Utíkej, Káčo! (1894)

Jak by někteří ze souvěkých verševců českých zpracovali thema národní písně: Utíkej, Káčo, utíkej, honí tě kocour divokej. Káča utíká co může, kocour ji chytit nemůže., Karel Mašek

Diplomatická verze Ediční verze
FA PRESTO:
UTÍKEJ, KÁČO!
[1] Utíkej, Káčo! čili Jak by někteří ze souvěkých verševců českých zpracovali thema národní písně:
Utíkej, Káčo, utíkej, honí tě kocour divokej. Káča utíká co může, kocour ji chytit nemůže.
Dovolil si hádati
KAREL MAŠEK Zv. Fa Presto.
NAKLADATELSTVÍ JOS. R. VILÍMKA V PRAZE
[3] TISKEM A NÁKLADEM JOS. R. VILÍMKA V PRAZE
[4] PANU
IGNÁCI HERRMANNOVI
V ODDANÉ ÚCTĚ VĚNOVÁNO.
[5]
OTAKAR AUŘEDNÍČEK. NÁMĚSIČNICE.
Kdy opál luny vzplane leknínový – květ mystický na prsou matky země – na římsy domů lesk ten fosforový ji, hysterickou, svábí na střech témě. Jdou kočky za ní s magickými zraky pří zrezavělých korouhviček vání, jich výkřik nervosní se nese v mraky jak Chopinovo kvilné zasténání. V hnizd ptačích pěstě zaťaté se nese safírů mořem nevěstky jak steny, mé duše klaviatura se pod ním třese, tak nervosní ji rozčilily ženy. [7] Ó rci, kdos byla, nežli noc ta stmělá tvůj vyvábila zjev a kočky za ním? Snad jeptiškou – a zázrak tvého těla kdos zavraždit chtěl vzteklým objímáním? Ó jdi jen dál – zřím ve souchotin muce jak mušle krvavá se zrak tvůj smrákal, tvým nožkám krbem nebudou mé ruce, já pro tebe již mnoho, dlouho plakal. 8
JAROMÍR BORECKÝ. KAJÍCNICE.
Luk tmavým smaragdem do černé noci tůně jdeš, ženo kajícná, pro slzy duši svojí, co v nevralgických snech ti v bledém srdci stůně jak černá příšera se k tvému kroku pojí. Ten hříchu starý vřed je připoután jí k hřbetu, ji v dálku bičuje a přec ji stihá vždycky, že klesá v extasi do bílých liljí kvetu a nehty do prsou si ryje asketicky. A zas se smýká dál – zář vlasu kolem hlavy ji šIehá do ňader a její hrdlo škrtí, dech míru kouzelný jí cesty nezastaví, jde jenom skácet se ve žlutou náruč smrti. [9] Květ vášně posvátné se do ňader jí vedral – a znakem klesne pak na dlažbu mramorovou, do fiál stínů mdlých, gothických do kathedrál jen hříchů netvor zlý dál silou štve ji novou. 10
SVATOPLUK ČECH. DÍVČÍ HRA.
Na palouku v svěžím věnci květů bujný se tam strojí rej: děvče mladé, smích na kyprém retu tančí, víly půvabněj’ – v patách za ním při každičkém kroku v tanci, mihu, přeletu i skoku kocour černý jak zlý čaroděj. Rozpoutaná, čupřinatá kštice potem lne na čela sníh, granátem žhou rozpálená líce a přec s retů tryská smích, smíchu slza blýská řásnou clonou, uštváni jsou oba honbou onou, ale neustává žádný z nich. [11] Dál se točí dívka vířným kruhem vzduchem vlaje řasný šat, v hbitém reji prchá před svým druhem, jenž se za ní pouští v chvat, jako motýl za ní těká v kolu přes tulipán pestrý, přes violu, přes peřestý, květinatý sad. Tu se mihne přes žlutavou stezku stínem hrdých platanů, tu zas letí v mihotavém blesku skrýt se ve stín altánu; tu se kryje mezi máku stonky, mezi růže, narcissy a zvonky a za šedý mramor fontánu. Bujná hra! Však také tak jsem hrával za svých zašlých, mladých let, za děvčaty na hon jsem se dával, vzňal mne každý vnady květ, leč to prchlo – se zimou když nyní ve vlas slétlo stříbrotkané jíní, kmetu za to jest se zastydět. Těžce nyní noha v před se šine, špatný podnikal bych hon, 12 místo zpěvů jásavých se line z úst jen skřehotavý ton, a když vtipem, satyrou chci blesknout – jen po zašlém humoru lze stesknout, a kdož ví, zda za co stával on! Ty však, dívko, víři dál v tom reji, prchej v sadu přes růže, važ si doby mládí! Kouzlo její v hře i žití pomůže; ať tě kocour strasti za šat chytá, honí tě a na tě léčky splítá – přec tě nikdy chytit nemůže! 13
EMAN. RYT. Z ČENKOVA. IMPROMPTU.
Já samotář a bledý básník snící zas zřím v svůj kraj a známých do polí, zas dostavník tam vidím po silnici, již v řadě dlouhé vroubí topoly. Na řadě tyčí, které dráty pojí, se při západu chytá slunce zář – a vzpomínám přec, v promenady roji že zříti mohl bych teď známou tvář. Tam chodí as ten šotek modrooký v svou gardedámu přísnou zavěšen, když nad Prahu šer léhá přehluboký, a v kalužích vzplá odlesk svítilen. [14] Tam stihati bych mohl zjev ten její – – však bylo by to směšné jednání, vždyť našemu též kocouru se směji když Káču, naši kavku, prohání. 15
JAN ČERVENKA. JEŠTĚ PSANÍ.
Moje paní, moje paní, psal jsem vám již tolik psaní, budete-li toto čísti, ubožák já nevím ani. Ale čtěte, čtěte, čtěte, třeba jsou to stará slova, za vámi má píseň letí jako stopa kocourova. Jako stopa kocourova za svou Káčou, za svou paní, když on stále za ní běhá, pláče, mňouká bez ustání. [16] Nemůže on činit více, a to skončí jeho muku, jestli po jeho kdys uchu vztáhnete svou bílou ruku. Vaše ruka zakráká jej za to ucho bez váhání – bylo by to pro mne štěstím moje paní, moje paní! 17
KAREL ČERVINKA. KARBOLKA.
