OTAKAR AUŘEDNÍČEK.

Karel Mašek

OTAKAR AUŘEDNÍČEK. NÁMĚSIČNICE.
Kdy opál luny vzplane leknínový – květ mystický na prsou matky země – na římsy domů lesk ten fosforový ji, hysterickou, svábí na střech témě. Jdou kočky za ní s magickými zraky pří zrezavělých korouhviček vání, jich výkřik nervosní se nese v mraky jak Chopinovo kvilné zasténání. V hnizd ptačích pěstě zaťaté se nese safírů mořem nevěstky jak steny, mé duše klaviatura se pod ním třese, tak nervosní ji rozčilily ženy. [7] Ó rci, kdos byla, nežli noc ta stmělá tvůj vyvábila zjev a kočky za ním? Snad jeptiškou – a zázrak tvého těla kdos zavraždit chtěl vzteklým objímáním? Ó jdi jen dál – zřím ve souchotin muce jak mušle krvavá se zrak tvůj smrákal, tvým nožkám krbem nebudou mé ruce, já pro tebe již mnoho, dlouho plakal. 8