Ej, ta naše chatka šedá,
jak v ní bylo blaze, mile!
Darmo mysl slova bledá
pro ty podvečerní chvíle,
kdy si sedly přástevnice
v družné kolo v loučí svitu,
kolovrátky v tichém kmitu
zabzučely prostou písní!
Dědeček čet ve kronice
o všech dobách štěstí, tísní,
jak náš národ žil a zpíval –
oj, tu často slzný příval
očka zrosil drobné druži!
Babička zas do pohádek
spředla mechy našich došků,
jak chodili diví muži
a jak skřítek v ten náš sádek
na prabábu, na nebožku,
přišel jednou z nenadání.
Ale tu jsme nějraději
slýchávali ze všech zvěstí,
když počala o tom reji,
který na široké pláni
kocour s Káčou prováděli:
jak jí hrozil krutou pěstí,
jak ji stále v kole honil,
jak jim ptáček v sníky zvonil
a na její nožce bosé
jako krev cos zardělo se.
Běhali tam rok již celý,
až tu rytíř na vraníku,
s hvězdou zlatou v čele bílém
prsa proklál závistníku,
zajásal pak nad svým dílem
a pak do bran hradu svého
za jásotu lidu všeho
uved’ Kačku – bosulenku!
Och, což bylo ve přístěnku
při tom tiše, tiše, tiše,
zvěsť tu měli jsme tak rádi,
tak jsme jenom poslouchali
ještě dědečkovu zkazku
o Koldovi, zrádci říše,
o Jiříku, chrabrém králi,
který získal naši lásku,
když jej zajal v jeho pýše.
Ó ty šťastné dětství, mládí,
plné různých zkazek, sníků,
dávno, dávno, dávno tomu,
co ty drahé hlavy spějí,
v stínu bezů, čilimníků,
nevrátí se doba sladká,
opuštěna stojí chatka,
nevrátím se v náruč její
do rodného svého domu!