Teď ještě často dost se duše rozpomíná na chvíle v špitále, kde byl jsem sláb a chor, kde léky nosila nám sestra Kateřina (já při tom vzpomínal na krásu rodných hor). S ní novým proudem vál k nám zápach kyseliny té známé karbolky, jíž prosycen byl vzduch, jenž dusně tížil nás, že každý byl již líný se skrání spečených si sehnat roje much. Mně vždycky připadal ten karbolový zápach, jenž dneska v vzpomínkách mi přece milý jest, jak černý kocour náš – (já na ocas mu šláp, ach! kdys doma) jenž jde s ní, ve bludišti všech cest. [18] A dobře vzpomínám si ještě chvíle oné, když ona, odnesši svých léků kalíšky, my rychle rozžehli jsme doutníky si vonné a dýmem plašili ty stopy jeptišky. 19
IRMA GEISSLOVA. PÍSEŇ O MÉ MAŠINĚ.
Noc se snesla na nádraží, stichly hlučné stroje, svítily tím temnem pustým rudé oči dvoje. Mašino má stará, drahá, tvé to byly oči, ony stále za mnou hledí, kam se krok můj točí. A tak jsem jako ta Káča za níž kocour běží, kouzlu tvému, mašino má, uniknu jen stěží. [20] Ale mně je družkou milou černý zjev tvůj děsný, hukot jeho skolébá mne nejsladčeji ve sny. Píšťala tvá také píská v moji písni chudé, a tou prosou žití září tvé mi oči rudé. Chci-li se tě chvíli zbavit, marná je to vzpoura; co by také bylo v písni Káča bez kocoura! 21
ADOLF HEYDUK. ZJEVENÍ.
U potoka v jelší když se půlnoc sklání, strojí se tam divné, divné podívání. Noří se tam náhle dvé podivných zjevů, pobíhá tam kocour, honí mladou děvu. Rozpálené líčko, rozkasané šaty, hlavulenku zdobí čechelík jí zlatý. [22] Ej! Jak chvatné dechy z hrdélenka roní, májový jak deštík do pole když zvoní,zvoní. Do pole když zvoní, když se jaro jásá – honí se tu zjevy, nekyne jim spása. Děvulenku družky Kačenou kdys zvaly, z dědinky ji kočky všecky milovaly. Koléběnka její v chatce stála prosté, na té její stříšce mech a netřesk roste. Milovala kočky nade jiné všecko, jednoho kocoura jako živé děcko. 23 Píseňky mu pěla jako vlnka v mlází, na každý když kámen diamanty hází. A když kocour zdechl zoufalá tu byla, v chladné se voděnce na vždy utopila. Ale sudba strašná za ten čin ji stihla – první půlnoc po té stínem se tu mihla. A teď v půlnoc každou letí po té pláni – ale snad ji spasí boží požehnání. 24
RŮŽENA JESENSKÁ. V LESE.
Byl stinný lesík, jak se klíček točí, a hvězdičky, jak miláčku, Tvé oči, a křídélka mé dušce rostla, křídla tak sladce, a písnička mi z krčku vyletěla a růžičkami, rosičkou se chvěla jak ve snu, a na paloučku Kačenko jsem shlídla a kocourka za ní. To nepěl ptáček snítky na rozpuku, to v ručince jsem Tvoji měla ruku, a byly hvězdičky a sluníčko a křídla a rosa, [25] a s Tebou letěla jsem do nebíčka a sen přiletěl na peruť i víčka a růže – a koťátko jsem na paloučku shlídla jak Kačenku honí. Za dušičkou Tvou honí se má duška, co borovičce v ouško ptáček šušká? zda srdíčko Ti k chvění nepobídla? ó milý! a hlavička má všude k Tobě letí, když ve snu do očiček dívám se Ti, jen k Tobě, jak na paloučku koťátko jsem shlídla, jak Kačenku honí. 26
BOHDAN KAMINSKÝ. BALLADA O DÍVCE, KTERÁ UTÍKALA.
Sama, jenom s ranou v srdci utíkala širou plání, jenom v ňadru s beznadějí a na bledé rety její tklivý úsměv odříkání zvolna, zvolna snášel se. Byla noc, a černé stíny víc a více kol se množí, létla v les a na ty pláně a ji bodá v bílé skráně zoufalosti trpké hloží, že až vzkřikne bolestí. [27] Prchala... A netvor černý za ní, za ní, za ní v chvatu a jí stále blíž a blíže, zdá se, že ji uchopí, že zachytí lem její šatu a ji na zem strhne v ráz. Utíkej! Ó prchni, prchni! Jsi tak krásná a tak mladá, holubička bílá, čistá, život zář ti v duši chystá a snad k mužným prsoum ráda nakloníš kdys hlavu v snách.... Ale darmo, darmo, darmo! Nemůže tě schvátit ještě, prcháš jen, máš dosti síly – ale v hrdla ovál bílý přec svých ostrých drápů kleště zatne jednou netvor ten. Ah! Je lépe... Zemřeš mladá... Dlouhá bolest odříkání, lásky sen a marná touha, vzdor, jenž všemu jen se rouhá, zoufalost a zneuznání – – – vše ti bude neznámo. 28 Kdybys dál šla pouští onou již svou žitím – přece kdysi skutečnosti netvor děsný vloudil by se tvoje ve sny, zničil by je – a ty bysi umřela pak s výkřikem... 29
ANT. KLÁŠTERSKÝ. STOPY V BLÁTĚ.
Je bláto kam jen oči hledět mohou. V něm stopy dvojí jdou vždy dál a dále, ty jedny ženskou vyšlapány nohou, ty druhé kocouří jsou tlapky malé. A proudy bláta, již v ně nenatekly. Ty velké napřed – a ty malé vzadu čím dál tím víc – tu asi kocour vzteklý ji stihnout nemoha svých nechal spádů. Teď ale mizí zcela mému hledu, snad chudáka tu pohltila stoka, jak nyní as šla ženě cesta k předu? Zda nedostala při tom kuří oka? [30] Snad na plotně již dávno, v níž se topí své bačkory a mokré sukně suší – však celý den jsem cítil přec ty stopy jak by mi byly pošlapaly duši. 31
ANTONÍN KLOSE. STARÁ PANNA.
Sestárla v práci, seslábl jí zrak, dnes obléká se v staromodní šaty a po městě vždy kráčí vážně tak, je všude známa jménem „slečna Katy“ – co trpěla? Nač po tom dnes se ptát? Je lidem směšna – lid se vždy chce smát. Jen kocour šedivý ji provází, vždy věrně k ní se tulí, ze dne ke dni s ní v oddanosti němé přechází zas v nové chvíle, jako dříve všední; co světa smích, co jeho ples a spor? Ji všecko vynahradí tento tvor. [32] Jdi, ženo, dál, jdi klidně smrti vstříc tím životem, jenž věčně stejný bude, po lidském soucitu se neptej víc, líp zná jej kocourovo nitro chudé, on nemůže sic cit svůj poznati, však nemůže tě slovem přelhati. 33
J. J. KOLÁR. KÁČA ČERTICE.
Kramářova Kačena čertovská je děva, štípe svého kocoura, až z něj lezou střeva, a když byl jak zdechlina, práskla do bot, vzteklina, a on za ní frní, až mu hnáty brní. Jako fena utíká, nafukuje rypák, jakoby chtěl dávit již, anž je šmaťhoun chřipák; Kačena je jako kloc, nedělá si z něho moc, dává mu vždy kvinde, ať si pojde jinde. [34] Ale pak ji omrzí s kocourem ty šupy, ufrnkne mu před nosem do staré chalupy. On má zase zkušenosť, že to není mušenosť, jako hňup tu čumí, vztek mu v břiše šumí. 35
ELIŠKA KRÁSNOHORSKÁ. JEN VÝŠ!!! Znáš běsa toho, který poušti zuří a mrakem siným dálný obzor chmuří, a potom v mžik jak povětrný had obepne poušť, a chodcům v tvář se šklebí, již marně chtíce život zachovat k žhavému písku tisknou svoje lebi, a hrůza jímá je, a chvějí se, že snad i balvany metati bude k nebi? Ba vetší bouř kdys létla českou plání, jak hrom když blýská, tříská, tluče na ni, jako kdy Perun počne vzteklý hon, dub staletý svou pěstí rdousí, páčí, [36] a peruť zlomenou bičuje k peklu on, řve tygrem hned – hned krokodila pláči – té lživé přísaze – se rovná jeho ton: tak českou nivou zadunělo: Káči! A děva luzná pádila tím vírem svou spásu hledajíc kdes v kraji šírém, chtíc zniknout osudu a tíži vin; kol tváře červánků zář vlasů tkala nad očí bleskem temný baldachýn, a dívka klesala a zase v dál se brala a za ní – ha! – kot, černý pekla stín, měl ohon zježený, a srsť mu jiskrou plála. Za obětí svou hnal se jako satan, k smrtící ráně napřažený katan, jenž žene na soud člověčenstva říš – však ona prchla, zářně zvítězila a v triumfu se vznesla v bájnou výš, ať prach a kletby kot tam v mračna sýlá či v klamný smír podává ruku spíš – tam k žití krbu ona sedla bílá. Ha! Káčo velká – pevně budem státi tak jako ty, ať hromy do nás mlátí, 37 při metě své – a šašky, cety, troud, čím mlžná ruka naděje nás hostí, ty dovedeme mužně zamítnout; výš vždycky jen, výš k cíli všelidskosti, tak Vlasti vavřín můžem ovinout – již není o tom žádné pochybnosti. 38
JOS. KUCHARKUCHAŘ. VZPOMÍNKA Z MLÁDÍ.
Ven se dívám. Různo v kraji drobné děti sobě hrají. Tam hoch jeden mrská káču – když jej vidím maně pláču. Běží za ní jako kotě – mládí mé, jak nelkát pro tě. Také jsem kdys káču honil, žití soumrak se pak sklonil. Přešly také lásky doby, nyní kolem mne jen hroby. Ven se dívám. Různo v kraji drobné děti sobě hrají. [39]
KAREL KUČERA. MACEK.
Když kácela se Hellas s trůnu věků v tůň minulosti bezednou a tmavou, by jenom časem z klína svého hrobu zas svojí nesmrtelnou bleskla slávou a zazářila hvězdou v příští dobu, jsouc nedostižnou lidstvu krásou vděků, tu Macek pozved z dum svou hlavu šedou, v níž buňky snů již dávno pohynuly, kde předtuchy jen šerá vlákna předou jak múry, na jichž hruď se lebka tulí, a zvolal hlasem hynoucího reka: „Ó Die, otče, znám ten los, jenž čeká luh vlasti mé, že jako motýl zhyne, kdy v azur pochová jej řeky bezdno! [40] Však rci, zda také touha moje mine, zda také Káča splyne v tmavé hvězdno a pouť má skončí předaleko cíle? Ó Die, otče, jsem jen charý tvor, a ty jsi velduch, o jehožto díle si bludnou poutí zpívá meteor, a skalným zvukem ohlas se to modlí.“ A stichnul zas, jak siná peruť ptáka, když nad hnízdo se skloní a tak prodlí, než jitro zas ji skropí novou rosou; v sny klesal zas jak výkřik v ticho lesa, jak kámen, který tmavá propasť láká, Však náhle zřel, jak clona noci klesá, a před ním plála Káča zářným zjevem, hřbet země líbajíc svou nožkou bosou a k hvězdám sáhajíc svou zlatou kšticí – tak stála zas, jak snové jeho všicci mu kreslili ji čarodějnou rukou, jak za ní hřímal kocouřím svým zpěvem. A v dál zas, jak chvost vlasatice hřmící mu prchala – on na kříž lásky mukou jsa přibit sladkou, upaloval za ní, chtě jeden záblesk rtů v své lapit sítě – však prchala v před poraněnou laní, 41 že mamě vzpínal paže silné svaly, až posléz kles, a Thanatu dech cítě vzdech slední poslal v mrak, jenž Olymp halí: „Ó Die, v dík se modlím k tobě v smrti, vím nyní již, že potomstva vztek podlý náš prach i díla smělou rukou zdrtí a na pranýř si bohy vyštve nové – však Káča má, ať kdo ji jak chce zove, vždy opět vzroste v netušené síle. Ó Die, otče, já jsem charý tvor a ty jsi velduch, o jehožto díle si bludnou poutí zpívá meteor a skalným zvukem ohlas se to modlí!“ 42
FRANTIŠEK KVAPIL. KÁČA KAČEROVNA.
Nad lesy planou hvězdy a mlhy táhnou v dál, křik ptáků stichl, v šeru již strážný oheň vzplál. U stříbrných vln Dněpru tam Iljův tábor byl, tam miloval svou Káču, zelené víno pil. Leč náhle z mlhy, v tichou jež zvolna klesá v pláň, klus temný slyšet bylo, cos blýsklo jako zbraň. „Zda stihá nás car z Ordy, neb lupič na nás vpad? „Toť kocour je, pro pána!“ dí Káča, „prchněm ztad.“ A nezmohl ji Ilja, na kůň vsedla jak muž. „Než dojede sem, dávno já budu v prachu juž!“ Na bujném jela oři, byl hnědý do tmava, jak před bouří mrak černý když křídlem zamává. [43] Jak nocí tmavá hvězda se na něm pyšnila, jak vichr děsná, hrdá, jak luna spanilá. A za ní kocour letěl jak střela z tětivy a z nozder žár mu sršel a jiskry ze hřívy. A mourovatý ohon vlál jak pták na keři a hon to divoký byl, jak hrom když udeří. A jako vlci šeří prchají do světa a pádí divou stepí, jich pouť je prokleta. Jeřábi jsou jim druhy, jich křik je provází, když pádí širou stepí, skal strží, nad srázy. A šakal jest jim bratrem, jenž čeká na kořist a vyje v strmé rokli, jsa svojím lupem jist. Kde bukáč kvílí v dálce, v ten zaniknuli směr; kýž holubice bílá – klid – slét jim do ňader. 44
JAROSLAV KVAPIL. GOBELIN.
