ELIŠKA KRÁSNOHORSKÁ.
JEN VÝŠ!!!
Znáš běsa toho, který poušti zuří
a mrakem siným dálný obzor chmuří,
a potom v mžik jak povětrný had
obepne poušť, a chodcům v tvář se šklebí,
již marně chtíce život zachovat
k žhavému písku tisknou svoje lebi,
a hrůza jímá je, a chvějí se, že snad
i balvany metati bude k nebi?
Ba vetší bouř kdys létla českou plání,
jak hrom když blýská, tříská, tluče na ni,
jako kdy Perun počne vzteklý hon,
dub staletý svou pěstí rdousí, páčí,
[36]
a peruť zlomenou bičuje k peklu on,
řve tygrem hned – hned krokodila pláči –
té lživé přísaze – se rovná jeho ton:
tak českou nivou zadunělo: Káči!
A děva luzná pádila tím vírem
svou spásu hledajíc kdes v kraji šírém,
chtíc zniknout osudu a tíži vin;
kol tváře červánků zář vlasů tkala
nad očí bleskem temný baldachýn,
a dívka klesala a zase v dál se brala
a za ní – ha! – kot, černý pekla stín,
měl ohon zježený, a srsť mu jiskrou plála.
Za obětí svou hnal se jako satan,
k smrtící ráně napřažený katan,
jenž žene na soud člověčenstva říš –
však ona prchla, zářně zvítězila
a v triumfu se vznesla v bájnou výš,
ať prach a kletby kot tam v mračna sýlá
či v klamný smír podává ruku spíš –
tam k žití krbu ona sedla bílá.
Ha! Káčo velká – pevně budem státi
tak jako ty, ať hromy do nás mlátí,
37
při metě své – a šašky, cety, troud,
čím mlžná ruka naděje nás hostí,
ty dovedeme mužně zamítnout;
výš vždycky jen, výš k cíli všelidskosti,
tak Vlasti vavřín můžem ovinout –
již není o tom žádné pochybnosti.
38