Čechové pod Řípem.
Opouštěje noci lůže
nad horami vzplál den bílý;
jako v dívčí kadeř růže,
v jeho zlatý nach se chýlí.
V světlé záři kolem skrání
stoupá slunce nad krajinou.
Na koberci květných strání
omývá se bílou rosou,
dovádivě v hlubeň sinou
ponořuje nožku bosou.
Nad Šumavou zadumanou
jeho zlaté líce planou,
nade Sněžkou zimnou v kráse
nevídané usmívá se.
S ranním vánkem ve spojení
rozptyluje noční chmury
kolem tiché, němé Hůry
Kunětické, která v snění
jako dívka do zrcadla
hledíc do vln Labe, vidí,
kterak vlna vlně padla
v náruč tekouc do daleka.
Nachem plane valná řeka
jako tváře šťastných lidí,
85
jak perlami ze dna moří
posetá pláň její hoří.
Tu se vlna klidně směje,
onde vlny květy lámou – –
a to slunko cestou známou
k lesnatému Řípu spěje.
Kolem Řípu divné změny;
neznámé a cizí hlasy
odrážejí skalní stěny,
zvuky, které věčné časy
byly tady neslýchány.
Pod klenbami starých stromů
rozbíjejí muži stany;
jiní brousí ostré zbraně
a ten zaťal topor v kořen
jedli, která na té straně
nemyslila na pohromu;
jiný silnou žízní mořen
vyhledává chladný pramen;
tam ten velký luk sňav s ramen
chytře ouklad činí zvěři
kryjící se mezi keři,
a šíp drže nad tětivou
hbitě stíhá šelmu divou.
V nepořádku, za hlomozu
přece s úctou nevýslovnou
mladý starý kolem vozu
zlaceného za svým dílem
spěchá. – Za jakým to cílem
pocta taká? Snad tam skrovnou
mohovitost svoji střeží?
86
Zlato, stříbro, kment a perly,
drahý jantar od pobřeží
severního, nebo berly
s korunami, skvosty, žezly
králů svých? Či ziskuchtiví
kupci semo zboží svezli?
Nevezou to kment a perly,
ani jantar od pobřeží
severního, ani berly
s korunami, skvosty, žezly
králů velkých: ale střeží
tam obrazy bohů rodných,
Dědků, Skřítků divuhodných,
které z domů s sebou vezli.
Vraceje se lovec z houští
tahouny od voje pouští.
Po travinách skot se pase,
odbíhá a zpět se vrací.
Ženy však a děti zase
rozběhly se za svou prací.
Hle! tu dítě kučeravé,
usmívavé, svěží, hravé
kamínky a hrstkou písku
naplňuje dutou misku.
Tamhle trochu větší hošík
zastavil se v běhu právě,
květinami plní košík
usedaje v bujné trávě.
Vedle starce, který kopat
počíná a černou hlínu
prohlíží, se chápe lopat
jiný; tamo v hebkém klínu
87
vypravuje cosi sladce
modrooké děvče matce.
Mladé ženě v lípy stínu
rozplakal se červík malý,
ručinkami sahá k prsu.
Podál chlapec potok kalí
a ten druhý v hustém trsu
ku předu se mocně tlačí,
kde snad zahled’ hnízdo ptačí.
Proč tak náhle hlava rusá
obrací se chlapce v houští? –
Četa jezdců k Řípu klusá,
letmo v běh se s větry pouští!
Jedou, jedou, skoro letí
neunavně jako ptáci.
Muži vidí hejna dětí,
zanechají svoji práci,
shlukují se v pestré davy
mudrujíce, hádajíce
každý podle svojí hlavy:
„Nebudem se toulat více,“
dokazují jedni stále.
Dovozují opět jiní:
„Potáhneme asi dále.“
V čele lidu hledícího
objevil se také nyní
Vojen; jenom jako kmeta
s usmívavou klidnou tváří
znal ho národ. Ani stáří,
ani věk a četná léta
nezlomily jeho sílu.
88
Urostlý byl jako jedle,
každý sval jak skála;
jako junák seděl v sedle,
jako muž se míval k dílu,
jako stařec radil v radě.
