Má milá, když ten dědeček
můj na Tebe se podívá,
tu prý se divně zachvěje
a skrytě slzu prolívá.
A když tak jdeme pospolu,
a vedeme se za ruce,
tu prý mu bývá teskno tak –
a zamyslí se hluboce.
Byl také mladý jako my,
a mladou vzal si za ženu,
a měl ji rád i šedivou,
však pochoval už stařenu.
Už netěší ho, dědečka,
nic, pranic tu, co krásné je,
jen když nás vidí spolu dva,
tu pokojně se usměje.
Tu zdá prý se mu, na konec
že poznovu žít začíná,
když na tu svoji stařenu,
jak mladá byla, vzpomíná.
Ta stařena už zemřela,
a dědeček je v světě sám,
a nerozumí nikdo už
těm bílým jeho šedinám!
A těžko je mu vyhojit
tu zastaralou chorobu,
on nepřeje si ničeho,
než za babičkou do hrobu.
A když se nejvíc rozlítí,
že tak je sám a jako stín,
tu zajde sobě na hřbitov –
a navštíví hrob babiččin.
A květnatý ten hrobeček
tu zdá se být mu zahradou,
a on si při tom vzpomíná,
jak chodil někdy za mladou. –
Ach nikdy tolik neplakal,
když panenku svou miloval,
jak od těch dob, co nebohý
tu stařenu svou pochoval.
A tolik za ní nechodil
tam ku bílému domečku,
co teď už kroků nadělal
sem ku černému domečku.
A nebyl nikdy takhle sám,
když dívka naň se hněvala,
jak teď, kdy v pozdní starobě
mu stařenu smrt odňala!
Když si malé dítky hrají,
dědeček si hraje také,
opravuje, ukazuje
nové hry jim všelijaké.
A kdo by se tomu divil?
nejbližší je zima květu,
a ten stařec s šedinami
nejbližší dětskému světu.
My o lásce mu povídali –
a on nám usnul chudina,
ó tiše! ať ho nezbudíme,
tať nejsladší mu hodina.
A kdyby ze sna probuzený
nás viděl starý dědeček,
jak my se tady rádi máme
a nešetříme hubiček:
snad by si vzpomněl na ty časy,
kdy mlád byl sám a objímal,
a snad by mu to líto bylo,
a on by – chudák – zaplakal!