V šer starých Gobelinů mdlou barev harmonií děj dávný vetkán jest a duši mojí spíjí: ó štíhlá světice, vy květe středověku, váš přelud vonící tam plane něhou vděků a v patách za vámi jak hříchy Magdaleny zjev kráčí mystický a vášní zanícený. To hřích je duše mé, mé duše roztoužené, jenž v barvách ospalých vás minulostí žene, co zatím nad vámi jak mysteria snivá plá purpur královen a příval varhan zpívá a měsíc strnulý, jenž lesklá tváří kola, vás zpátky k životu a v náruč moji volá. [45] Ó v starých gobelinech je tkána báje ona a noc když nastala, ta provlhlá a vonná, mne volá v dálku to a v smutek vašich údů, v nichž mrtev na věky já věčně žíti budu, a ještě v smrti zřít ten gobelin monotonní, kde zjev váš znícený hřích duše mojí honí. 46
VAVŘINEC LEBEDA. UTÍKEJ, KÁČO!
Utíkej Káčo, nep si dífka lůzná, a koukej abisbila brzi doma, nep kocour potvora tě honí hrůzná, ať nela pítě svíma pařátoma. On karnýri by pocuchal ti krůtě a drahé sou dnes toalety, látki, fšak ejhle! nechitíji divé kůtě se stále více omeškajíc spátki. A mi pak, křesťanové, ot kocoura se učme conám tato bájka káže: ať mladé dífky nechá starí šťoura ať ta mu o5 záda neukáže. [47]
KAREL LEGER. Z DENNÍKU PANA KOCOURKA.
Nuž, jsem již samostatným! Díky Bohu, že školám navždy „s bohem“ dáti mohu, že překonal jsem všechny obtíže, jež všední život do cesty nám staví, když cíl již zdá se býti nejblíže. Teď ze mne je snad konečně pán pravý. Jsem lékařem – a nezbývá mi víc než na příjmy a pacienty čekat. Však z počátku mne nezdar nesmí lekat: já budu budit městečko, jež spíc nic neví o pokroku lidí, světa – miz pílí mou ať také k žití zkvétá. [48] Však přiznat musím, proč zvyk dávných let ku psaní denníku mne nyní nutí. Ach, omámil mne jeden růžný ret dvou modrých očí něžné pohlédnutí – ba, v Praze jsem si nepomyslil věruvěru, že kráska venkovská mne chytí v sítě a záhy tak – když prvně v podvečeru jsem na procházce viděl dívek květ. To purkmistr má také luzné dítě. __________ Ach sny mé krásné, které jsem si spřádal, když v Praze jsem se kochal medicinou, mi nyní zvolna řadou všechny hynou. Nač nad knihou jsem dlouhé noci bádal, nač celé ono dlouhé učení, když z města ani vůkol z dědiny pacient nepřichází jediný? Zprv mnohý případ srdce tlučení jsem vyléčil – i sestra purkmistrova jím postižena byla, stará panna; však co se za mnou utvořila strana, jíž „beseda“ má vzbuzena být nová a od dob, kdy jsem řečnil před volbami – již nemocní se všichni léčí sami; 49 a nejvíc purkmistr prý nevraží na moji činnost. Ale s kuráží přec pustím se zas do dalšího boje, vždyť za vábivým tak se ženu cílem – až jednou stanu nad skončeným dílem, pak, Katuško, ty budeš navždy moje. _______ Už umdlévám, už ubývá mi síly. Ti lidé by mne hladem umořili a nemohu přec otravovat studny, by lidé tolik zdraví neměli a pro mne posílati museli. A Katuška? Ach často pohled svůdný vysýlá ke mně, naděje mi spřádá, ó vím to, drahá, že mne též máš ráda. _______ Nuž rozhodnuto. Ožením se zítra, vždyť nesmím pokazit si kariéru a za choť vezmu – purkmistrovu dceru? Ó ne, já šel jsem na purkmistra zchytra, Za Katuškou jen jako zuza vidinou bych honil se, já, chudý Kocourek, já ožením se s pannou Kateřinou, 50 to purkmistrovou sestrou. Kdo by řek’, co náhle v městě kvete nemocí a kdo vše žádá mojí pomoci! Já dovedně všem navracuji zdraví. Ah, k budoucnosti klíč jsem našel pravý. 51
LUDVÍK LOŠŤÁK. KÁČA.
Káčo, která pouští utíkáš, hle kocour běží za tebou! Rci, proč tě stíhá, kdy kol vše má klid? Však nač se ještě ptát, kdy drsným ropotem se na paty ti věsí a chce tě stíhati až v černou truhlu kdesi. A ty chceš uniknouti k výsotám z té naší říše bludů, snů, kde lidé svoji moudrost rozvlánou do snářů klamavých spnou slova řetězem – a on tě drásá zpátky v ten život plný běd, v ten mámivý sen krátký. [52] Jen utíkej, neběžíš nadarmo, když přes květy tu pospícháš, ty nedbáš vody jarní bystřiny kol tichých dědin stále v dálku směřuješ, ty vítězně v svém žití dál budeš prchat stále a on tě nezachytí. 53
J. S. MACHAR. NAIVNÍ KOCOUR.
Kdys šla jste parkem v pozdní chvíli v pléd halíc štíhlé údy své, snad vyvábil vás měsíc bílý, jenž duše snivé k toulce zve. V tom strašně jste se polekala, to vyděsil vás jakýs chřest – vy v chvíli té jste nepoznala, že to váš hravý kocour jest, jenž v houští ukryt na vás číhal – vy dala jste se na útěk a kocour bláznivý vás stihal, jej těšil hry té čilý vděk. [54] Ten naivní kocour! Neznal dosud, jak všední to a smutná hra, když za ženou nám kyne osud, jenž údělem se zářným zdá; jaký to klam je v oka jase, jenž předmětem je našich snů, však jiným bleskem svrhne zase až k zoufalosti pekla dnu; jak všední je to příběh pouze za ženy skrytý úsměvem, jenž zve nás k sobě v lásky touze, však jenom klam je ukryt v něm; on nevěděl, až přec vás stihne a za lem šatu chytne vás, že jiný úsměv tváří mihne, to úsměv zloby bude zas, a že pak najde místo lásky jen stopy oprchalých vnad, na tváři pudr, v čele vrásky a v srdci nudu, tmu a chlad. 55
OTAKAR MOKRÝ. ZŘÍCENINÁM.