Vlídnost z jeho tváře smála
na tě se, a jestli mluvil,
zdálo se, že dobrou vílu
horskou slyšíš rozprávěti.
Dvanáct mladých orlů kdysi
dorůstalo v jeho hnízdě:
Však orlové nebyli to,
ale vlastní jeho děti.
Vynikají umem v míru,
udatenstvím v krutém boji:
bojují jak mladí lvové,
snují lest jak chytří rysi,
obratně si vedou v jízdě.
Nejmladšímu pak z nich lyru
dali bozi, aby zpíval,
prozpěvuje píseň svoji,
oslavoval činy nové,
bohatýrské činy v boji,
kde se valí šípů příval,
kde se jiskří ostré meče,
a krev volnou řekou teče. –
Pozdravují všichni kmeta
a on bystře pozoruje,
jak se blíží jízdná četa
a jak ranní vítr duje
a jak zdouvá hřívy koní,
na přílbicích dlouhá peří.
V čele hloučku jede Čech,
za ním mladší bratr Lech.
89
Podkovičky ocelové
o kamení jen jen zvoní.
Za nimi jak v stepi šeří
vlci jiní vladykové
k lesnatému Řípu měří.
Není skoro ani možná
rozeznat je... Na tom koni
bílém starý Dudleb jede,
jehož mysl tichá, zbožná.
Každý dobře ví, že v loni
nechav lov a domov, zbraně
octl se až na Rujaně,
kde chrám boha Svantovíta
k nebesům se hrdě vzpíná.
Jemu není poctou kýta
tučná, aniž obět jiná;
poctou mu roh plný vína,
a když rolník žeň svou sveze,
velký koláč z rukou kněze.
Za ním také na bělouši
jede Charvát; poctu všecku
staré sivé jeho bradě!
Poselstvím byl kdysi v Řecku,
s cárem mluvil v Cařihradě.
Na tom velkém, sivém oři
před nedávnem Lužan v běhu
v krajinách na Černém moři
stíhal hordy Pečeněhů.
A lech Turov na vraníku
čabraku má zlatotkanou,
v Novgorodě zakoupenou.
S ním se v závod ženou
Dub a Jarvod, který dýku
90
veklál v prsa zrádci Srbu
a čin ten mu není hanou.
Výboj, David, který v krbu
domácím své ženě kštici
spálil, ženě nevěrnici.
Podle rouch ze soboliny
poznává své čtyři syny
Vojen. – Jedou, jedou stále,
jedou, juž jsou poblíž hluku,
jedou, již tu budou v mále;
již Čech bodře tiskne ruku
Vojenovi. –
Na nebesích
zlaté slunko zvolna stoupá;
na větvicích stromů v lesích
jeho ladný svit se houpá.
A tím sluncem mezi Čechy
právě teď jest mladý kníže.
Shromáždil on kolem lechy,
vladyky a kmety lidu,
které spolná láska víže.
Kolem těchto lid se tlačí,
tlumí, tiskne, tlačí znova,
aby slyšel kněze slova.
V lepé tváři stopy klidu
velebného se mu zračí,
jaký vládne na obloze,
na sivých kdy mraků voze
odletěla bouře lítá.
Chochol přílby lehce vlaje,
těžká ruka svalovitá
s jilcem sobě meče hraje.
91
Vztyčil se jak Perun v mracích,
když k tětivě klade šípy
a jak posly po oblacích
blýskavice rudé sýlá.
Perunovi, vládci nebe,
vyrovná se lepým šatem.
Je to dlouhá říza bílá,
jejíž lem a zpodní cípy
protkávány zdobně zlatem.
Ještě pohled’ kolem sebe.
Tisícové kolem stáli.
A když ztichlo vše, že v dáli
slyšet možno sedmihláska,
zahovořil těmi slovy:
„Národe můj, srdce moje!
Kde náš domov, kde jsou krovy
chatek našich, kde ty háje,
z kterých smírně bozi patří,
kde jsou matky, které báje
zpívaly nám pacholatům,
kde otcové, kde jsou bratří,
kde ta rodná země naše?
K východu tam, ke Karpatům
pohlížíte nyní plaše.
Tam v té zemi rovinaté
rozloženy luhy zlaté.
