junák plání kamenitou,
pot mu padá na tu půdu sytou
krví, sytou bohatýrskou krví.
V těžké hlavě duma rodí novou
dumu, plaší druhý obraz prvý,
druhý obraz plaší obraz třetí,
a vše v zapomnění moře letí.
Jen ten obraz čarokrásné Jely
v temnu myšlénkovém hvězdou svítí...
vábí, jako na lučině kvítí.
Krásná tvář, v niž ani bědy, žely
nevryly svým nenasytným spárem
nejmenší té stopy utrpení,
plane, hoří, pálí velkým žárem,
v němžto známky hříchu znáti není.
Božství z něho mluví, které dřímá
v nás a kterým lidské pokolení
v bouři dějin za dob velkých hřímá.
Nikolovi večer prolet’ myslí,
kdy si spolu sedli pod kmen svislý
stoletého dubu, večer, kdy ji
přivil k sobě jako dítko matka,
kdy si hráti chtělo s hroznou zmijí.
Onen večer, kdy ji plaše, skrytě
řekl jako dítě: „Miluji tě.“
Říkávají, že prý z šťastných lidí
mnohý andělíčka strážce vidí,
jak si nad ním v nebi s druhy hraje,
jak v ty předaleké zírá kraje,
kde dlí duše, kterou stále chrání.
Nejšťastnější prý to v žití chvíle.
Nikola spěl kolem holých strání,
bral se, aby brzo dostih’ cíle,
24
viděl, přes kamení klopýtaje,
zlaté nebe a v něm lásku svoji,
lásku v andělíčka proměněnou.
Ručka, kterou líbal v sladkém znoji,
šíje, kterou v štěstí objímával
čelo úbělové, lící růže – –
Kdo to štěstí, kdo ten blaha nával
líčiti a vylíčiti může?
Suché květy z uvadlého vínku
opadají, oprchají, spadnou – –
Nikola zří v svoji duši chladnou
jako ten květ padat upomínku.
Upomínku? Vždyť ty květy kvetou,
nyní rozvity tak vábné, svěží. – –
Plání nekosenou, neposetou,
dobrý jonák nejde, ale běží.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Došel... došel... došel... doběh právěprávě.
Proč jen bledne líce, proč jen mladá
ruka chví se, slza z oka padá?
Věru při každičké hrozné zprávě
junákovi nemá blednout líce,
nikdo nemá vidět jeho slze.
Jsou však chvíle, kdy i junák pláče!
V ranním pološeru, v lehké mlze
vyplašené poletuje ptáče. –
Stěny příšerně se černajíce
jsou v té mlze jako tmavé rysy. – –
Tady stála, tady stála kdysi
jejich malá, roztomilá, chatka.
25
Padá v mladou duši jinovatka;
ne ta, která balí stromů snětě,
ale která žalem otravuje
lidská srdce po širokém světě. – –
Proto junákovi líce blednou,
proto chví se jeho ruka mladá,
proto z oka horká slza padá.
Upřel zraky v dálku nedohlednou.
Neuhlídáš tamo, milý brachu,
kdo tu včera plenil beze strachu,
kdo tu hoře zaséval a žely.
Nevíš, že kol Turci včera jeli?
Kamo přijdou, hochu, kady jedou,
bývá vidět příšeru tu bledou,
která jindy na omšené skále,
nebo někde na vysokém stromě,
kamo lidské oko nedohledne,
tiše sedává prý někdy ve dne,
osud lidí pozoruje stále.
Černá, stěna v temno hrozně zeje,
neštěstí snad dosud sedí na ní.
Nikola si čelo přejel dlaní;
nevědomě řekl: „Kde je, kde je?“
Neštěstí či jiného cos míní?
Vběhne tam, kde černá stěna zela –
kouř se dosud valí malou síní.
„Kde je, kde je,“ volá, „Jela, Jela!“
Ach, to po katansku srdce drtí,
ba tu život válčí s krutou smrtí.
Na pažitu chladném v pustém sadě
našel Jelu – mrtvé, chladné tělo.
26
Nad ní matné oko hvězd jen bdělo,
strážcem bylo obnažené vnadě,
obráncem té její nevinnosti.
Hoj tu malou, chudou, bídnou chatu
včera navštívili děsní hosti!
Nepopřáli chatrného šatu
tělu panenskému, nevinnosti...
Nikolo můj, tvář tvá tak je hrozná...
Běda, běda, kdo tvůj hněv snad pozná!
VII.
VII.
Jako hory nad skalnaté stráně
strmí nad Prizrenem bílé věže.
Havran hladový a lačné káně
bílých věží černé dumy střeže.
Ze tmavého jedné věže kouta
nevyletá jasný sokol více.
Jeho ruce těžká tíží pouta,
hořem neskonalým blednou líce,
vadne, jako vadne v stínu routa,
umírá, jak jiných na tisíce.
Volně poletoval do kola,
hrůza před ním stále, hrůza za ním.
Paša k velkým uvolil se daním,
aby ztišil juna sokola.
„Nikola se mstí!“ děl pln jsa bázně
každý. „Běda, po nás bude veta.“
Nikola se mstil. Ba dlouhá léta
postrachem byl balkánského kraje.
27
Jali, polapili jednou zradou
Nikolu, tu hlavu smělou, mladou...
Havran hladový a lačné káně
nad ním poletuje, nad ním lkaje.
Hyne v černé věži duše sírá,
hořem neskonalým blednou líce,
zhyne jako jiných na tisíce,
ale svoboda, jež kráčela s ním,
nikdy nehyne a neumírá.
7
28