K. V. RAIS.

Karel Mašek

K. V. RAIS. DOMA.
Ej, ta naše chatka šedá, jak v ní bylo blaze, mile! Darmo mysl slova bledá pro ty podvečerní chvíle, kdy si sedly přástevnice v družné kolo v loučí svitu, kolovrátky v tichém kmitu zabzučely prostou písní! Dědeček čet ve kronice o všech dobách štěstí, tísní, jak náš národ žil a zpíval – oj, tu často slzný příval očka zrosil drobné druži! Babička zas do pohádek spředla mechy našich došků, [66] jak chodili diví muži a jak skřítek v ten náš sádek na prabábu, na nebožku, přišel jednou z nenadání. Ale tu jsme nějraději slýchávali ze všech zvěstí, když počala o tom reji, který na široké pláni kocour s Káčou prováděli: jak jí hrozil krutou pěstí, jak ji stále v kole honil, jak jim ptáček v sníky zvonil a na její nožce bosé jako krev cos zardělo se. Běhali tam rok již celý, až tu rytíř na vraníku, s hvězdou zlatou v čele bílém prsa proklál závistníku, zajásal pak nad svým dílem a pak do bran hradu svého za jásotu lidu všeho uved’ Kačku – bosulenku! Och, což bylo ve přístěnku při tom tiše, tiše, tiše, zvěsť tu měli jsme tak rádi, tak jsme jenom poslouchali 67 ještě dědečkovu zkazku o Koldovi, zrádci říše, o Jiříku, chrabrém králi, který získal naši lásku, když jej zajal v jeho pýše. Ó ty šťastné dětství, mládí, plné různých zkazek, sníků, dávno, dávno, dávno tomu, co ty drahé hlavy spějí, v stínu bezů, čilimníků, nevrátí se doba sladká, opuštěna stojí chatka, nevrátím se v náruč její do rodného svého domu! 68

Básně v knize Utíkej, Káčo!: