Na Moravském poli.
Ještě bledá hrůza mračila se
na krvavé nivy, smutné pláně,
ještě divý skřek zněl v jejím hlase,
jak by na lup vylétala káně.
Slunce pilo, sirá pila země
věrnou krev a ona tekla ještě
do Moravy, do studené řeky.
Zrudla řeka, jak by v hrozném čase
krvavé ji rozvodnily deště;
lkala žalně, bědovala temně,
jak by pláčem opěvala reky,
kteří v ryčném boji, vírné směsi
padli pod ranami nesčetnými
ve studenou náruč chladné smrti...
Dujné větry vyly jako chrti,
honily se jako lítí běsi,
pohřební zpěv, srdce rvoucí pěly
nad mrtvými, vychladlými těly.
Klidno, smutno, mrtvo bylo polem.
Jako hory bledých mrtvol kupy
stojí kolem, černají se kolem.
123
A zvěř na krvavé hody, lupy
vychází a krve té se děsíc
mizí, ustrašena prchá v dáli.
Matně hvězdy na obloze plály,
jako by se žasem, hrůzou chvěly.
V siné, ve smrtelné běli
z temných mraků vchází smutný měsíc
žalně patře na krvavé moře.
Na nejvyšší mrch a mrtvol hoře
sedí děsný přízrak, žena hrozná.
Kdož ji nyní osloví, kdo pozná!
Na mrtvolách sobě tiše hoví,
ještěří zrak bloudí po prostoře,
v mrtvých maso vťala drápy soví,
kolem těla ovíjí si hada,
v úsměv šklebivý své dásně cení.
To zjev lidský není, není, není – –
Obluda to, příšerná to Zrada.
Nyní vzchopila se nenadále,
až jí v těle zachrastily kosti,
hlasem jako noční dravec volá:
„Jenom blíže, sluho můj a hosti!
Kde se touláš, kde že bloudíš stále?
Nevzpouzej se, kůň tvůj neodolá.
Jenom zaměř na Moravské pole,
pohleď, jak si hovím na mrtvole
Otokara, železného krále!“
Ještěří zrak letí v dáli šerou,
kamo vítr její slova vrhá.
124
Tamo jezdec koně uzdou trhá,
větry v šedou kadeř jeho perou,
bledost smrtelná mu vane s tváří.
V mrtvol řady zpurný kůň jej nese,
v řady osvětlené luny září,
v mrtvol, jichž je vývratů jak v lese.
Bije koně meče rukojetí,
ten však jako k vytčenému cíli
necítě již meče ostří, plochu,
jako s vichrem v plný závod letí – –
Na vysoké hoře mrtvol síly
plný hlas zní: „Jenom blíže, hochu!
Pojď se rozloučiti s Otokarem.
Poznáš z osmahlého obličeje,
že byl sluncem vaším, vaším jarem.
Ze třiceti ran krev černá teče,
ruka třímá ještě jilec meče,
druhá v proklaná se prsa reje.
Pojď se rozloučiti s Otokarem!“
Jezdec marně v třemenech se zvedá,
koně v běhu zdržeti se snaží.
Ruka klesá, zemdlí síla paží,
v ňadrech těžký poutuchá dech,
v tváři, jež jak měsíc siná, bledá,
stopy po smrtelných úzkostech.
Co se v těchto vetchých ňadrech budí,
co v nich jako žárná výheň pálí?
Jak by oštěp projel jeho hrudí,
výkřik žalostivý letí dálí:
„Nebe spravedlivé, velký Bože,
tady jejich poslední jest lože!“
125
Jezdcův omámený zrak a tupý
letí, kde se hora mrtvol kupí;
tamo, smrt kde nejhroznějším zmarem
řádila a kde se hnala v šiky
jako vlk, když vidí kořist lačen,
jako blesk, když letí z temných mračen.
Tamo v poslední až okamžiky
železný pluk s velkým Otokarem
ocelové napínali svaly.
