BOHDAN KAMINSKÝ.

BOHDAN KAMINSKÝ. BALLADA O DÍVCE, KTERÁ UTÍKALA.
Sama, jenom s ranou v srdci utíkala širou plání, jenom v ňadru s beznadějí a na bledé rety její tklivý úsměv odříkání zvolna, zvolna snášel se. Byla noc, a černé stíny víc a více kol se množí, létla v les a na ty pláně a ji bodá v bílé skráně zoufalosti trpké hloží, že až vzkřikne bolestí. [27] Prchala... A netvor černý za ní, za ní, za ní v chvatu a jí stále blíž a blíže, zdá se, že ji uchopí, že zachytí lem její šatu a ji na zem strhne v ráz. Utíkej! Ó prchni, prchni! Jsi tak krásná a tak mladá, holubička bílá, čistá, život zář ti v duši chystá a snad k mužným prsoum ráda nakloníš kdys hlavu v snách.... Ale darmo, darmo, darmo! Nemůže tě schvátit ještě, prcháš jen, máš dosti síly – ale v hrdla ovál bílý přec svých ostrých drápů kleště zatne jednou netvor ten. Ah! Je lépe... Zemřeš mladá... Dlouhá bolest odříkání, lásky sen a marná touha, vzdor, jenž všemu jen se rouhá, zoufalost a zneuznání – – – vše ti bude neznámo. 28 Kdybys dál šla pouští onou již svou žitím – přece kdysi skutečnosti netvor děsný vloudil by se tvoje ve sny, zničil by je – a ty bysi umřela pak s výkřikem... 29