BOHDAN KAMINSKÝ.
BALLADA O DÍVCE, KTERÁ UTÍKALA.
Sama, jenom s ranou v srdci
utíkala širou plání,
jenom v ňadru s beznadějí
a na bledé rety její
tklivý úsměv odříkání
zvolna, zvolna snášel se.
Byla noc, a černé stíny
víc a více kol se množí,
létla v les a na ty pláně
a ji bodá v bílé skráně
zoufalosti trpké hloží,
že až vzkřikne bolestí.
[27]
Prchala... A netvor černý
za ní, za ní, za ní v chvatu
a jí stále blíž a blíže,
zdá se, že ji uchopí, že
zachytí lem její šatu
a ji na zem strhne v ráz.
Utíkej! Ó prchni, prchni!
Jsi tak krásná a tak mladá,
holubička bílá, čistá,
život zář ti v duši chystá
a snad k mužným prsoum ráda
nakloníš kdys hlavu v snách....
Ale darmo, darmo, darmo!
Nemůže tě schvátit ještě,
prcháš jen, máš dosti síly –
ale v hrdla ovál bílý
přec svých ostrých drápů kleště
zatne jednou netvor ten.
Ah! Je lépe... Zemřeš mladá...
Dlouhá bolest odříkání,
lásky sen a marná touha,
vzdor, jenž všemu jen se rouhá,
zoufalost a zneuznání – – –
vše ti bude neznámo.
28
Kdybys dál šla pouští onou
již svou žitím – přece kdysi
skutečnosti netvor děsný
vloudil by se tvoje ve sny,
zničil by je – a ty bysi
umřela pak s výkřikem...
29