FRANTIŠEK ŠEBELE.

Karel Mašek

FRANTIŠEK ŠEBELE. STARÝ PASTÝŘ.
Divně se to plete v světě tady, každý člověk má své Vyšehrady; každá duše mnoho zkusila, že je jako ňáká mohyla, její krásné labutě šly už dávno na kutě; ale člověk není vždycky kámen, mívá v sobě také někdy plamen, proto rychle uháněla ona, všechny květy pošlapala noh’ma, a on za ní, že jsem se až lek’, že jsem chvíli zůstal jak špalek. Utíkala pořád rychle dosti jako Kain a Jidáš, zlí to hosti, [74] a on za ní také též utíká, snad si zahráti chce na hrobníka. – – – – – – – – – – – – Stařec nedořek’ tu pověst k posledu, ach to byla duše od ledu. V hladu, v nouzi, v bídě, v dešti musí člověk mnoho snésti a je rytíř zaobalen ve tmě, a svalí se, jak jej slunce dotkne, že už ani nechce věřit tomu, že je také z pořádného domu, má teď nyní jenom upomínku, která zůstala mu na dobírku. Kousek cizí propasti v něm dřímá, na nebi hrom černý hřímá – tak se dobré se zlým setkává, jak to právě koho potkává. 75

Básně v knize Utíkej, Káčo!: