KAREL LEGER.

KAREL LEGER. Z DENNÍKU PANA KOCOURKA.
Nuž, jsem již samostatným! Díky Bohu, že školám navždy „s bohem“ dáti mohu, že překonal jsem všechny obtíže, jež všední život do cesty nám staví, když cíl již zdá se býti nejblíže. Teď ze mne je snad konečně pán pravý. Jsem lékařem – a nezbývá mi víc než na příjmy a pacienty čekat. Však z počátku mne nezdar nesmí lekat: já budu budit městečko, jež spíc nic neví o pokroku lidí, světa – miz pílí mou ať také k žití zkvétá. [48] Však přiznat musím, proč zvyk dávných let ku psaní denníku mne nyní nutí. Ach, omámil mne jeden růžný ret dvou modrých očí něžné pohlédnutí – ba, v Praze jsem si nepomyslil věruvěru, že kráska venkovská mne chytí v sítě a záhy tak – když prvně v podvečeru jsem na procházce viděl dívek květ. To purkmistr má také luzné dítě. __________ Ach sny mé krásné, které jsem si spřádal, když v Praze jsem se kochal medicinou, mi nyní zvolna řadou všechny hynou. Nač nad knihou jsem dlouhé noci bádal, nač celé ono dlouhé učení, když z města ani vůkol z dědiny pacient nepřichází jediný? Zprv mnohý případ srdce tlučení jsem vyléčil – i sestra purkmistrova jím postižena byla, stará panna; však co se za mnou utvořila strana, jíž „beseda“ má vzbuzena být nová a od dob, kdy jsem řečnil před volbami – již nemocní se všichni léčí sami; 49 a nejvíc purkmistr prý nevraží na moji činnost. Ale s kuráží přec pustím se zas do dalšího boje, vždyť za vábivým tak se ženu cílem – až jednou stanu nad skončeným dílem, pak, Katuško, ty budeš navždy moje. _______ Už umdlévám, už ubývá mi síly. Ti lidé by mne hladem umořili a nemohu přec otravovat studny, by lidé tolik zdraví neměli a pro mne posílati museli. A Katuška? Ach často pohled svůdný vysýlá ke mně, naděje mi spřádá, ó vím to, drahá, že mne též máš ráda. _______ Nuž rozhodnuto. Ožením se zítra, vždyť nesmím pokazit si kariéru a za choť vezmu – purkmistrovu dceru? Ó ne, já šel jsem na purkmistra zchytra, Za Katuškou jen jako zuza vidinou bych honil se, já, chudý Kocourek, já ožením se s pannou Kateřinou, 50 to purkmistrovou sestrou. Kdo by řek’, co náhle v městě kvete nemocí a kdo vše žádá mojí pomoci! Já dovedně všem navracuji zdraví. Ah, k budoucnosti klíč jsem našel pravý. 51