Tam náš domov, tam jsou háje,
z kterých smírně bozi patří,
tam jsou matky, které báje
zpívaly nám pacholatům.
Tam otcové, tam jsou bratří,
tam ta rodná naše země.
92
Slza s víček vašich kane,
hledíte-li v dáli němě,
odkud lehký vánek vane.
Jako ptáci mezi kmínky
přiletují upomínky.
Vidíte vše planout v zlatě,
zářiti vše v barvách duhy,
lesy, pole, řeky, luhy
a ty chudé stěny v chatě.
Vzpomeňte však na ty doby
útrap, nouze, bídy, hladu,
který kopal četné hroby,
který celé kraje posil
mohylami. – Marně prosil,
marně žádal si kněz rady,
marně obět s každé hlavy
na oltáře bohů nosil. –
Kromě toho truchlá zpráva
o neznámém lidu straší,
který táhne k vlasti naší.
Neznal míru ani práva;
podivným se bohům klaně
tasí jenom k boji zbraně.
A ty divé, četné davy
každé město, každou vísku
spálí, zbortí, zhladí, zničí.
Jest jich jako v moři písku,
jako sivých mraků v nebi,
jako lesní zmije syčí,
ale staří jako mladí
chytrostí se chlubí hadí.
93
Každý zalkal v bolném stenu
nad záhubou, která zemi
milovanou zničit může.
Svolali jsme moudré muže,
náčelníky, hlavy kmenů,
vladyky a lechy v sněmy,
a ti dali moudrou radu,
že je třeba vytáhnouti
z rodné země ku západu,
tam, kde slunce purpurové
večer líbá vodní vílu,
že je třeba sídlo nové
vyhledati na té pouti.
Smutně každý měl se k práci.
Jaro bylo; v loňská křoví
vraceli se tažní ptáci,
teplý vítr zadul z dáli,
sněhy tály, ledy tály,
vody v běh se daly nový,
meze jasná zeleň šatí,
letorosti, první listí
nachem jarní slunko zlatí.
Ale oráč nejel v pole,
aby kypřil půdu v potu
tváře; ani pastvec hole
nechápal se, aby skotu
někde našel pastvu novou.
Lovec nevšim’ sobě luku,
rybář jindy pilnou ruku
nevložil na staré sítě.
Smutné ženy, jako v zmatku
pobíhaly, naříkaly,
jakby válka v divém hluku
chtěla ztéci naše valy.
94
Otázkami i to dítě
zasýpává smutnou matku,
co se děje, co to bude?
A než třikrát štíty horské
políbilo slunce boží,
a než třikrát víle mořské
světlou hlavu na klín složí:
v dlouhých řadách, v dlouhém tahu
zamíříme ku západu
od milených rodných prahů.
Vsi a města, hrady, dvorky,
řeky, háje, hory, luhy,
ztrácely se v dáli, v zadu.
Po planinách přes pahorky,
nivy, pole, pláně, struhy
pospícháme v země cizí. –
Aj, tam na té blízké hoře
ještě pohled! – a pak zmizí
rodná zem a cizí moře
obklopí nás svojí vlnou.
„S bohem“ národ zemi dával
a tu smutné tuchy nával
propuk’ v pláč a bolest plnou.
Ženy, děti, muži lkali...
Počali se mnozí chvět,
vraceli se domů zpět –
a my, táhli přece v dáli,
tam kde čela Karpat halí
šedou mlhou Perun vládce,
tam kde Visla vlny valí
ku severu s klidnou Odrou,
tam kde v dálku tmavomodrou
95
Jeseník se němě dívá,
a kde Labe v tichém šumu
sobě šeptá, sobě zpívá
o minulých časech dumu, –
Vltavu, jak útlocitnou
děvu, jímá do náručí,
v políbení rty se kmitnou,
medná, sladká slova zvučí
a pak spolu k Rudohoří
spějou jak dvě dobré duše,
kterým svit a stříbro zoří
denních shaslo, které v tuše
truchlé v návu, v duší sídla
v neunavném letu míří.
Poletují duše tiší
jako ptenci, nebo chmýří,
ale šumot jejich křídla
lidské ucho neuslyší.
