Korutanská.
Uvad’ strom a jen dvě růže
kvetly z kmenu Přemyslova.
Starší Anna měla muže
a zem měla krále znova.
A byl ten král bohatýrem,
který hubí vrahů davy?
Vynik’ umem, vynik’ mírem?
Nelamte si o to hlavy!
Pancéř měl ze soboliny,
ráznosti si dodal vínem,
bohatýrské konal činy
pod královským baldachýnem.
Čechům strkal ruce v kapsy,
aby zima nebylo mu,
a když někde něco lap’ si,
posýlal to honem domů.
Dvořanům svým strojil hody,
žebrákovi sebral kůrku.
Vzpomínal lid na nehody
za dob lítých Brandeburků.
120
Zlato, skvosty, drahokamy
sebral z chrámů v celé Praze.
Vždyť prý kněží kážou sami,
jak v chudobě lidstvu blaze.
V spořádaném státě každý
výděleček přeje kmotru;
proto nechtěl vidět vraždy
a loupeže cizích lotrů.
Sedlákovi do stodoly
kdo to leze zopatrna?
Kdo to krade koně, voly,
kdo to prchá jako srna.
Kdo do tenat panny chytá,
kdo se k cudným ženám vkrádá,
komu to pěst svalovitá
na záletech modří záda?
Na cizího vlastní pláště
oblékají cizí hanci,
když dí králi plní záště:
„Jsou to tvoji Korutanci.“
Páni čeští, páni vzdorní.
proč vám pění se krev jará?
Nevidíte, nepozorní,
jak se o mrav dobrý stará?
Jak Elišku Jindřich střeže
pilně před slov svůdných medem,
jak ji v klenbách černé věže
krmí hladem, pojí jedem?
121
Proč těm Čechům líce plají,
proč jim náhle kypí žluče?
Na vojáky sobě hrají,
bubeníček v buben tluče.
Polnice je v řady volá,
pod prapory stojí mžikem,
v proudu, jemuž neodolá
Jindřich, táhnou jedním šikem.
Nedbal, nedbal o výstrahy,
prováděl jen vůli panskou;
teď ho ženou letmo z Prahy,
zpívají mu Korutanskou:
„Ač jsou malé Korutany,
vejdeš se tam přece asi
i tvé roty, i tvé panny...
Vzpomenem si na tvé časy.
Až my jako jinde všude
slávu knížat budem psáti:
nemusíš se chodit ptáti,
že tam také tvoje bude!“
122