JAROMÍR BORECKÝ.
KAJÍCNICE.
Luk tmavým smaragdem do černé noci tůně
jdeš, ženo kajícná, pro slzy duši svojí,
co v nevralgických snech ti v bledém srdci stůně
jak černá příšera se k tvému kroku pojí.
Ten hříchu starý vřed je připoután jí k hřbetu,
ji v dálku bičuje a přec ji stihá vždycky,
že klesá v extasi do bílých liljí kvetu
a nehty do prsou si ryje asketicky.
A zas se smýká dál – zář vlasu kolem hlavy
ji šIehá do ňader a její hrdlo škrtí,
dech míru kouzelný jí cesty nezastaví,
jde jenom skácet se ve žlutou náruč smrti.
[9]
Květ vášně posvátné se do ňader jí vedral –
a znakem klesne pak na dlažbu mramorovou,
do fiál stínů mdlých, gothických do kathedrál
jen hříchů netvor zlý dál silou štve ji novou.
10