JAROMÍR BORECKÝ.

Karel Mašek

JAROMÍR BORECKÝ. KAJÍCNICE.
Luk tmavým smaragdem do černé noci tůně jdeš, ženo kajícná, pro slzy duši svojí, co v nevralgických snech ti v bledém srdci stůně jak černá příšera se k tvému kroku pojí. Ten hříchu starý vřed je připoután jí k hřbetu, ji v dálku bičuje a přec ji stihá vždycky, že klesá v extasi do bílých liljí kvetu a nehty do prsou si ryje asketicky. A zas se smýká dál – zář vlasu kolem hlavy ji šIehá do ňader a její hrdlo škrtí, dech míru kouzelný jí cesty nezastaví, jde jenom skácet se ve žlutou náruč smrti. [9] Květ vášně posvátné se do ňader jí vedral – a znakem klesne pak na dlažbu mramorovou, do fiál stínů mdlých, gothických do kathedrál jen hříchů netvor zlý dál silou štve ji novou. 10