Podzimní sluníčko,
sluníčko smutné,
uhasne brzičko,
jako když utne.
Nežli se vytratí,
loučí se s námi,
naposled pozlatí
strop, zdi i rámy.
Naposled ozáří
všecko svým zlatem,
dcerušce po tváři
sjede též chvatem.
Na vlásky skane jí,
svitem je skropí,
ba v zlatou peřeji
celou ji ztopí.
Pohladí naposled
vlásky ty jasné,
a než jsi k horám vzhled’,
zanikne, zhasne.
Hádej teď divnou věc,
kde je zrak zočí?
Celičké svítí přec
dcerušce z očí.
To slunce zemi nelíbá,
z kolébky k nám se nahýbá
tvůj, Evo, úsměv milý!
Nám na blaha je vrcholu,
jak bychom tiše pospolu
číš blaha pili.
A nejsou to dvě fialky,
když zima prchá do dálky,
jsou, Evo, tvé to oči,
ty kvetou jako blankyt sám
a roní světlo tiché nám,
kam noha vkročí.
A nebrouká to, plný dum
kde vážný hvozd lne k oblakům,
doupnáků snivá druže,
to zkoušíš, dítě, řeči taj
a nám to zní jak z ráje báj,
kol kvetou růže!
Zasmušilý paedagog
mračné stáhl brvy
nad písněmi, jež jsem pro tě
ňader svých psal krví.
Málo je v nich moudrých rad,
mnoho zdobných frází,
mnoho lásky, kterou pouze
prý se mládež kazí.
Dítě prý se učí z nich
ješitnosti pouze,
jak by bylo vínkem žití,
cílem lidské touze.
Třeba kázat napořád
s dlouhou v ruce metlou,
nemoudré jest býti dojat
hlavičkou tvou světlou.
Paedagog je moudrý muž,
on má o tom školy,
ví, co kudy letí nebem,
ví, co roste v poli.
Paedagog je moudrý muž,
já jen zpěvák prostý,
on zří v dětech pouze děti –
já nebeské hosty.
Evo, nad tvou kolébkou
rajské táhnou zjevy,
žes jich sestrou, moje dítě,
paedagog to neví.
Dali jsme ti Evy jméno,
první lidstva matky,
její osud, hořké věno,
dítě, buď ti sladký!
Užij ráj a věř, že může
dát jej tobě země,
najdi cestou samé růže,
po nichž jde se jemně.
Užij ráj, ten v lásce zraje,
v ní měj pravé nebe,
ber ji, dávej, nikdo z ráje
nevyžene tebe!