JAROSLAV KVAPIL.

Karel Mašek

JAROSLAV KVAPIL. GOBELIN.
V šer starých Gobelinů mdlou barev harmonií děj dávný vetkán jest a duši mojí spíjí: ó štíhlá světice, vy květe středověku, váš přelud vonící tam plane něhou vděků a v patách za vámi jak hříchy Magdaleny zjev kráčí mystický a vášní zanícený. To hřích je duše mé, mé duše roztoužené, jenž v barvách ospalých vás minulostí žene, co zatím nad vámi jak mysteria snivá plá purpur královen a příval varhan zpívá a měsíc strnulý, jenž lesklá tváří kola, vás zpátky k životu a v náruč moji volá. [45] Ó v starých gobelinech je tkána báje ona a noc když nastala, ta provlhlá a vonná, mne volá v dálku to a v smutek vašich údů, v nichž mrtev na věky já věčně žíti budu, a ještě v smrti zřít ten gobelin monotonní, kde zjev váš znícený hřích duše mojí honí. 46