Ruina šedá... S věží, štíhlých zdobou od času k času vítr ssutky smetá, jež zapadají s echem temnou kobou, v níž pavouk svoji šedou přízi splétá kol obrazů, jež v truchlém zapomnění tu spráchniví jak listí za jeseni. A dechy ledné chodci v líce vanou, jenž k tobě zírá v zadumání stana – a přec ty zbytky větší slávou planou než zlaté stěny v síních Tamerlana. Tak ve snění když na tě jsem se díval, tu vanulo cos, táhlo mojí lebí zdí obrys s mlhy hebkou clonou splýval a obraz divný se stěny se šklebí – [56] tu z každé zdi kus dějin na mne zírá a k srdci mluví každá v skále díra! Hle, ženu zřel jsem bledou, zuboženou, smrt na líci jí písmo svoje psala, a jak když ohaři ji štvou a ženou, tak bez oddechu v dálku utíkala a za ní kocour, tváře hrůzotvárné. Ba znám tě, ženo, vím, proč prcháš před ním, však také vím – tvé znikání jest marné, on dohoní tě pouhým skokem jedním. Však přec snad naděj – snad přec prchneš jemu a nová sláva, život nám pak zkvete, jen prchni – utíkej! Tak hrdlu stísněnému se vydral hlas – tu zjevy rychloleté hned zanikly – sám stojím před ruinou, nad kterou buk svou věčnou píseň šumí a klenbu větví šíří pohostinnou – a hrad sní dál své legendy a dumy... 57
AUG. EUG. MUŽÍK. NOČNÍ JÍZDA.
Tma byla jen a noc a všude tma a noc, a hroby kol a kol a smrti dech tu vanul, jen z dálky akord zněl, jak výkřik o pomoc, na hřbitov tajemný s paprskem luny skanul. A bila půlnoc již – – Já na hřbitov šel sám. (jen ti, jimž spánek vzat, tak učiniti mohou) vstříc šel jsem měsíci a stínům a těm tmám, ve předsíň podsvětí jsem stoupal bludnou nohou. A mezi rovy tam dva stíny zřel můj zrak, kdos velký běžel tam a kdosi malý za ním. Tak byli jsme tam tři... Proč rakve temný mrak, ó stíny, rcete mi, jest uzmut vašim skráním? [58] Zda vášně žár zaplašil Smrti věčný sen? po nové z trnů koruně vás touha chvátí? či klnout jdete nesmrtnosti? – Nic!... a ticho jen, a prchli v moře tmy a mne nechali státi. 59
JAN NERUDA. BALLADA O KAČCE.
Je po vsi plno hovoru a smíchu, vtipů, hluku, že starý Kocour říkat jde o mladé Káče ruku, i řekli jedni: „Posedl ho ďas“ a druzí opět: „Má už věru čas, že přece se též rozeplál to po manželství tužbou.“ A on táh zatím ke Káče i s tlampačem i družbou. Však Káča řekla: Já mu dám, já poženu ho, dědka, a vody džber si přinesla a přichystala hnedka, a pod vikýř když přijechal on blíž, chrst! na něj vylila hned plnou díž, a smála se jak diblice a na útěk se dala, a za ní Kocour s družinou a celá ves se hnala. [60] Hej! To vám nyní začal hon – po návsi Káča běží a za ní Kocour utíká a chudák dýchá stěží, a v divém reji houf se za ním hnal tak každý zrovna jak od práce vstal a vřeští děti v tlumu tom a psi a kočky křičí a muzikanti táhnou s ním, a dudy ve hluk ryčí. A hoši, dívky běží tu a při té chumelici dal do skoku se posléze i topol se zvonicí, a přeslice i díž se daly v skok a chalupa si smíchy chytá bok a smíchy všechno ožije, čemu ten hon se zjeví; to ví se: tak to začalo – jak bylo dál, se neví. 61
FR. S. PROCHÁZKA. ČESKÁ PÍSEŇ.
Jak možno ještě zpívat píseň znova k té melodii staré staletí, již každé srdce české v sobě chová, jež s praotců se dědí na děti. Ji pěli mnozí v jásotu i bolu – jak právě osud jejich duši dal – mně na to thema novou parabolu dnes satirický ďásek našeptal. Ó nepříteli, který zákeřnicky již dávné věky honíš národ náš – na píseň o Káče já vzpomínám si vždycky ty mi jak divý kocour připadáš. [62] Však utíkej si zase do svých říší a skryj tam marný soptící svůj hněv: To, co ty stiháš, nejsou pouhé myši, je mohutný to, ale schlíplý lev! 63
LADISLAV QUIS. ČERT, KÁČA A KOCOUR.
Čert jsa s Káčou vyhnán z pekla bloudí světa souvratí, Káča, než by se ho zřekla, radš se v peklo navrátí. Lesem, skalami i lánem přes dědiny, přes města pádí s ďáblem Uriánem jeho milá nevěsta. Ale v skalisk pustém šeru kocour zastaví ten rej. „Kam s tou Káčou?“ – „„Nevím„Nevím věru!““věru!“ „Chci ji mít!“ – „„Nuž„Nuž, zde ji měj.““měj.“ [64] Shodil Káču s děsným smíchem, zmizel – zbyl tu pouze puch; ale Káča za ženichem na honbu se dává v luh. Za ní letí kocour divý – utec, Káčo rozmilá, chytne-li tě netvor chtivý, ukrutně bys skončila. Za tebou však darmo běží, darmo asi pospíchá, tebe chytne jenom stěží, vždyť ty honíš – ženicha. 65
K. V. RAIS. DOMA.
Ej, ta naše chatka šedá, jak v ní bylo blaze, mile! Darmo mysl slova bledá pro ty podvečerní chvíle, kdy si sedly přástevnice v družné kolo v loučí svitu, kolovrátky v tichém kmitu zabzučely prostou písní! Dědeček čet ve kronice o všech dobách štěstí, tísní, jak náš národ žil a zpíval – oj, tu často slzný příval očka zrosil drobné druži! Babička zas do pohádek spředla mechy našich došků, [66] jak chodili diví muži a jak skřítek v ten náš sádek na prabábu, na nebožku, přišel jednou z nenadání. Ale tu jsme nějraději slýchávali ze všech zvěstí, když počala o tom reji, který na široké pláni kocour s Káčou prováděli: jak jí hrozil krutou pěstí, jak ji stále v kole honil, jak jim ptáček v sníky zvonil a na její nožce bosé jako krev cos zardělo se. Běhali tam rok již celý, až tu rytíř na vraníku, s hvězdou zlatou v čele bílém prsa proklál závistníku, zajásal pak nad svým dílem a pak do bran hradu svého za jásotu lidu všeho uved’ Kačku – bosulenku! Och, což bylo ve přístěnku při tom tiše, tiše, tiše, zvěsť tu měli jsme tak rádi, tak jsme jenom poslouchali 67 ještě dědečkovu zkazku o Koldovi, zrádci říše, o Jiříku, chrabrém králi, který získal naši lásku, když jej zajal v jeho pýše. Ó ty šťastné dětství, mládí, plné různých zkazek, sníků, dávno, dávno, dávno tomu, co ty drahé hlavy spějí, v stínu bezů, čilimníků, nevrátí se doba sladká, opuštěna stojí chatka, nevrátím se v náruč její do rodného svého domu! 68
J. V. SLÁDEK. STAROSVĚTSKÁ PÍSNIČKA.
Kam to ta Káča utíká, proč kocour stihá ji, až veškeren prach na návsi svou honbou zdvíhají? Ach utec, Káčo, honí tě hle, kocour divoký, a na tvé líčko růžové on strojí útoky. „Však brzy já již uteku z těch jeho pazourů a líčko svoje zulíbat já nedám kocouru. [69] Kdo líbat je chce jonákem len švarným musí být, a kocoura se nebojím i kdyby hned mne chyt!“ 70
ANT. SOVA. ZÁPAD V ZIMĚ.
