Karel Veliký.
Jako mrak se na obloze chmuří,
jako černý pták se dolů nese,
nenadále sedá na cimbuří,
zaplakala písní úpěnlivou,
která houká jako sejček v lese,
která kvílí jako vítr nivou...
Sedí na cimbuří, volá hlasem,
který jako bouře letí v dáli:
„Smrt jsem; poslechni mne, velký králi!
Nejsi víc, než dozrálý jen hrozen,
na který si vinař brousí nože;
jsi juž k mojí žatvě zralým klasem!
Na hedbávné k tobě sednu lože,
umřeš, neb jsi z lůna ženy zrozen!“
Takto věstí, takým hlasem volá
bledá smrt a do komnaty zírá.
Náhlá mdloba krále obestírá;
dumá, jak té hrozné moci zdolá.
Ještě výhní žhavou zplály hledy,
jarý oheň prolet’ vetchou hrudí,
junácká se síla v paži budí.
80
Jako poraněný lev se vzchopí,
když ví, poušť že vidí naposledy.
O sáhové podepře se kopí,
těžkým mečem mávne v čtyry strany,
na smrt volá, vysměvavě praví:
„Vím, že ještě nezvoní mi hrany!
Upři na mne kalný zrak a tmavý,
tvůj šíp kalený mne neporaní.
Nežli sedíš, stokrát vyleť výše,
uvidiš, co pokořil jsem zbraní
a kde rozložena moje říše.
Na hladině pěti siných moří
světlé slunce slávy mojí hoří,
v čtyři úhly světa rozevály
bujné větry velkou pověst moji,
pověsť o Karlovi, velkém králi.
S ním chceš kopí lámat v těžkém boji?“
Zachechtala smrt se slovům chlouby,
jako nenasytné, lačné káně,
zatepala křídly v šeré báně,
volá hlasem jako z hrobů hloubi:
„Zralý jsi klas, uvadlý jsi hrozen,
umřeš, neb jsi z lůna ženy zrozen!“
Těžká mdloba padla na velmože,
chabě klesnul na hedbávné lože,
nesmírného teskna duše plna,
které tíží jako skalné hory.
Celý život vidí kalné zory,
jenž se zdouvá jako v bouři vlna.
Temní hrobové se otvírají,
stínové se pozvedají v šeru...
81
Žasem králi dech se v ňadrech tají...
Dítě nešťastné, svou mrtvou dceru
vidí, jak se z temna hrobu zvedá...
Tamo Karloman, – tvář smutná, bledá –
po koruně sahá, hrozně patře
truchle šeptá: „Má jest, vrať ji, bratře!“
Zmámený sluch z příšerného kouta
slyší řinčet zrezavělá pouta...
Jiný stín se blíží, a král úpí:
„Nahradím vše, vlásti budeš jinde,
chrabrý Sasů kníže, Vitukinde.
V hrudi zanech onen oštěp tupý,
kterým proklála tě kdysi zrada!“
Král se chvěje, jak by zhříval hada
na mohutné, zesinalé pleci.
Před zrakoma jeho táhnou ještě
udatní a neúdolní reci,
v zajetí jimž vypaloval zraky;
táhnou pobití a povraždění,
jako na perutích bouře mraky;
krev se kolem něho valí, pění...
V slzách panny jdou a bledé ženy...
O klenot cti svojí připraveny
žalným lkají pláčem, kvilným vzlykem...
Tam pět tisíc Sasů táhne šikem,
kteří v jediném dni zahynuli...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Když se nové hrozné zjevy snuly,
jak lev poraněný král se vzchopí,
těžkým mečem mávne v čtyry strany,
o sáhové podepře se kopí;
smrtelná mu bledost kreje líce.
82
Na smrt volá, poděšeně praví:
„V širém světě dej mi zvonit hrany,
otevři mi hrobu prostor tmavý,
nechci žíti, nesmím žíti více!“
Letem orla sletuje smrt s bání,
nad bledou líc královou se sklání.
Pavím pérem pilný písař píše:
„Karel umřel, vládce svaté říše.“ – –
Na nádherném katafalku leží
císařova mrtvola... Pel svěží,
stopy žití, to vše prchlo s tváří.
Kolem rakve na sta světel září,
na sta modliteb zní se rtů kněží;
avšak velké oko nepřimknuto
víček rouškou mrtvé zírá kolem,
jak by všechnu slavnou poctu tuto
ještě stopovalo s trpkým bolem,
otevřeno, jako když se budí,
jak by nemělo tu klidu ještě.
Kolem rakve bohatí jdou, chudí,
lkají, slzí prolívají deště;
po nádvořích pěvci pějí chvály
převelebné o velikém králi,
s kazatelen výmluvným se slovem
hlásá velká, neskonalá ztráta,
spojují se lyry, péra, dláta,
aby slovem, písmem, zpěvem, kovem
sláva byla rozmnožena ještě,
která konců nemá, ani hrází...
Náhle před katafalk dítě vchází,
malý otrhánek, chudý, bosý;
83
líčka oval proudy slzí rosí,
oslepen zrak září světel, zlata,
ručka s ručkou ku modlitbě spjata,
se rtů povzdech úpěnlivý vane:
„Vrať mi otce, vrať mi matku, pane!
Z vyhubených Luticů jsem kmene –
a mne malé, opuštěné robě
každý ode prahu s hněvem žene...
Otce, matku... jdu si pro ně k tobě“...
Hněvem vzplála mnohá líce zbožná,
mnohá ruka pozvedla se k ráně...
ale s katafalku znělo temně:
„Nelkej více... Již to není možná!
Odpusť – přistupuju na soud Páně.
Na té zemi někdo z lásky ke mně
setře palnou slzu s tvého líčka!“
A již siná přivřela se víčka.
84