KAREL KUČERA.
MACEK.
Když kácela se Hellas s trůnu věků
v tůň minulosti bezednou a tmavou,
by jenom časem z klína svého hrobu
zas svojí nesmrtelnou bleskla slávou
a zazářila hvězdou v příští dobu,
jsouc nedostižnou lidstvu krásou vděků,
tu Macek pozved z dum svou hlavu šedou,
v níž buňky snů již dávno pohynuly,
kde předtuchy jen šerá vlákna předou
jak múry, na jichž hruď se lebka tulí,
a zvolal hlasem hynoucího reka:
„Ó Die, otče, znám ten los, jenž čeká
luh vlasti mé, že jako motýl zhyne,
kdy v azur pochová jej řeky bezdno!
[40]
Však rci, zda také touha moje mine,
zda také Káča splyne v tmavé hvězdno
a pouť má skončí předaleko cíle?
Ó Die, otče, jsem jen charý tvor,
a ty jsi velduch, o jehožto díle
si bludnou poutí zpívá meteor,
a skalným zvukem ohlas se to modlí.“
A stichnul zas, jak siná peruť ptáka,
když nad hnízdo se skloní a tak prodlí,
než jitro zas ji skropí novou rosou;
v sny klesal zas jak výkřik v ticho lesa,
jak kámen, který tmavá propasť láká,
Však náhle zřel, jak clona noci klesá,
a před ním plála Káča zářným zjevem,
hřbet země líbajíc svou nožkou bosou
a k hvězdám sáhajíc svou zlatou kšticí –
tak stála zas, jak snové jeho všicci
mu kreslili ji čarodějnou rukou,
jak za ní hřímal kocouřím svým zpěvem.
A v dál zas, jak chvost vlasatice hřmící
mu prchala – on na kříž lásky mukou
jsa přibit sladkou, upaloval za ní,
chtě jeden záblesk rtů v své lapit sítě –
však prchala v před poraněnou laní,
41
že mamě vzpínal paže silné svaly,
až posléz kles, a Thanatu dech cítě
vzdech slední poslal v mrak, jenž Olymp halí:
„Ó Die, v dík se modlím k tobě v smrti,
vím nyní již, že potomstva vztek podlý
náš prach i díla smělou rukou zdrtí
a na pranýř si bohy vyštve nové –
však Káča má, ať kdo ji jak chce zove,
vždy opět vzroste v netušené síle.
Ó Die, otče, já jsem charý tvor
a ty jsi velduch, o jehožto díle
si bludnou poutí zpívá meteor
a skalným zvukem ohlas se to modlí!“
42