A nic se nehne... Nebe zkrvavělé nad širá pole potichu se chýlí, modravé stíny šerý les tam stele na posněžený lán... Sníh, sníh jen bílý, kam hlédne oko... Mlha stoupá výše a kalně s nebem splývá na západě, kde koule slunce k zemi klesá tiše za staré lípy, jež tam stojí v řadě. A ticho, ticho velké pláň tu střeží a ani stopy života tu po ní – jen tamo kdesi Káča někam běží a kocour divoký ji darmo honí. [71]
FR. X. SVOBODA. NÁLADA Z MINULÝCH LET.
Já čekal na tě zas v ulici známé, kde u domů jde chodník studený, zda náhodou se tu zas nesetkáme, jak v uplynulé naší lásky dny, tak čekal jsem na firmy domů hledě, zda zase jednou spolu půjdeme – ty’s jezdila však na posledním ledě a rozbruslila při tom srdce mé! Vím, zima je, však já již jaro vítal a viděl jsem váš sad a tebe v něm, jak kocour hravý za šaty tě chytal, tys chodila tam s bílým kloboučkem. Zas viděl jsem tvé šaty světlehnědé a nový, červený tvůj parasol, hle, za tebou zas běží kotě šedé, a srdce moje sevřel starý bol. [72] Ty utíkáš, on za tebou však běží, přec ale nemůže tě zachytit, ó utíkej, mé oko tebe střeží, v mé náručí tě čeká sladký klid. Ty prchneš osudu, který tě honí a poznáš světa liché mámení, pak hlava tvá se na má prsa skloní a budem slavit tiché smíření. 73
FRANTIŠEK ŠEBELE. STARÝ PASTÝŘ.
Divně se to plete v světě tady, každý člověk má své Vyšehrady; každá duše mnoho zkusila, že je jako ňáká mohyla, její krásné labutě šly už dávno na kutě; ale člověk není vždycky kámen, mívá v sobě také někdy plamen, proto rychle uháněla ona, všechny květy pošlapala noh’ma, a on za ní, že jsem se až lek’, že jsem chvíli zůstal jak špalek. Utíkala pořád rychle dosti jako Kain a Jidáš, zlí to hosti, [74] a on za ní také též utíká, snad si zahráti chce na hrobníka. – – – – – – – – – – – – Stařec nedořek’ tu pověst k posledu, ach to byla duše od ledu. V hladu, v nouzi, v bídě, v dešti musí člověk mnoho snésti a je rytíř zaobalen ve tmě, a svalí se, jak jej slunce dotkne, že už ani nechce věřit tomu, že je také z pořádného domu, má teď nyní jenom upomínku, která zůstala mu na dobírku. Kousek cizí propasti v něm dřímá, na nebi hrom černý hřímá – tak se dobré se zlým setkává, jak to právě koho potkává. 75
ALOIS ŠKAMPA. HONBA V MÁJI.
Jak vlašťovice modrým vzduchem tak létla ona po nivách, vše pučelo kol jarním vzruchem a ptáci pěli v korunách; žeh slunka líbal kvítek sterý, z nějž včelka ssála sladký med; jen jeden stín v to padal šerý: ten kocour, který za ní let. Jen utíkej, ty dívko mladá, snad unikneš za krátký čas, po stínu, jenž ti v žití padá, ti nové jitro vzejde zas, zas vzejdou tobě dnové míru a v duši lehne sladký cit – ať já pak tonu v bouřném víru, jen tobě kéž vzplá lásky klid! [76]
FR. TÁBORSKÝ. NOVÝ FRAGMENT ZE STARÉ KOMEDIE.
V rychlíku zas pohodlně doktor Hronský sedí u okna a do krajiny kolem hledí, jak se rychle podél vlaku mění, mihá, a tyč telegrafní družku svoji stihá, a tak znovu připomenul mu ten hon, co mu přítel Klíma, pražský seladon, před nedávnou ještě chvílí hučel v uši: „Ty se všímáš slečny Katy víc než sluší, vy se k sobě nehodíte přece zcela, víš, že dříve s Novotným též známost měla, vloni byl ten román známý celé Praze – pravím: dej si pozor, přijde ti to draze.“ [77] V téže asi chvíli paní důchodňová ke své dceři mluvila ta slova: „Katy, zdá se mi, že líbí se ti Hronský, ale pamatuj se na svůj román lonský: pravím: dej si pozor – nechci říkat více!“ „Ale mamá –???“ „Neodmlouvej – vím to sice a je to už všude dosti známá věcvěc, že je dávno čas, tě dostat pod čepec, ale znova s Hronským zadati si nemůžeš – pravím tobě: utíkej mu co můžeš.“ Doktor Hronský zatím klidně dále jede, vzpomínek si ještě více v hlavě přede, když vlak písknul na stanici, zazněl zvonec, ještě nebyl jeho přemítání konec. 78
TANDARIASTANDARIÁŠ. SVÉ FLORIBELLE.
Má drahá, ty’s mi říkala, že jako mlsný kocour jsem, jenž stále běhá za tebou po cestách denním životem, Že nedám tobě pokoje a pěji ti své lásky bol, ať kupuješ si na šaty anebo v trhu karfiol. A pak svým krásným sopranem jsi krásnou píseň počla pět, jak Káča běží, utíká a za ní v patách kocour hned. [79] Ty’s trochu to však popletla: Já ubohý jsem kocour sic, však sám utíkám před někým, dokud mám kusa zdravých plic. Ty víš, kdy beru čamaru a s kyticí kdy chodím přáť – v dvacátý pátý listopad ach! svátek světí moje máť... 80
JAROSLAV VRCHLICKÝ. KOCOUR.
