FRANTIŠEK ŠEBELE.
STARÝ PASTÝŘ.
Divně se to plete v světě tady,
každý člověk má své Vyšehrady;
každá duše mnoho zkusila,
že je jako ňáká mohyla,
její krásné labutě
šly už dávno na kutě;
ale člověk není vždycky kámen,
mívá v sobě také někdy plamen,
proto rychle uháněla ona,
všechny květy pošlapala noh’ma,
a on za ní, že jsem se až lek’,
že jsem chvíli zůstal jak špalek.
Utíkala pořád rychle dosti
jako Kain a Jidáš, zlí to hosti,
[74]
a on za ní také též utíká,
snad si zahráti chce na hrobníka.
– – – – – – – – – – – –
Stařec nedořek’ tu pověst k posledu,
ach to byla duše od ledu.
V hladu, v nouzi, v bídě, v dešti
musí člověk mnoho snésti
a je rytíř zaobalen ve tmě,
a svalí se, jak jej slunce dotkne,
že už ani nechce věřit tomu,
že je také z pořádného domu,
má teď nyní jenom upomínku,
která zůstala mu na dobírku.
Kousek cizí propasti v něm dřímá,
na nebi hrom černý hřímá –
tak se dobré se zlým setkává,
jak to právě koho potkává.
75