JULIUS ZEYER.

JULIUS ZEYER. KÁČA. Panu A. B. v Trapezuntě.
Připisuji Vám tuto báseň, která mi náhodou napadla jednoho večera, kdy bloudil jsem v poli. Slunce právě zapadalo na jantarově žlutém nebi za obrysy fialových lind, v jejichž stínu stála chudá česká chýše, před níž opálená venkovanka honila kočku smlsavší jí mléko. Mimoděk připadla mi na mysl indická báj o šakalu a dívce ze sbírky „Pančatantra“ a našel jsem originelní shodu mezí ní a českou písní „Utíkej, Káčo!“ I sosnoval jsem si v duchu ty dvě pověsti a přibral ještě některé momenty z assyrské báchory o poživateli opia a z pověstí jihoamerických křováků, ač i Laponci znají podobnou báj o nešťastné lásce jedné pastýřky sobů. Doufám však, že podařilo se mi zachovati [84] původní ráz pověsti té, ač nanášel jsem na vyrudlé to assyrské fresko rudku indianskou a lak malovaných žaponerií. Přijmete ji zajisté vlídně, ač žijeme v době, kdy utilitářský realismus snaže se bojovati za pravdu, za povznesení bídných, zatlačuje všechno koření se kráse o sobě. Shovívavý úsudek Váš mi postačí, neboť vy víte, že neohlížím se na kyselobrvý mračnopozor šosáckých, advokátských a kantorských kritiků, jimž by moje báseň zajisté byla příliš romantickou i kdybych si ji byl sám vymyslil. Ve Vodňanech, v červenci 18** J Z.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ó Káčo! Vidím ve snách tvoji tvář, tvé hnědé líce, z kterých turmalín tvých očí zářil, vidím vlasů noc a korál rtů a mandle zubů tvých a bílé rámě – režná halena se svezla s něj a ňadro bělostné pak odhalilaodhalila, v kteréž dravý spár kdys zaryl rudý kocour divoký. 85 Zde běhala jsi v stínu bílých měst a z hrdla tryskal smích jak fontána, když chrlí k nebi jasné vody proud – tu v kašně staré jsi se shlížela, k níž chodila jsi s putnou pro vodu, tu vyrostla jsi ze svých dětských her ve sličnou bájnou růži čarovnou – a v pološeru šepotavých lind tu sedávala Káča samotna a její kocour velký, zrzavý byl jejím druhem věrným, jediným. Však kouzlo lásky slétlo v ňadro též a sladká touha srdce rozechvěla a často hlubý vzdech se vydral z rtů a předmět její sladkodechých snů se Jo-Han Šo-Ran nazýval, a byl pastýřem stád. Znal sladké písní pět a ty jí nakanuly do duše jak vonná ambra v květnu měsíci, jež kane z rány bělorouchých bříz. Však za svým stádem v sinou dálavu kdys Jo-Han Šo-Ran šel – a zůstala tu sama v domově s kocourem svým a s nejistotou, zda ji miluje. 86 A kdysi – noc to byla bouřlivá – se zjevila jí matka nebožka a podala ji prsten čarovný – (Káče se hrůzou vlasy ježily) – „Ten prsten v cestu hoď,“ tak pravila, „a dojdeš cíle, štěstí, poklidu.“ Pak zmizela. A Káča vstala hned a našla prsten, vrhla na cestu, a hle – on plál jak hvězda nebeská a v před se bral a ona za ním šla. A putovala srázy, skalami, jež s tváří fantastických netvorů se stavěly jí drze do cesty, a utíkala hrůznou pustinou a divými, cizími krajemi, kde rostly místo stromů zvířata a ryby po zemi tu chodily a stromy plavaly ve proudech vod a ptáci mluvili a místo nich ve vzduchu lidé jen se vznášeli, však místo hlavy měli pouze nos. A děsné obludy jí hrozily, však ona mužně k předu brala se, vždyť stále prsten zval ji na pochod! Ó utíkej! Ó Káčo, utíkej! 87 A utíkala. Přišla posléze v kraj úrodný, kde jasně zlatistá ta slunce lampa sladce zářila, na smaragd palouku, z nějž báječné a čárné vyrůstaly květiny: ta z jediného byla onyxu, ta z ametystu a ta z opálu, ta plála safírem, ta rubínem – a nenufárů listy ohromné; a ptáci létali tu duhoví a jejich zpěv – zvuk aeolových harf. Tam jednorožci bílí pásli se, roh jejich zlatý byl i kopyta, a stáda gazel, turů, jaků, sfing – zde krásně je – ó zde je jistě on! A Káča stanula – zde spása jest. V tom slyšela za sebou těžký dech; ohlédla se – a krev v ní stydnula. Hle – její kocour starý, zrzavý se za ní hnal jak divá furie, zrak krví plál a jisker kaskády sršely z zježeného ohonu – a na Káču zas prsten zazářil: Ó utíkej! ó Káčo – utíkej, hle! honí tě tvůj zdivočilý druh. 88 A prchala, a nastal divý hon. Na onom z drahokamů palouce nepocítila noha únavy a ona utíkala dál a dál, a kocour chytiti jí nemohl. Tak lítli oba – v němém úžasu k nim pohlížela stáda bílých koz a jednorožců, velbloudů a sfing. V tom vzkřikla Káča plesně, jásavě – jak rajky hlas to létlo údolím a ozvěna to v dálku zanesla: Hle, tam stál bílý, mramorový chrám, vchod k němu střežilo dvé zlatých lvů, a na stupních – hle, seděl on! ach on! Ba, onen muž to Jo-Han Šo-Ran byl, tam na píšťalu pískal, syringu, a k tomu zpíval píseň milostnou. Tu v plesu Káča na mžik postála a rozpjala svou náruč bělostnou – však běda! – ha! – ó sudbo děsivá! V tom mžiku divý kot ji dohonil a v ňadra vryl jí ostré spáry své a v hrdlo zuby – horké krve proud z něj vytryskl – a Káča poklesla na báječný ten luh, ty poklady, 89 jak ulomená, bledá lilie a – došla cíle, štěstí, poklidu. Tu lesy zahučely žalostně a ptáci mlčeli – zpěv pohřební se linul zvolna z táhlých hrdel jich, a přicházely sfingy, gazelly a lízaly Káčina čela běl – a na bělostných ňadrech Káčiných umíral tiše kocour zrzavý jsa proklán dýkou Jo-Han Šo-Rana. Jak divý Jo-Han Šo-Ran přiběhl a chorál smuteční jí zapěl pak a všecko proklínal ve zpěvu tom, u louku, nebe, peklo, kocoura a sebe, osud – a při kletbě té kol Hymalajské hory pukaly a divý vír je házel k nebesům a v požár vzňal se mramorový chrám a anděl vyletěl z něj šedivý, to anděl smrti – Jo-Han Šo-Ranu svou lednou rukou sáhl na srdce a Šo-Ran kles’ – – – A v trávy smaragdu, v tom bájném kraji Šo-Ran s Káčou svou v klid spočinuli věků na věky. 90