Prach pozvedal se na Lybické poušti, a v duchů rej se měnil fantastický, skřek divoký tu vzduchu vlna pouští půl zvířecí, jak tygří, zpola lidský, tam z oasy, jejížto klidné houští se na azuru kreslí jako vždycky a palem nad obrysem, jenž plá stmělý, žhne nebe jako maluje ho Wehli. A křik jde blíž jak pochod triumfalný, jak Samuma titanská epopej, jak v gigantický Aetny kráter skalný „Jo, Evoe!“ bacchantek výskne rej, jak onen pláč, tak zoufalý a žalný, jejž Dantův úchvatný nám líčí děj, jak věčný alkyon ten výkřik létl v sad Hesperid i Popokatepetl. [81] A křik jde blíž. A v tom, hle! v prachu změti dva pantofle a vlna ňader vzplála – jak růže božství nymfa pouští letí, jak snít jen o ní může v ráji Allah, neb setkati ji čistá duma dětí. Zář Edenu jí v báji očí stála a jak tříšť perel potu démant ryzí v nach kanul červánku, jenž vzplál pln mízy. Nad čela mramor v zenit vlasů eben noc střela – dračí peruť černošatou a kaskadami padal v ňader hřeben a v boky, smědou líbaje se s patou – tu Sirény zpěv byl by nepotřeben i pohled Medusy – kdo zřel ji, svatou juž láskou vzplál a hled jen topí v plod bílých prs – vln chvosty – světla snopy. Tak utíkala pouští zářná Kačna. A jako Kentaur v let se za ní sápal hle! bájný kocour – prachu zvedal mračna, to asketický znítil se v něm zápal, či poštvala ho frašně závist lačná, že k boji vstal jak chmurný Sardanapal? A poušť se lekla, jak by stvůra pekel jí žhavou rukou psala: Mene tekel... 82 A zněl v ten hon řev Ivů a tygrů ve dne a v světlých nocech děsné hyen vytí a píseň Sfingy z dálky nedohledné vždy slyšeli tajemně z rána zníti a jindy výkřik karavanny bědné, když snažila se tváře v písku skrýti, kdy bouřný vír je zasypával shůry, co se rtů ještě splývaly jim sury. Kot jako athlet k metě se k ní blíží – hoj! divokou to, vířnou měli cestu, jak Satan duše ve plamenné dížidíži, když cpe a míchá k příšernému těstu – však nektar lásky bude píti stíží, ji nestrhne si v lůžko za nevěstu a hyacint a mandloň, jasmín, akát jim nebudou v koberce květy plakat. To, co vždy lidem do života září, ten Prometheův oheň záře třpytné, to opálem též plane v její tváři, jak maják vraku v oceanu svitne, a hází kal jen po kocouru tmáři. – – – – – – – – – Tak lidstvo se svou kletbou světem lítne. A není pro ně večer, zoře ranní – tak snad se budou honit do skonání. 83
JULIUS ZEYER. KÁČA. Panu A. B. v Trapezuntě.
Připisuji Vám tuto báseň, která mi náhodou napadla jednoho večera, kdy bloudil jsem v poli. Slunce právě zapadalo na jantarově žlutém nebi za obrysy fialových lind, v jejichž stínu stála chudá česká chýše, před níž opálená venkovanka honila kočku smlsavší jí mléko. Mimoděk připadla mi na mysl indická báj o šakalu a dívce ze sbírky „Pančatantra“ a našel jsem originelní shodu mezí ní a českou písní „Utíkej, Káčo!“ I sosnoval jsem si v duchu ty dvě pověsti a přibral ještě některé momenty z assyrské báchory o poživateli opia a z pověstí jihoamerických křováků, ač i Laponci znají podobnou báj o nešťastné lásce jedné pastýřky sobů. Doufám však, že podařilo se mi zachovati [84] původní ráz pověsti té, ač nanášel jsem na vyrudlé to assyrské fresko rudku indianskou a lak malovaných žaponerií. Přijmete ji zajisté vlídně, ač žijeme v době, kdy utilitářský realismus snaže se bojovati za pravdu, za povznesení bídných, zatlačuje všechno koření se kráse o sobě. Shovívavý úsudek Váš mi postačí, neboť vy víte, že neohlížím se na kyselobrvý mračnopozor šosáckých, advokátských a kantorských kritiků, jimž by moje báseň zajisté byla příliš romantickou i kdybych si ji byl sám vymyslil. Ve Vodňanech, v červenci 18** J Z.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ó Káčo! Vidím ve snách tvoji tvář, tvé hnědé líce, z kterých turmalín tvých očí zářil, vidím vlasů noc a korál rtů a mandle zubů tvých a bílé rámě – režná halena se svezla s něj a ňadro bělostné pak odhalilaodhalila, v kteréž dravý spár kdys zaryl rudý kocour divoký. 85 Zde běhala jsi v stínu bílých měst a z hrdla tryskal smích jak fontána, když chrlí k nebi jasné vody proud – tu v kašně staré jsi se shlížela, k níž chodila jsi s putnou pro vodu, tu vyrostla jsi ze svých dětských her ve sličnou bájnou růži čarovnou – a v pološeru šepotavých lind tu sedávala Káča samotna a její kocour velký, zrzavý byl jejím druhem věrným, jediným. Však kouzlo lásky slétlo v ňadro též a sladká touha srdce rozechvěla a často hlubý vzdech se vydral z rtů a předmět její sladkodechých snů se Jo-Han Šo-Ran nazýval, a byl pastýřem stád. Znal sladké písní pět a ty jí nakanuly do duše jak vonná ambra v květnu měsíci, jež kane z rány bělorouchých bříz. Však za svým stádem v sinou dálavu kdys Jo-Han Šo-Ran šel – a zůstala tu sama v domově s kocourem svým a s nejistotou, zda ji miluje. 86 A kdysi – noc to byla bouřlivá – se zjevila jí matka nebožka a podala ji prsten čarovný – (Káče se hrůzou vlasy ježily) – „Ten prsten v cestu hoď,“ tak pravila, „a dojdeš cíle, štěstí, poklidu.“ Pak zmizela. A Káča vstala hned a našla prsten, vrhla na cestu, a hle – on plál jak hvězda nebeská a v před se bral a ona za ním šla. A putovala srázy, skalami, jež s tváří fantastických netvorů se stavěly jí drze do cesty, a utíkala hrůznou pustinou a divými, cizími krajemi, kde rostly místo stromů zvířata a ryby po zemi tu chodily a stromy plavaly ve proudech vod a ptáci mluvili a místo nich ve vzduchu lidé jen se vznášeli, však místo hlavy měli pouze nos. A děsné obludy jí hrozily, však ona mužně k předu brala se, vždyť stále prsten zval ji na pochod! Ó utíkej! Ó Káčo, utíkej! 