ELIŠKA KRÁSNOHORSKÁ.

Karel Mašek

ELIŠKA KRÁSNOHORSKÁ. JEN VÝŠ!!! Znáš běsa toho, který poušti zuří a mrakem siným dálný obzor chmuří, a potom v mžik jak povětrný had obepne poušť, a chodcům v tvář se šklebí, již marně chtíce život zachovat k žhavému písku tisknou svoje lebi, a hrůza jímá je, a chvějí se, že snad i balvany metati bude k nebi? Ba vetší bouř kdys létla českou plání, jak hrom když blýská, tříská, tluče na ni, jako kdy Perun počne vzteklý hon, dub staletý svou pěstí rdousí, páčí, [36] a peruť zlomenou bičuje k peklu on, řve tygrem hned – hned krokodila pláči – té lživé přísaze – se rovná jeho ton: tak českou nivou zadunělo: Káči! A děva luzná pádila tím vírem svou spásu hledajíc kdes v kraji šírém, chtíc zniknout osudu a tíži vin; kol tváře červánků zář vlasů tkala nad očí bleskem temný baldachýn, a dívka klesala a zase v dál se brala a za ní – ha! – kot, černý pekla stín, měl ohon zježený, a srsť mu jiskrou plála. Za obětí svou hnal se jako satan, k smrtící ráně napřažený katan, jenž žene na soud člověčenstva říš – však ona prchla, zářně zvítězila a v triumfu se vznesla v bájnou výš, ať prach a kletby kot tam v mračna sýlá či v klamný smír podává ruku spíš – tam k žití krbu ona sedla bílá. Ha! Káčo velká – pevně budem státi tak jako ty, ať hromy do nás mlátí, 37 při metě své – a šašky, cety, troud, čím mlžná ruka naděje nás hostí, ty dovedeme mužně zamítnout; výš vždycky jen, výš k cíli všelidskosti, tak Vlasti vavřín můžem ovinout – již není o tom žádné pochybnosti. 38

Básně v knize Utíkej, Káčo!: