Matka.
Nečítaly stáří svoje
podle času, podle hodin,
počítaly stáří svoje
podle věků, podle rodin,
které tady dorůstaly,
přerůstaly, vymíraly.
Na smrtelném loži hyna
napomínal otec syna
a ten leckams vložil ruku,
věda, že co dneska spraví,
zítra bude dobré vnuku.
Nade trámy stříška sivá,
po níž četa ptáčat snivá
hopkovala lehce za dne.
V lepších dobách vypučela
na zetlelém leckde došku
útlá travka, kvete trošku,
ale brzy vedrem vadne.
Zamyšlen a zadumán
nedohledných stepí lán.
Stávaly tam chudé chatky,
venkovského lidu matky.
43
Nachýlená každá k boku
dumala tu mnoho roků.
A ta nouze, a ta bída,
a ta sešlost, a to stáří,
které člověk na nich vídá,
obíhaly jenom venku:
ale uvnitř ve přístěnku
rozkvétala v očích radost,
dorůstala v dětech mladost
a kde hostem není lenost,
usmívá se spokojenost.
Nestojí tam více chatky
venkovanky na hor svahu.
Jsou jen stopy po tom blahu,
po radosti, po úsměvu,
po mladosti, jaré síle:
komíny tam čnějí bílé,
zamyšlené v těžké dumy,
kolem leží černé rumy.
Přiletěla vlaštovice –
v truchlé písni, v žalném zpěvu
svoje mladé, svoje děti
pod chaloupky, římsou hledá.
Není jich tam. – Letí, sedá
na komín a na strom, na roh –
Nelze letět, nelze pěti,
nelze svěřit žaly zpěvu.
Nevychází stará žena,
nehází jí jako jindy
k nasycení chléb a tvaroh.
Chudák, kterak vyjít může,
když ji nyní Tatarové
44
do zajetí v ordu vlekou,
když jí chystaj’ tvrdé lůže,
staré ženě muky nové,
když jí z očí slzy tekou
trpké jako vody morské,
četné jako proudy horské.
Tatarové, Tataříni
přiletěli, zapálili
nejdřív chatku, potom vísku
a kdo jako mrtvol v písku
neleží a v nebi Bohu
nežaluje na tu rotu:
pozná zajetí a psotu,
soužení a z pekla muku.
Připoutali k noze nohu,
přivázali k ruce ruku
a kde krása, a kde vnada
zdobívala lepou děvu – –
odvrací se v trpkém hněvu
pravý anděl nevinnosti,
k srdci ruku chvějnou klada
v zármutku a zoufalosti.
Což ty, ženo, staré kosti,
vzpomínky a lásky naděj
nepohřbila jsi tam raděj,
kde pod křídlem smutné dumy
rozloženy chaty rumy.
Lépe by snad bylo v hrobě
odpočinout tiše sobě,
podřimovat s blahou chatkou.
45
Či snad bylas někdy matkou
a tvé děti v lepší časy
vyplatí tě jistě z ruky
kořistivé Tatar chasy?
Vrtí hlavou. Měla děti.
ale nemá, nemá více.
Zplodila je, zrodila je,
mlékem vlastním kojila je,
učila je písně pěti,
odkrývala víry taje,
ale rubáš nechystala,
nechystala rubáš pro ně.
Osedlala synu koně,
syn jí odjel s cárem v dáli
k řece Kalce, bílé vodě,
kde chán jako liška chodě
úskok choval, podvod snoval.
Tamo v boji těžkém, krutém,
kde druh podle druha stáli,
nekles’ jako travka, prutem
kterou hravě podetneme:
ale jako mladý javor
pod tisícem ran a rázů.
Mohylu mu nasypali
druzi jako bohatýru,
který hájil vlast a víru.
Jediné jen zbylo poupě
na trnitém žití kmínku
staré ženě v upomínku.
Malá Sáša, hezká dívka:
usmívavá jako slunce,
outloboká jako cívka
46
a s tvářemi planoucími
jako červeň na merunce.