Na oupatí Řípu, který
zvedá témě v prostor šerý,
stanuli jsme. –
Cestou dlouhou
objeli jsme na komoních
kraje, rozhledli se po nich,
opatrně zkoumajíce,
země nitro, země líce.
Krásná zem to! Umru touhou,
jestli chcete táhnout dále.
Na stařičké, sivé skále
ujme hloh se, nebo kvítí
do podušek mechu býlí
unavenou hlavu chýlí.
96
Ráno přijde horská víla,
vábná dcera Perunova,
kterou Bába porodila
přivinouc se k bohu hrudí;
zahovoří tichá slova,
v kterých kypí tajná síla
a vše letmo k žití budí.
Sotva kmitne úsvit sivý,
již jí ptáci šveholiví
zazpívají s hebkých ramen.
S laňkou kolouch luční pramen
opouští a spěchá za ní
v lesa hloub, kde jemnou dlaní
našedlou srst jejich hladí;
pak dál spěje v lesa hloubi,
kde si medvěd líné klouby
protahuje a kde mladí
chutný med se mlsat učí.
Na sta rojů pilných včelek
v roklinách a skalách bzučí
snášejíce hojnost medu.
A jak s prvním jara vánkem
slunce svitne nad skřivánkem,
zbaveny jsou řeky ledu;
rybami se hemží všudy,
kamo sítě dobré vhodím.
Kromě toho četné lesy
poskytují dříví k lodím,
mocné kmeny na útesy.
Našli jsme i různé rudy;
nade drahým kamenem
hoří světlo plamenem.
97
Řeky plynou volným tokem,
stékají se, jednu tvoří,
která v moře valí proudy;
a ty hory jsou jen oudy
obra, který matku chrání,
aby rodit, aby plodit
mohla. – Rodí, plodí v klidu,
čeho třeba všemu lidu.
S věncem lesů kolem skrání
obr onen věky dřímá,
rozhlíží se v šerou dáli,
na obranu v ruce třímá
pískovcové mocné skály.
A když někdy také pláče,
bystřinou jsou jeho slze,
která s prahu na práh skáče,
propastem v klín hlučně padá(
lehce jako v slunci zmije
oudolíčkem ven se vije,
pak se tratí v dálné mlze,
tam, kde tichne vášeň mladá.
Pozoruje zlaté nivy,
obdivuje dumné háje,
zdá se jí, že dávné ráje
vidí, nebo nám co divy,
nám co jenom divné báje:
skutečností je tu všecko.
Jedna z našich dávných zvěstí
splněna, že bozi volí
sobě zemi, kterou pěstí
pečlivě jak matka děcko.
Révou šatí pahor holý,
pivoňky a štěpné růže
ustýlají sobě v lůže...
98
Kde se noha k zemi skloní,
símě klíčí z její stopy;
hnedle tamo kosy zvoní,
hnedle tamo rolník v snopy
žito, pšenku, ječmen váže.
Zemí onou, kde jak zlato
luzno všecko, – země tato!
Děti moje! Hlavy vzhůru,
srdce k srdci, k pažím paže!
Radost zvedá bujné křídlo
rozvívajíc dumnou chmuru,
čarovábným šeptá slovem,
jak tu každý za dostatku
obývati bude chatku,
jak pod jeho domu krovem
jako zdravých stromů sněti
dorůstati budou děti
a jak v synech naše sláva
bujná bude, svěží, zdráva.
Nuže, děti! směle k činu!
Bohům obět obětujme,
slavně bohům poděkujme
za tu novou domovinu!“
Dohovořil slova tklivá.
Jako dítě národ jásá,
radost jeho hlaholivá
hájům, lesům, bohům hlásá,
že tu nových kmenů zárod,
že tu domov našel národ.
Nemá konce lidu vzlet,
není konce toho křiku.
99
Rozplakal se mnohý kmet
při velebném okamžiku,
spokojeně šedou hlavou
byl by složil asi němě
v klidné lůno matky země. –
Na temeni lesnatého
Řípu pažit krví zrosen.
Vůdci jménem lidu svého
obětují v stínu sosen
bělokorých na oltářích
bohyním a bohům spásám.