87 A utíkala. Přišla posléze v kraj úrodný, kde jasně zlatistá ta slunce lampa sladce zářila, na smaragd palouku, z nějž báječné a čárné vyrůstaly květiny: ta z jediného byla onyxu, ta z ametystu a ta z opálu, ta plála safírem, ta rubínem – a nenufárů listy ohromné; a ptáci létali tu duhoví a jejich zpěv – zvuk aeolových harf. Tam jednorožci bílí pásli se, roh jejich zlatý byl i kopyta, a stáda gazel, turů, jaků, sfing – zde krásně je – ó zde je jistě on! A Káča stanula – zde spása jest. V tom slyšela za sebou těžký dech; ohlédla se – a krev v ní stydnula. Hle – její kocour starý, zrzavý se za ní hnal jak divá furie, zrak krví plál a jisker kaskády sršely z zježeného ohonu – a na Káču zas prsten zazářil: Ó utíkej! ó Káčo – utíkej, hle! honí tě tvůj zdivočilý druh. 88 A prchala, a nastal divý hon. Na onom z drahokamů palouce nepocítila noha únavy a ona utíkala dál a dál, a kocour chytiti jí nemohl. Tak lítli oba – v němém úžasu k nim pohlížela stáda bílých koz a jednorožců, velbloudů a sfing. V tom vzkřikla Káča plesně, jásavě – jak rajky hlas to létlo údolím a ozvěna to v dálku zanesla: Hle, tam stál bílý, mramorový chrám, vchod k němu střežilo dvé zlatých lvů, a na stupních – hle, seděl on! ach on! Ba, onen muž to Jo-Han Šo-Ran byl, tam na píšťalu pískal, syringu, a k tomu zpíval píseň milostnou. Tu v plesu Káča na mžik postála a rozpjala svou náruč bělostnou – však běda! – ha! – ó sudbo děsivá! V tom mžiku divý kot ji dohonil a v ňadra vryl jí ostré spáry své a v hrdlo zuby – horké krve proud z něj vytryskl – a Káča poklesla na báječný ten luh, ty poklady, 89 jak ulomená, bledá lilie a – došla cíle, štěstí, poklidu. Tu lesy zahučely žalostně a ptáci mlčeli – zpěv pohřební se linul zvolna z táhlých hrdel jich, a přicházely sfingy, gazelly a lízaly Káčina čela běl – a na bělostných ňadrech Káčiných umíral tiše kocour zrzavý jsa proklán dýkou Jo-Han Šo-Rana. Jak divý Jo-Han Šo-Ran přiběhl a chorál smuteční jí zapěl pak a všecko proklínal ve zpěvu tom, u louku, nebe, peklo, kocoura a sebe, osud – a při kletbě té kol Hymalajské hory pukaly a divý vír je házel k nebesům a v požár vzňal se mramorový chrám a anděl vyletěl z něj šedivý, to anděl smrti – Jo-Han Šo-Ranu svou lednou rukou sáhl na srdce a Šo-Ran kles’ – – – A v trávy smaragdu, v tom bájném kraji Šo-Ran s Káčou svou v klid spočinuli věků na věky. 90
FA PRESTO KUPLET O OSUDECH TÉTO KNIHY. Věnováno všem, kteří se mi do této záležitosti pletli.
Utíkej, Káčo! Zpěv ten klatý v mou duši nezbednou se vpil, já oděl jsem jej v různé šaty a redakci jím oblažil. Ta přijala ten pot mě hlavy – ó proklet budiž onen den, na bludné cesty pyšné slávy jsem byl tím činem zaveden. Neb kdo se rád svým bližním smává rád přijal též tu epopej, mých známých druž se smála dravá: Ó Káčo! Káčo! utíkej! [91] Z nich kdosi původcem byl rady, bych v knize vydal tuto věc – a nakladatel jeden mladý dal tisknouti ji, bláhovec, Však člověk míní, osud mění, neb nakladatel umřel mi (a konkurs stihl jeho jmění, což mrzelo mne převelmi); on předmluvu též objednal mi, však čekat omrzelo jej – já nad hrobem jsem pěl mu žalmy: Ó Káčo, Káčo, utíkej! Tu nakladatel druhý, třetí i čtvrtý přihlásil se též, rad dobrých bylo jako smetí a přišly intriky a lež, – ó marné sliby, staré klamy, vám hezky se to povídá, z vás duše každá odříká mi, když o práci se dovídá. A mně jen přenechány zlosti a posměváčků celý rej, jenž tázavě pěl do sytosti: Ó Káčo, Káčo, utíkej! 92 Hle, kniha téměř vytištěna, ať sazba prý se nezmaří – a v cestě stojí pouze cena, již dlužno platit tiskaři; však s konkursem se těžko jedná a proces již mi blízký byl, když radila mi duše jedna, bych sám si svou věc odkoupil, Já nedostal ni vindry za ni a teď – ne, děj se tu co děj, již nechci o tom slyšet ani, o Káčo, k čertu utíkej! Ó Káčo má, jak ubohá jsi, vždyť kdosi chtěl prý k posledku tvé všecky poetické krásy si zakoupiti za pětku... Však v světě má svůj konce všecko i zármutek můj přemnohý – dva dlouhé roky Tebe, děcko, jsem honil, kocour ubohý, teď konec je – a k svému cíli, má drahá Káčo, se mnou spěj, těm, kdož tě k žití probudili, ó Káčo, Káčo, utíkej!! 93 Panu JUDru Prokopu Podlipskému vzdávám upřímně díky za nezištnou ochotu, se kterou ujímal se této knihy jako správce podstaty v konkursu uvaleném na jmění † Velebína Urbánka. K.M.
[94] OBSAH.
Otakar Auředníček7 Jaromír Borecký9 Svatopluk Čech11 Eman rytíř z Čenkova14 Jan Červenka16 Karel Červinka18 Irma Geisslová20 Adolf Heyduk22 Růžena Jesenská25 Bohdan Kaminský27 Antonín Klášterský30 Antonín Klose32 Jos. Jiří Kolár34 Eliška Krásnohorská36 Josef Kuchař39 Karel Kučera40 František Kvapil43 Jaroslav Kvapil45 Vavřinec Lebeda47 Karel Leger48 Ludvík Lošťák52 J. S. Machar54 Otakar Mokrý56 Aug. Eug. Mužík58 Jan Neruda60
[95] Fr. S. Procházka62 Ladislav Quis64 Karel V. Rais66 Josef V. Sládek69 Antonín Sova71 Fr. X. Svoboda72 František Šebele74 Alois Škampa76 Fr. Táborský77 Tandariáš79 Jaroslav Vrchlický81 Julius Zeyer84 Fa Presto91
E: tb; 2004 [96]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vilímek, Josef Richard
(Nakladatelství Jos. R. Vilímka v Praze - Tiskem a nákladem Jos. R. Vilímka v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 96

Věnování: Herrmann, Ignát
(Panu Ignáci Herrmannovi v oddané úctě věnováno.)