Kdy se v proudu krve teplé topí,
ještě jako lítí lvi se rvali,
ještě vítězilo české kopí,
ještě české paže sílí, mladnou...
Tu hlas na mohyle zní jak z hrobu:
„Když král v seč tě volal s myslí chladnou:
,Ať pán z Dědic rozhodnout boj pílí!‘
dobře proved’ jsi hru svoji zrádnou,
synu Miloto, v tu velkou dobu!“
To řkouc Zrada na perutích mizí.
Na bojišti stín se zvedá cizí.
Štíhlá žena oděná v háv bílý
zachmuřená jde jak anděl boží,
k bohatýrů mrtvolám se chýlí,
které leží na zemitém loži.
Sirá, opuštěná tak a sama,
koho hledá tu, kde ještě tlama
záhuby a smrti otevřena,
koho hledá tady slabá žena?
Jezdec trnul, jak by ostrá dýka
v srdce jeho z nenadání vjela.
126
Má vlas krátký, postřižený zcela...
Poznal v této ženě – Palceříka.
„Palceříku!“ zalkal, zaplakal
stana v žasu, stíraje pot s čela.
Jako uštknuta by byla hadem,
jako ovanuta smrti chladem
zachvěla se žena... Hledí, zírá,
poznává a hledí, zírá znova...
Žalný pláč a teskný, bouřný žal
v kletby hrozivá se mění slova:
„Kde jsi, klatý, zhříval toho hada?
Kdy v tvých žilách vyschla česká krev?
Jakým klamem srdce tvoje tknuto,
že v něm mohla zroditi se zrada,
kterou padl taký rek a lev?
Zda víš, nad kým česká sláva pláče?
Nad kým lká ta země, siré ptáče,
uštvané a uplašené kruto?
Nad kým národ stená, pláče, kvílí?
Zda víš, koho zrak můj hledá tuto?
Bože, jen mu odhal, jen mu zjev
hloubi mého nesmírného žalu,
nechať lítostí a hořem šílí.
Viděla jsem, jak se šlechta rotí
proti svému velikému králi
a jak s královskou se pojí chotí.
V oukladech a nenávisti kalu
hru jste ošemetnou odehráli.
127
Jenž byl snů mých v mládí zlatým květem,
který jako slunce zaplál světem,
který ozářil všech vlastí lemy,
jenž byl bohatýrem rodné zemi,
dobrým otcem jenž mým býval dětem:
bezduch, mrtev mezi svými leží.
Po bok jemu, – vidíš! – syn můj svěží,
syn to Otokarův – Mikuláš!
Láska, již v hruď moji lilo nebe,
hoře, které vzbudil zločin váš,
hanba, která na mém leží jméně,
že jsem rovna cizoložné ženě,
česká země, z které luňák střebe
nevinnou krev hladově a lačně,
rodná, vlastní matka v černém rovu
proklejou a proklínají tebe:
Zrada – pozdrav tebe v každém slovu,
s tváří lidských patří na tě mračně,
v každém hnutí tebe nechať zebe,
hadem ovíjej skráň tvoji zrádnou.
Ať se nezelená tráva více
ani květ a stromy, na něž padnou
černé stíny proklaté tvé líce!“
„Běda, běda, velký Otokaře!“
zalkal Milota a v temném stenu
prchal opouštěje hroznou ženu.
Lípa stála nedaleko, sta let
stála a se zelenala jaře.
Zemdlen stanul u jejího kmenu
Milota. –
128
Jak by boží posel s nebe zalet’,
nebo nenadálý padl mráz,
za ním palčivého slunce šípy
dopadaly v sněti staré lípy:
usýchala, uvadala v ráz.
Z listí zčernalého prchá ptáče,
které plaší odtud hrozná tucha,
v kmenech někdo jako víla pláče. –
Dál než Milota svou kletbu vláče,
lípa stojí zvadla, stojí sucha.
129