Radost v oku, radost v tvářích
jako rudý opal plane.
Velebně Čech v lidu vstane,
hluboce se bohům koří,
zlatá slova zahovoří:
„Bratří! Jako dítě jásám,
že dnes v středu vašem mohu
pálit oběť Prabohovi,
vládci lidí, vládci bohů,
slávu hlásat díků slovy
Triglavovi, Perunovi,
Svantovítu, Velesovi.
Nad oblaky, v modré dáli
v zlaté síni svého hradu
slyší Praboh slova chvály,
kterou jemu s vámi zpívám;
raduje se otec lidí,
zbožnou obět vaši vidí,
požehnává tučným nivám;
nade chlumy v libém chladu
volí sídlo věkovité
a chce žíti mezi námi. –
100
Na temeni svaté hory
ctěte bohy, stavte chrámy,
živte duše otců skryté,
které v mocných kmenech bují,
nebo jako ptáků sbory
nad roklemi poletují. –
Čím jsou hvězdy bez tmy noci,
čím je malý keřík hlohu
beze světla: tím je člověk
osamělý, bez pomoci,
bez podpory velkých bohů.
Radí mu a vládnou po věk! –
Zrodila se v jejich lůně,
nad propastí světa bezdnou,
nad všech lidských vášní tůně
láska zvedla peruť hvězdnou,
a v ní žije a v ní trvá
kámen, voda, kmínek svislý
i ta jarní snítka prvá,
zvíře, člověk s velkou myslí. –
Milujte se! Láska čistá
jako hvězda ve tmách září,
jako snět se na květ chystá,
a v ní člověk s klidnou tváří
bratra svého v náruč jímá,
o svobodě věčně pěje,
o volnosti věčně hřímá,
nesmrtelné koná děje.
Nejsme národ, který krví
žízeň hasí, vraždou tyje:
ale také volné šíje
neskloníme v okov prvý.
101
Svoboda – to světlá zoře,
která věčně v duši plane,
volnost ono velké moře,
z něhož větřík potěch vane.
Nad volnou jen domovinou
rodná píseň zní a zvedá
orel slávy peruť sinou,
na týmě jí v letu sedá.
První mráček, první chmuru
rozptýliti, děti, třeba.
Za zem, za tu skyvu chleba,
za ten rodný lán a hory
pospíchejte pod prapory,
meče z pochev, luky vzhůru!
Na bílém tu oři svém
neúprosný Svantovít
povede náš slavný tém,
pomůže nám vrahy bít,
svobodně a volně žít.
Blah, kdo v srdce vštěpí víru,
blah, kdo statně v boji, v míru
s pravou láskou jednat umí.
V také země zhouby káně
nezalétá, v její pláně
peruť jeho nezašumí,
nenavlhne krví tráva,
nezabarví pomsta vody.
Nehledejte mečem práva,
nebojujte rody s rody!...
Běda lidu, který síly
svoje drobí, sebe kruší
nespěchaje svorně k cíli
smělou rukou, bdělou duší!
102
Ovšem, vášeň v divém proudu
mnohdy blahem jiných hýří:
ale tu sněm kmetů v soudu
spravedlivě všecko smíří.
Po zákonu obyčejem
předků našich leši, kmeti
vladykové na sněm spějem
k sídlu svého kněze vládce,
jako k otci vlastní děti;
učiníme konec hádce
podle práva, podle řádu,
který otcům býval svatým,
který i nám bude svatým;
nebo Perun, který zlatým
kopím chrání dobrou vládu,
učil právu naše dědy.
Zraky jeho bdíti budou,
ruka jeho střelou rudou
trestat bude zla i bědy.
Poutníkovi kráčí v patách,
se zálibou tajně patří,
hostíme-li v tichých chatách
cizince neb jiné z bratří! –
Dobrý Veles, strážce skotu,
kolem jehož šedých skrání
klasnatý se vínek skvěje,
úrodu i setbu chrání,
plaší lítou zvěř od plotů;
na potulkách chodci pěje
čaruplnou píseň hravou,
aby našel cestu pravou. –
To vám, bratří, svatým buď,
veď vás žití drahou širou:
103
v srdci kveť vám láska s vírou,
zmužilostí nadchni hruď!“
Domluvil Čech zlatá slova,
jako věštec dohovořil,
hluboko se bohům kořil,
svorně druhům tiskl ruku. –
Po něm povstal z kruhů hluku,
aby pálil obět znova
jménem lidu Tetva Popel.