Rozohněné vidí zraky
jako v mlze šedé hory,
jako v šeru tmavé bory
a nad nimi modré mraky,
a pod nimi malou chatku.
A v té chatě měla matku
starou asi jako tato.
Ó vzpomínek drahé zlato! –
Škoda, že tak s velkou těží
je možno dobýt z dolů
minulosti, v kterých leží.
Tuhle ženu někdy znala –
mluvily a žily spolu,
slyšela hlas tento kdysi,
viděla tak známé rysy – –
v radosti a bolném zmatku
poznávala vlastní matku. –
Druhý den již na útěku
byla matka s dcerou svojí.
Věru tomu, kdo se bojí
nevadí zlá tíha věku,
špatná cesta, v sypkém písku,
ani těžké břímě hladu.
Viděly již rodnou vísku,
modré hory za ní vzadu.
„Mně se zdá, že, matko, včera,“
hovořila teskně dcera,
„zapomněly jsme my cosi.“
47
Dumala a vzpomínala
a pak jako ze sna šepce:
„Matko, dítě na kolébce.“
Také dítě, cizí dítě...
Taká ztráta zabolí tě?
Dcera v tváři na smrt zbledla,
na práh vedle matky sedla.
Byla tichá noc jak hroby.
Spala matka spánek mdloby,
ale dcera s nepokojem
oka do dne nezamhouří;
vášeň lásky v ňadrech bouří
sněhem bolu, touhy znojem.
A když se dnem slunce kráčí,
hovořila k matce v pláči:
„Matičko má, s Bohem buďte.
Uvažte a sama suďte:
Jaký je to život, máti,
abych jenom vzpomínala,
kdo s mým děckem bude hráti,
kdo je krmit krmí sladkou,
kdo mu podá k pití vody,
koho nazve jednou matkou?
Je to život a zas není!
zoufalost jen v choré lebce
slavit bude divé hody.
Matko, dítě na kolébce – –
Doma v ordě Tatarové
dělí sobě lupy nové.
Jako ptáci, jako vlci
dělili tu kořist hojnou
mezi sebou Tatarové. –
48
„Hoj ty, babo, stará, sivá
dokud’s ještě trochu živá,
kolébati budeš dítě,
jediné to dítě moje.“
Kolébala, uspávala
malé dítě, cizí dítě.
Kolébala, vzpomínala
na své dítě, vlastní dítě:
je-li živo, zda mu někdo
podá číši vody čisté,
skývu chleba bez výčitky;
je-li mrtvo, zda mu někdo
rubáš ušil s bílou nití
– bez uzlíku proto, že je
plno uzlů lidské žití,
že je trudné, uzlovaté –
zda-li leží v zemi svaté,
zda na jeho hrobě zvedá
snítky strom, zda ptáče sedá
v jeho stinné ratolesti,
aby mohlo hovor vésti
s mrtvým dole, jemuž plynou
zvolna dnové pod tou hlinou
a jejž tísní černé hroudy.
Jako sněhy v bystřin proudy
tály její bol a tíseň
v divokou a smutnou píseň,
v které trpce žalovala
na tatarský lup a vpády –
v které trpce žalovala
tklivým slovem rodné mluvy.
49
Matka za jejími zády
poslouchá tu píseň bolu
a zpěv tklivý staré chůvy
probouzí v ní upomínky.
Zpět vyšší pudí touha zbožná.
Prchni, ještě bude možná.
Vyšla matka za svou dcerou,
zda ji potká při návratu?
Přišla na step. – Vidí supů
hejno, jak se spolu perou
na netlícím dosud trupu,
vydírá brat kořist bratu.
Co ten trup a menší vedle?
A co tihle ptáci draví? –
Stopy koňské v písku kolem
dosti jasně, zřejmě praví:
Manžel otec prchající
zabil matku a s ní dítě
nebožátko v loktech spící.
50