Bohyním, jež na nebesích,
bohyním, jež v tmavých lesíchlesích,
bohyním, jež v hloubi vod
sídlí, i těm, které štěpí,
i těm, které ničí plod,
pálil oheň velkolepý.
Kolem něho vnadné děvy,
jasnooké, černobrvé
prozpěvují dlouhé zpěvy
bohyni a panně prvé,
zlatovlasé, cudné Ladě.
Zpívají o její vnadě
tklivou píseň, cituplnou.
Opěvují hedbáv řas,
sladký ret a hebký vlas,
bílou šíji, oko snivé,
běloskvoucí oval ramen
s křišťálovou ňader vlnou,
ztepilé a outlé boky.
Opěvují čistý pramen,
v němž se v svitu luny koupá,
104
holubice dovádivé,
se kterými k nebi vstoupá
nad skaliny, nad potoky
v dovádivém, lehkém kmitu
do červánků na blankytu.
Kolem ohně vnadné děvy
leporostlé, lepošaté
prozpěvují dlouhé zpěvy
bohyni své Vesně svaté.
Dále ženy pějí snivě
dávnou píseň starožitnou
Moraně a plodné Živě.
Kam se zraky prvé kmitnou,
život klesá, život vadne,
kam se zraky druhé kmitnou,
život bují, život mladne.
Dozpívaly písně děvy,
dokončily ženy zpěvy,
skončil obět, dohovořil
Tetva Popel zlatá slova,
hluboce se bohům kořil,
svorně druhům tiskl ruku.
Po něm povstal z lidu hluku
stříbrovlasý stařec Vojen,
aby pálil obět znova
bohům, kteří krb a domy
ochraňují od pohromy.
Zahovořil uspokojen:
„Za dnů, kdy má mladost kvetla,
jako větev bílým květem,
povídal nám otec dětem,
105
že pták jeden zlatoperý,
když den skonu svého cítí,
opouští kraj světa šerý
k slunci letě, k zdroji světla.
Tamo dlouho kolem krouží,
pak se letmo v plamen hrouží,
očištěný v žití nové
dlouhou perut’ odtud zvedá. –
Ptákem tím jsou národové,
sluncem tím je rodný krb,
potěchu kde každý hledá.
Tamo kolem hospodáře
skupeny jsou rodu členy,
tamo rdí se dětí tváře
jak jablíčka od větvice,
tamo choti v klín se ženy
tulí jako holubice.
A zde vzorně dům si vedou,
hospodaří, tkají, předou.
Jejich péčí blaha růže
neodkvétá, neopadá,
ale kvete věčně mladá. – –
Ejhle! jako panna svěží,
jako žena kyprovnadá.
které na rtu úsměv květe,
před zrakoma země leží.
Jděte, děti, s bohy jděte,
lůno její zúrodněte!“
Těmi slovy dohovořil,
hluboko se bohům kořil,
svorně druhům tiskl ruku.
Nastoupily skvělé hody,
tance, zpěvy, chorovody.
106
Vojenův syn v ladné struny
sahá, zvučně opěvaje
novou vlast a nové kraje.
A zní píseň jeho lepá
brzy jako pěnic dumy,
šumí jako peruť orlí,
brzo jako bouře horlí,
která v skály blesky tepá,
brzo jako skřivánkové
prozpěvuje nade chlumy.
Nastoupily skvělé hody,
tance, zpěvy, chorovody,
než osedli kraje nové,
osadili nová sídla.
Nad jich hlavou krahujové
rozpínali dlouhá křídla
Snad to byly duše otcův,
které z dálky přiletěly,
snad se v kmenech jedlí chvěly
duše otců z temné návy.
A Říp jasně hleděl v dáli
k tichým horám Šumaviným,
tam, kde Krkonošské skály
sklánějí se k vodám siným.
Zvěstoval jim velké zprávy,
že tu nových kmenů zárod,
že tu domov našel národ!
107